Čas stoleté války
Jiří Kovařík
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352886/mid_cas-stolete-valky-Ba1-352886.jpg
5
65
65
Rytířské bitvy a osudy série
< 3. díl >
Čas Stoleté války, třetí svazek tetralogie Rytířské bitvy a osudy, přivádí čtenáře do ohnisek velkého konfliktu mezi Anglií a Francií. Změněnou tvář rytířských bojů zachycují pro Francouze osudové bitvy u Poitiers a Azincourtu, proměny rytířského ideálu a zvyklostí přibližují osudy úspěšného válečníka Bertranda du Gueslina či Enguerranda VII. de Coucy, tragického hrdiny poslední křížové výpravy k Nikopoli. S Johankou z Arku budeme přítomni obraně Orléansu a na osudech Gillese de Rais, jejího spolubojovníka, uvidíme, kam až může vést rozervanost člověka, spojená s pýchou urozenosti. Odbočíme na bitevní pláň u Grunwaldu/Tannenbergu a vrátíme se do Francie, k rozhodující závěrečné bitvě Stoleté války u Formigny. Reedice tohoto svazku je rozšířena o příběh legendárního Souboje třiceti, velkou spanilou jízdu Johna Gaunta roku 1373 a bitvu u Verneuil, právem označovanou jako druhý Azincourt.... celý text
Přidat komentář
Kniha je opět zpracována skvěle, zaujalo mě, jak na začátku každé kapitoly je uveden stručný širší kontext. Jedním z problémů pochopení dějin je fakt, že události neprobíhají po sobě, jak jsou prezentovány v knihách i učebnicích, ale souběžně a vzájemné ovlivnění nebo ovlivňování se dost těžko vysvětluje. Tato část dějin středověkých válek a rytířů je orámována střední a ukončena závěrečnou fází stoleté války. Mezi ni jsou vklíněna dvě tažení – začátek (opět mnohaletého konfliktu mezi polsko-litevským soustátím a Řádem německých rytířů a křížová výprava proti Turkům, která vyvrcholila katastrofou (tedy z hlediska zejména francouzské šlechty) - bitvou u Nikopole.
Husitské války, které vnímáme jako největší konflikt doby (ať už propaganda pochází od Palackého, katolíků nebo komunistů) byly menším a vlastně i kratším konfliktem v onom válkami zmítaném období. Přesto odraz husitských bouří a válek najdeme v onom označení bouří ve Francii, které nesou název pragerie. Pan Kovařík popisuje nejen vlastní střetnutí, ale docela dobře postihuje mentalitu nejen rytířů, ale vládnoucích vrstev oné doby vůbec. Především ukazuje, že onen ideál rytířství byl spíše jenom umělý, nikdy neuskutečnitelný konstrukt, který později asi nejvíce zazářil v období romantismu. Samozřejmě že se seznámíme i s vývojem výzbroje, techniky a taktiky a dojde i na uvádění „věčných a nezpochybnitelných“ pravd o oné době na pravou míru.
Pro onu střední část stoleté války využívá Jiří Kovařík samozřejmě jako hlavní pramen Froissartovu kroniku, ale právě na jejím podkladu s využitím i jiných pramenů a podkladů jak události proběhly ve skutečnosti. A to platí třeba i o bitvě u Grünwaldu, i když známý polský kronikář Dlugosz byl poměrně objektivní.
A tak se seznamujeme s rytíři a jejich rytířským chováním. Po vylodění ve Francii vyrazil Černý princ na chevauchée – kavalkádu. Jiří Kovařík zde uvádí, že to bylo vlastně to samé jako spanilé jízdy husitů (a nejen jich). Dobývání měst, vraždění obyvatelstva a loupení bylo v přímém rozporu s ideálním rytířstvím, které bylo v té době okázale prezentováno, ale pouze v kronikách a na dvorech tehdejších vládců. Ona kavalkáda v roce 1355 se prohnala zemí sem a tam a zpáteční cesta trvala mnohem déle, protože „ji provázely stovky povozů, z nichž mnohé skřípěly pod tíhou skvostných tapiserií, zlata, stříbrného nádobí, obrazů, klenotů, skvělého nábytku, šatstva a truhlic, plných peněz.“ A tohle počínání bylo pro válčení oné doby typické a jeho popisy se v knize opakují až do samého konce. Teprve na jejím konci si francouzský král Karel VII. Si vynutil od stavů peníze a na rozdíl od neukázněných a nabubřelých rytířů vytvořil profesionální armádu. Jedním ze zásadních bodů při její organizaci byl i přísný zákaz rabování a týraní obyvatelstva, z čehož ale vyplývá, že Francouzi se na svém území chovali k běžné populaci stejně jako angličtí dobyvatelé.
