S elegancí ježka
Muriel Barbery
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/175236/bmid_s-eleganci-jezka-GBS-175236.jpg
4
1094
1094
Pichlavé ostny ironie v dojemném příběhu o filozofii a kráse. Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti. Mezinárodní bestseller / ve Francii prodáno 1 100 000 výtisků / vychází v 35 zemích.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , HostOriginální název:
L'Élégance du hérisson, 2006
více info...
Přidat komentář
"Být chudá, ošklivá a navíc inteligentní, to člověka v naší společnosti odsuzuje k vystřízlivění a k pochmurné budoucnosti, na niž je potřeba si začít zavčas zvykat. Krása omlouvá všechno, dokonce i neslušnost. Inteligence už dnes není kompenzací stavu věcí, dorovnáním, které příroda nabízí méně šťastným dětem, ale stala se nadbytečnou hračkou, která zvyšuje hodnotu šperku. Ošklivost je vždy už předem vinna, a tak jsem byla odsouzena k tragickému osudu, který byl o to bolestnější, že jsem nebyla hloupá."
Knížka obsahuje řadu krásných pasáží a zamyšlení, celek byl ale pro mě velmi těžko uchopitelný. Příběh se v podstatě dost vlekl, nechápala jsem propojenost osudů, které mi závěrem přišly až příliš fantastkní. Myslím, že se musí přečíst vícekrát, aby člověk dokázal myšlenky opravdu vstřebat: "Ti se mi něco navyčítali za válku i za mír... a všechno přišlo právě včas.. Všechno přijde právě včas tomu, kdo umí čekat...."
Tohle jsem ti milá Barbery moc nevěřil. Dvanáctiletá puberťačka plánuje sebevraždu, přitom si užívá života, s optimismem i pesimismem nazírá na svět a všechno nadšeně komentuje. Prostě takové veselé depresivní čtení. Já vím, autor musí nějak přilákat čtenáře, a taky tu vše směřuje k určitému konci, ale stejně u mě nějaká závěrečná katarze neproběhla. Jinak se mi líbila postava domovnice René, filozofii mezi řádky jsem respektoval a kupodivu jsem si užíval i příjemný plynulý text vyprávění.
Příběh se tváří hlubokomyslně, ale smysl toho všeho mi unikal. Nedočteno, zklamalo, nehodnotím...
Vidět do hlav dvou žen, které si jsou na venek tak cizí a odlišné, ale jejich proudy myšlenek naopak neuvěřitelně podobné - navzdory věku, postavení i vlivu okolí. To zní a nakonec i je prostě super podstata příběhu.
Obsahově hodnotím knížku taky nadprůměrně, ale osobně bych asi ubrala trochu na tak silném proudu filozofických myšlenek. Občas jsem měla dojem, že se autorka snaží těch jmen filozofů nacpat do textu co nejvíc. A nebo je fakt "filogeek" a moje mozkové obrátky to nepobraly.
Nic na tom nemění fakt, že příběh je to pěkný, dojemný a obohacující.
Knihu jsem četla již dvakrát- je to jedna z knih,které pro mě znamenají milé pohlazení. Postavy domovnice a holčičky žijí svůj vnitřní život tajně, jakoby jen pro sebe a tomu já rozumím. V dnešním světě, kdy díky soc. sítím víme o každém všechno, jsou pro někoho možná trochu "divné".
Letní déšť, něžná nespavost, jasmínový čaj a jedna kamélie, která dokáže změnit náš osud. Pěkné.
Moje kamarádka četla tuto knihu už v roce 2008. Já jsem se k ní dostala až nyní po 10 letech a velmi jsem litovala, že jsem knihu nečetla společně s ní.
Během čtení jsem úplně na vlastní kůži cítila, jak by ji moje tehdy 18leté já "žralo", citovalo a tahalo všude s sebou. Teď mě naprosto míjela. Chápu, proč se čtenářům líbí, ale pro mě je v tuhle chvíli jen dalším zbytečným románem, který mnou proteče a nezanechá žádnou stopu. Škoda.
Stále však trvám na tom, že se ke mně knihy dostávají v pravý čas. Tahle mi zkrátka jenom nebyla souzena.
