S brokovnicí pod kabátem
Ivan Wernisch
Putování skrze literární stylizace nemusí přinášet pouze zmatek, ale může mít i řád a jednolitost. Ivan Wernisch to potvrzuje svébytnou poetikou, která nepostrádá smysl pro přesně vymezenou kompozici, detail či zkratku. Wernischova "brokovnice pod kabátem" je vždy připravena k neomylnému výstřelu, jehož zásahem je terč ve tvaru vygradované pointy. Ta je základem Wernischových veršů, ať už v nonsensu, v bizarních až morbidních souvislostech či v epizodách naznačujících odhalení tajemství. Básně, které jsou uvedeny výroky dnes již téměř zapomenutých literárních tvůrců, filozofů, lékařů, právních historiků i zakladatelů kinematografie, v sobě nesou nezaměnitelnou, uvolněnou a lehkou touhu po smutku, grotesknost s nádechem černého humoru, mnohdy propojenou se zkoumáním ohebnosti a schopnosti proměn českého jazyka, náhle oživlou vzpomínku i zobrazení banální, úplně všední momentky či představ... celý text
Přidat komentář
Kniha básní i básnivé prózy přináší zapsané pocity. Jeho texty kdysi zhudebňoval Milan Hlavsa a hráli Plastici, proto jsem byl na tuto knihu zvědavý. Na rovinu: dost mě zklamala. Přišlo mi to, jako rychle zaznamenané, nedopsané, nedodělané. Z toho povedenějšího:
Masový piroh v záchodové míse
Tonul celý den
Telefon pořád zvonil
Její manžel žárlil na služební cestě
Jeho župan mě škrtil
Verše připomínají sen. Těkají sem a tam, občas vypadají zdánlivě beze smyslu, občas jsou beze smyslu, vzpomínky se proplétají s náhlými nápady. Básním chybí citová hloubka. Popisují sny, ale nevedou k zasnění. Oddíl "S brokovnicí pod kabátem" je příliš hrubý, nepoetický. Nejzajímavější myšlenka je v textu Cizí město: "Tolik času jsem utratil za obraz, který teď vidím. A napadlo mě: Chtěl bych vědět, zda má ten obraz takovou cenu?"
Autorovy další knížky
1965 | Zimohrádek |
1992 | Doupě latinářů |
1961 | Kam letí nebe |
1990 | Čím drží svět pohromadě |
1985 | Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl |
Volné verše Ivana Wernische, jsou jen těžce srozumitelné. Sám jsem nevěděl, co v nich hledat, a tak jsem jen četl. Obrazy města, hospod, ulic...viděné očima básníka. S tím spojená i podoba veršů směřující spíše k próze, jakoby autorovi k popsání dané skutečnosti už nestačil básnický jazyk. A tak se s metaforou, či obecně básnickým jazykem, setkáte jen zřídka. Jedná se spíše jakýsi deník člověka, který prostě je a který své pocity zapisuje na papír. Nebo ty pocity skutečné nejsou? Jde o sen? Jak sbírku interpretovat? To je na každém z Vás.