A ještě jednu věc je třeba připomenout. Až do XV. století totiž tvořili vládnoucí vrstvu anglického království potomci normanských dobyvatelů, kteří jako jazyk používali – normanskou francouzštinu. Angličtina, jak ji známe dneska vzala svůj počátek až v onom patnáctém století a prvním anglickým králem, který používal angličtinu (v tehdejší podobě) byl až Jindřich V.
Tato skutečnost má souvislost se značně zkresleným pojetím závěrečné fáze stoleté války jako národně osvobozeneckého boje Francouzů proti Angličanům. Takhle to chápala nacionalistická historiografie až v XIX. století. Jana z Arku byla pozoruhodná osobnost, i když stejně zůstává otázkou, jestli nebyla na svoji úlohu připravována dřív, než „slyšela hlasy.“ Nicméně schopnost, možná i talent vést vojsko nebylo vyhrazeno jenom urozeným a rytířům. Ve Švýcarském spříseženectvu vojákům veleli rovněž neurození měšťané a stačí si připomenou kněze Prokopa Holého, který řadu let vedl úspěšně táborskou „polní obec.“ Její konec je ale typickou ukázkou „vděčnosti“, kterou prokázal král ženě, která společně s ostatními zajistila jeho korunovaci. Možná to byl stud nad vlastní neschopností a zbabělostí, které byla Johanka očitým svědkem. Kauza Gillese de Rais je podána ještě velmi střízlivě a je otázkou, jak se na jeho psychice odrazila zrada Johanky, ke které vzhlížel. Na druhou stranu to nijak neomlouvá jeho bestiální řádění. O jisté zvrácenosti doby svědčí fakt, že při odsouzení ho děsila jenom pohrůžka vyobcování z církve. Nakonec ono masové týrání a vraždění dětí bylo při soudu s ním druhořadou záležitostí ve srovnání s obviněním z kacířství a vzývaní ďábla.
Boje stoleté války, stejně jako ona kruciáta proti Turkům nebyly nic obdivuhodného a už vůbec ne morálně oprávněného. Snad s výjimkou konce stoleté války, kdy Angličané na rozdíl od předchozích období byli čistými okupanty, chovajícími se vůči místním s bezohledností dobyvatelů. Předtím mezi místními nalézali cenné spojence, jenže krize ve vlastní Anglii znemožňovala posílit posádky ve Francii. A tak jediná z předvedených válek, kterou je možné i přes propagandistické zneužívání pokládat za spravedlivou je onen boj mezi Poláků a Litevců s Řádem německých rytířů. Ono totiž ono řádění pro změnu německých křižáků na území osídleném Litevci, Lotyši a částečně Estonci se nijak nelišila od podobného počínání křižáků v Orientu nebo na jihu Francie. Jelikož sérii čtu odzadu, třeba tyto skutečnosti najdu v první nebo zejména druhé části řady.
Knihu nemám dočtenu, jelikož ve formátu ebooku chyběly závěry kapitol. Prozatím jsem kompletní ebook nesehnala. Zkusím půjčit v knihovně, pak k četbě této knihy vrátím.
I třetí díl si bezpochyby zaslouží plný počet bodů. Vyprávění shrnující dění během stoleté války v Evropě je napsáno velmi záživnou a čtivou formou. Mezi všemi příběhy bych rozhodně vyzdvihl osudy Johanky z Arku a navazující osudy Gillese de Rais, který byl opravdu vynikající. Opět mohu pouze doporučit.
Třetí kniha rytířské série - tentokrát je z velké části věnována Stoleté válce, ale dojde i na Souboj třiceti, bitvu u Nikopole a hlavně na bitvu u Grunwaldu. Podle mně jde o nejlepší knihu ze série (o fous před druhým dílem). Jediné mínus je že se do knihy vůbec nedostaly Husitské války. Čteno a hodnoceno druhé rozšířené vydání od Akcentu.
Další skvělé dílo od mistra Kovaříka.
Jedná se o popis válečných událostí, které se odehrávaly především v západní Evropě v časech, které v našich končinách máme spojenou s dobou Karla IV. a posléze s husitstvím. Při čtení jsem si především uvědomil, že ona „Stoletá válka“ ve skutečnosti nebyl žádný jednolitý konflikt trvající sto let, lidé žijící v té době to tak určitě nevnímali. Spíše šlo o určitou etapu dějin západní Evropy, kterou se prolínala série navazujících konfliktů a opakovaně uzavíraných příměří, a kdy tradiční rytířské válečnictví začalo doznávat změn, ať už šlo o nasazení waleských luků, takřka guerillové akce kompanií konstábla Du Guescelina, postupné zavádění palných zbraní a s tím spojené strukturální přeměny francouzského rytířstva na pravidelnou armádu organizovanou do tzv. „kopí“. Právě posledně zmiňované jednotky ve skutečnosti vyhrály Francii „stoletou“ válku, i když se samozřejmě dočteme i o Panně Orleánské. Nechybí ale ani exkurze mimo západoevropská bojiště na opačnou stranu kontinentu. Podíváme se jednak k Nikopoli, kam se hrdé západní rytířstvo vypravilo na jednu z posledních křížových výprav v pravém slova smyslu, aby zde dostalo kolosální výprask od osmanských Turků. Vysoká účast francouzských rytířů na této blamáži byla dána mj. tím, že v samotné Francii byl už desítky let klid a rytířstvo se nudilo (což jen dokazuje, jak zkreslující je pojem „stoletá“ válka). A podíváme se též na střetnutí u Grünwaldu, které je zde nadmíru dobře popsáno, mj. se vyvrací tradiční klišé o údajném „střetu Slovanů s Němci“ či polském národním vítězství (pan Sienkiewicz promine, ale na straně Řádu německých rytířů tehdy stále dobrá třetina polského panstva – prakticky každý, kdo nesouhlasil s politikou Vladislava Jagiella).