Tato kniha je naprostý literární klenot! Rozečetla jsem ji sice už před nějakou dobou, ale nechávala si ji jen čistě na doma, kde jsem na ní měla klid. Žádné čtení při čekání na MHD, žádné vyplňování času při cestě z práce a do práce.. Tato kniha si zasloužila víc. Asociálno, ironie, sarkasmus, které miluji, ale vše ve velmi sofistikované nehrubé formě, na mě promlouvá pomalu z každé stránky.
Skončila jsem na straně 134 a řekla si, že svůj čas využiji pro nějakou zajímavější knihu. Naprosto souhlasím s Eremitas, Tereza 1198 a dalšími, kterým se kniha nelíbila. Kniha mi absolutně nic nepředala, do čtení jsem se musela nutit a mnohokrát jsem se přistihla, že jsem přečetla několik stran a nic si z nich nepamatuji... Nebudu se k ní ani vracet. Nedočetla jsem, hvězdy neudílím...
Opravdu zajímavé, co někteří lidé dovedou z této úžasné knihy udělat. Vkládají do ní příliš sebe a nedovedou se do postav knihy vžít. Ne každý chce mít život takový, jaký by ho chtěl mít čtenář. Kdo chce , najde si v knize kupu zajímavých momentů. Kniha , co si zaslouží být čtena i podruhé...
Někoho to asi chytne, ale pro mě prostě lepší průměr. Originální mi přišla snad jen domovnice, co tají svého génia před okolím a snaží se hrát, jak je méněcenná. Protože to každý od domovnice očekává. Pak do toho jakás takás lovestory a srdceryvný konec (nebyl zas tak špatný, popravdě mě překvapil).
Tahle kniha mě rozzuřila k nepříčetnosti. Máma ji miluje, hezká hodnocení a hodí se do výzvy, protože byla zmíněna v knize Levandulový pokoj. A pak jsem se začetla a nestačila se divit.
Žena a inteligentní domovnice čte jedině klasiky a za svoji inteligenci se stydí a celý život hraje na ostatní divadlo, protože má pocit, že když je z chudé a povrchní rodiny, tak by svou sečtělostí urážela "lepší" lidi. Takže si tu svoji sečtělost hýčká o samotě a ve vnitřních monolozích uráží všechno a všechny, kteří podle ní nejsou tak skvělí jako ona. Podle mě měla šanci se ze svého sociálního prostředí vymanit, ale neudělala to, protože se v životě o nic nebyla schopná snažit a o nic bojovat. Ani sama za sebe. Tak je teď zapšklá, otrávená a snaží se sama sebe přesvědčit, že je vlastně chytrá a že ten svůj smutný život zvládla.
Na druhé straně je tu chudinka geniální holčička z bohaté rodiny. A protože je chytrá, hezká, má oba rodiče, peníze, velký byt, kočku a skvělé vzdělání - tak se chce zabít. Nedávno jsem četla knihu Všechny barvy nebe, která byla o nucené prostituci v Indii, kde rodiče desetileté holčičky prodávali do bordelů. A ty holky bojovaly, doufaly a chtěly žít. Tahle bohatá holka z Paříže, co se chce otrávit je výsměch všem, co mají v životě opravdické problémy. A je jedno do kolika filozofických řečí se tenhle příběh zabalí.
Je to jedna z těch knížek, jejíž jméno mě napadne, mám li někomu doporučit čtivo...neb četlo se to SAMO.
Tuto knihu jsem si chtěla přečíst hned, když vyšla, nakonec jsem se k ní dostala až teď, ale stálo za to si 10 let počkat! Pro toho, kdo nečte knihy jen kvůli příběhům, ale i kvůli jazyku - prostě nádhera. Vtipná i dojemná, v každé kapitole námět k zamyšlení... teď budu shánět jako dárek všem kamarádkám.
Málokterá kniha mě nadzvedla ze židle jako tato. A proč? 1) Velmi, ale velmi podivné hrdinky. Domovnice, která je v dnešní době "nucena" zapírat svoji třeskutou inteligenci a dělat ze sebe chuděrku. Proč to proboha dělá? A ta přemoudřelá holka - zasloužila by sérii facek. 2) Japonec = vrchol dokonalosti. Vše, co je nádherné, je japonské? Trošku objektivity, prosím. Ví naše autorka japanofilka, co dělali Japonci poměrně nedávno svým nepřátelům (2. světová válka)? A nejsou třeba takové bonsaje tak trochu mrzačení rostlinek? Shrnuto, jediné, co mě u "japonských pasáží" zaujalo, je hudba na WC - fakt dobrý nápad. 3) Autorka je pro mě typickou ukázkou pseudointelektuálky. Jejími idoly jsou zřejmě ženy, které poslouchají pouze vysoce kvalitní klasiku, jakou duševní plebs nemůže ocenit, čtou hluboké knihy a slavné filosofy a neustále nad nimi hloubají. Ve skutečnosti jsou tyto hrdinky psychicky narušené osoby. 4) Bohatí jsou ti "zlí" a "proletariát" jsou ošumělí filosofové? To snad ne! (opravdu nemám nic proti dělnické třídě, ale toto mi zavání ideologií dob naštěstí již minulých. 5) Autorka se toho zřejmě hodně naučila na filosofické fakultě a musí nám to všechno říct. Respektive nacpat do svého dílka. Ó, my se máme. Kant sem, Kant tam.
Vím, že tento komentář je hnusný a jízlivý. Obvykle se tak nevyjadřuji, ale asi mě tato kniha nějak inspirovala. A mimochodem, pokud máte nějakého kamaráda, který umí dobře francouzsky, tak jej zkuste poprosit, ať si originál srovná s českým překladem. Překlad totiž poněkud pokulhává.
Velebnosti, nedočetla jsem... Nezaujala mě, nenadchla a druhou šanci jí asi dávat nebudu. Asi to není můj šálek čaje...
S elegancí ježka jsem četla, když mi bylo třináct, stejně jako jedné z hlavních hrdinek. Musím říct, že mě v tu dobu rozhodně chytla a stala se na několik let mojí nejoblíbenější knihou. Možná to bylo tím, že mě vždy fascinovala francouzská a japonská kultura, možná to bylo úvahami jak třináctileté slečny, tak domovnice. S třináctiletou dívkou a jejím myšlením, jejím náhledem na život jsem se v tu dobu naprosto ztotožnila, připadalo mi, jako by mi mluvila z duše. K úplné dokonalosti tomu přidalo haiku, které bylo na začátku kapitol. Troufám si říct, že mi tato knížka možná změnila život. Kdyby ne, tak alespoň díky této knize jsem se zamilovala do knih obecně a čtení, což mi vlastně život udělalo hezčím. :) Několikrát jsem se k ní vrátila a vím, že si ji brzy zase přečtu.
Výsměch zažitým společenským předsudkům, lidské povrchnosti, samolibosti a nejistoty, která obvykle plyne z vlastních nedostatků a ze strachu z odlišnosti. Je proto lepší ukázat prstem na druhé, divné. Jenomže kdo v tomto románu vlastně trpí charakterovými nedostatky? Obávám se, že úplně všichni, vč. hlavních hrdinek, tedy zakomplexované stárnoucí René a afektované a nedoceněné malé Palomy. A i když autorka napěchovala dílo úvahami ve filozofické, společenské a umělecké rovině, nevyhnula se zjednodušování, prvoplánovým odsudkům a zbytečným společensko-sociálním klišé. Záměr? Asi ano. Ovšem nikdo není dokonalý. A přese všechnu jízlivost a pečlivě vybudovaný vnitřní pocit nadřazenosti, mi René se svou sebemrskačskou vyděleností ze společnosti, kterou povětšinou opovrhuje a která podle jejího názoru musí opovrhovat jí, přirostla k srdci.
Autorovy další knížky
| 2008 |  S elegancí ježka |
| 2021 |  Růže sama |
| 2009 | Pochoutka |
| 2019 |  Život elfů |
| 2023 | Nesčetně hvězd |
Nereda bych někoho odradila tím, že mou reakci uvedu tvrzením, že jsem ráda, že jsem dávala na střední během filosofie pozor. Samozřejmě ona a s ní spjatá jména se nezjevují na každé stránce, ale byla část dvě, kdy jsem ztrácela niť, a možná jsem i uvažovala o v té chvíli přijatelnějším přetočení stránky.
Celkově na mě dílo udělalo dojem. