Ryzí nauka právní: metoda a základní pojmy

06.04.2023

Při studiu práva se, bohužel, nelze nesetkat s Ryzí naukou právní, tím pak méně, studujete-li v Brně na Masarykově univerzitě, která sebou historicky nese jméno Františka Weyra, zakladatele Normativní školy práva, sestřičky ryzí nauky právní Hanse Kelsena. Vedl jsem s paní docentkou z univerzity onehdy diskusi i Ryzí nauce právní, která mne podnítila k tomu, přečíst si Kelsenovo nejvýznamnější dílo, když už jej chci kritizovat. Pohled na něj se po přečtení proměnil, ale ne zase tak moc. Nevejde se mi sem všechno, ale co nadělám.

Kelsenova teorie je pozitivistická a to zcela krajně, až extrémně. Mohu se však ještě ztotožnit s Kelsenovým oddělením práva a morálky. Ale Kelsen jde dál. On vyžaduje vědu zabývající se jen právem. Což je pochopitelné. Ale Kelsen chce odstřihnout právo od jakýchkoliv jiných věd. Chce jej tak vyrvat z reality. Dovolím si to nastínit takto: je to jako kdyby lékař chtěl dokonale pochopit lidský trup. Vezme jej, oddělí od zbytku těla a začne orgán po orgánu procházet. On asi pochopí a to zcela precizně jeho skladbu. Ale jak může plně pochopit jeho účely, neví-li kam z něj vedou tepny a žíly, proč tam jsou ty vlásečnice a k čemu tam vlastně ty orgány jsou. Zkrátka Kelsen nemůže dohlédnout do všech konců, řečeno s klasikem. Pozná svůj předmět, ale učiní jej nefunkčním, tedy zbytečným.

Kelsenova teorie je navíc nekonzistentní v tom smyslu, že je existenčně závislá na tom, že oddělení nefunguje. Normy vznikají, pochopitelně, to nekritizuji, Kelsenovi z vůle zákonodárce. Právo vzniká z vůle, respektive volního aktu, ten vzchází z vůle a vůle... No vůle by musela být svébytná entita, která se rovná právu, aby na ní normy mohly referovat, být tak sebereferenční. Ale tak tomu není, že? Vychází-li právo z vůle, vzniká z psychologie. Vzniká-li z agregátu vůlí, vzniká ze sociologie. Díra v samém středu teorie.

Další díra obdobného charakteru leží o kousek dál. Pozitivistické teorie skvěle zvládají legalitu, ale s legitimitou mívají problém. (To říkám jako pozitivista.) Tak i Kelsen. Stojíme před problémem řetězení legitimace. Čím to je, že rozsudek je legitimní, je-li? Říká, rozsudek je legitimní díky zákonu, zákon je legitimní díky ústavě. Proč je legitimní ústava? To je dlouhodobý problém všech teorií. On na ni, nepříliš přesvědčivě, odpovídá grundnormou základní normou zablokovanu implicitním prvotním ústavodárcem (zde je mi jeho teorie nejasná, nepopírám, ale to pro výsledek nehraje roli.). Ale tím jenom posouvá otázku proč je legitimní grundnorma? On zde blokuje právě implicitním ústavodárcem, chcete-li, fikcí. Ale to mi řekněte, v čem je tento závěr lepší, než říct, že prvotní legitimace práva je od boha? Vzniká nám tu metafyzický deficit a dostáváme se mimo právo někam úplně jinam. (Dovoluji si zde tímto opravit chybu v anotaci grundnorma, jak jsem podal, není ústavou, je metaústavou. Když už, tak bychom dnes grndnormu postavili na roveň materiálnímu ohnisku ústavy, ale ani to by nebylo vhodné přirovnání. Ta anotace je zkrátka špatně.)

Tomáš Sobek k tomu v Nemorálním právu píše: "Být skeptik ohledně základní normy znamená být skeptik ohledně samotného pojmu právní platnost." Ano, to je fakt ryzí nauky právní. Problém je, že je to shodné s faktem každého náboženství. A to už jsme hodně mimo právo jako ryzí nauku. Tolik k druhé díře.

Dále se mi zdá absurdní myšlenka, že právem jsou toliko normy úplné, chcete-li, ty, které mají obsaženou sankci. Jednak, toto kritérium nepomůže v tom, k čemu Kelsen směřoval oddělení práva od jiných normativních systémů, i ostatní normativní systémy mají sankční charakter. Důležité není zkoumat sankční charakter, tedy úplnost norem per se, ale kvalitu sankčního charakteru hlavně jeho formalizovanost. Ale ani to nám příliš nepomůže v tomto odlišení, protože normy zkrátka mohou existovat bez sankce a přes to být právem. Tím neříkám, že každé právo není inherentně násilné, v tomto mě Derrida přesvědčil, jen říkám, že normy nemusí být úplné, aby byly právem.

Poslední dílčí poznámečky: Odmítnutí subjektivního práva se mi také jeví spíše nepřesvědčivým. Subjektivní právo je toliko subjektivizovaným objektivním právem, to není rozpor v jednotnosti systému. (Ne že by na případné nejednotnosti bylo cokoliv špatného, ale to já jen tak.) Dále se mi líbí jeho myšlenka dualismu sokroméXveřejné právo jako dualismu relativního, nikoliv absolutního.

A úplně poslední věc. Sám jsem Kelsena obvinil (před přečtením jeho textu) z formalizmu. To byla nepravda a já se za to omlouvám. Kelsen byl v tom smyslu formalistou, že za právo považoval to, co splňuje formální prvky normotvorby, bez ohledu na obsah. Ale přes to kladl požadavek na morální kvalitu práva (což snad není v tom co zde píši tak důležité, ale zdá se mi fér to zmínit), a hlavně dovoloval soudci diskreci při interpretaci práva, s ohledem na hierarchickou výstavbu právního řádu. Byl vlastně antiformalistou, protože tvrdil, že samotná právní norma vám nemůže garantovat jeden výkladový výsledek, naopak popíral, že vy z textu normy vyplýval jeden objektivně správný výklad, Za to se mu klaním.