Za zlatý hřeb považuji kapitolu věnovanou psychopatickému sadistovi Gilles de Rais, který coby počestný rytíř věrně bojoval bok po boku Johanky z Arku, ale po její popravě se z něho stala zrůda, které by záviděl i Zodiac (nemůžu věřit, že o tomhle „krvavém modrovousovi“ dosud nikdo nenatočil nějaký thriller...).
K tomuto dílu lze napsat prakticky totéž co k tomu předchozímu. Opět jde perfektně čtivý a srozumitelně shrnutý dějepis. Hvězdičku dolů opět dávám z čistě osobních důvodů - téma stoleté války mi není až tak blízké. I v něm se ale najde pár zajímavých míst. Zejména kapitola věnující se Johance z Arku a následně jejímu věrnému rytíři Gillesovi de Rais, který se následně stal obávaným zabijákem s podobnou pověstí jako Alžběta Báthoryová. Určitě potěší i malá odbočka s bitvou u Grunwaldu, kde se jak známo pohyboval i "náš" Jan Žižka.
V pořadí třetí kniha cyklu Rytířské bitvy a osudy se tentokrát soustředí na stěžejní momenty stoleté války. Kniha je opět napsaná velmi poutavě a v podstatě každá kapitola přináší nějaký zajímavý příběh, ať už se jedná o bitvu Azincourtu, Grunwaldu nebo o osvobození Orléansu Johankou z Arku. Jenom jsem se občas nemohl ubránit dojmu, že se v té spoustě jmen a historických postav ztrácím. To však nic nemění na tom, že se jedná skvělou knihu o historii, která si zaslouží plný počet hvězd. Těším se na další díl.
Velmi solidní četba,která mě vždy opravdu moc zajímala a kterou jsem si moc přál přečist vtakovéto souhrné podobě. Děkuji autorovi, super kniha. :-))
Vše už napsal Akana. To vyprávění o panně Johance bylo moc smutné:
"Johanka nedovolila Angličany pronásledovat, sledovala je beze slov, jak mizejí, a pak s vlajícím praporcem pobídla koně do pomalého kroku zpět k bráně. Bastard Orleánský, maršálkové Saint-Sévére, de Rais i kapitáni ji následovali skrze houstnoucí dav, kde jedni řvali nadšením, jiní plakali radostí a přemnozí klekali na kolena. Ta neděle 8.května 1429 se stala okamžikem definitivního zvratu ve Stoleté válce."
Příběhy jsou super, ale je tam strašně moc překlepů, což dost kazí dojem z celé knížky. Škoda.
Stejně jako předchozí díly: téměř dokonalé protnutí odborné erudice a popularizačních schopností. Kovařík toho ví o středověku hodně, ale umí to taky čtivě zpracovat aniž by se podbízel nějakým rádobyhumorem. Občas se trochu nadměrně vyžívá ve vyjmenovávání jednotlivých rytířů účastnících se té které bitvy, ale to je opravdu jen drobnost, která spád vyprávění brzdí jenom maloučko. Jinak opět perfektní práce. Navíc tentokrát došlo i na mojí oblíbenou Janu z Arku a ohromně zajímavá je i s jejím osudem spjatá (a mě dosud neznámá) postava Gillese de Rais z předposlední kapitoly - vážně se divím, že po takovém námětu ještě (pokud vím) neskočil nějaký filmař. Ale po zkušenostech s hraběnkou Báthoryovou je to možná dobře.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Meč a kříž |
| 2005 |  Co v učebnicích dějepisu nebylo |
| 2011 | Válka Řeků s Peršany |
| 2006 | Rytířská krev |
| 2013 | Ludvík XIV. - Život, doba a války krále Slunce |
Kniha bezesporu zajímavá a kvalitní. Bohužel korektura se asi? nekonala, což mě kolikrát až znechutilo ve čtení a pokračování v knize. Nakonec jsem dočetla, ale srdce plakalo - kvalitní literatura a tolik odbytí... Opravdu je rozdíl mít luk v dálce, nebo délce 170 cm a to je ještě ten ''lepší'' případ.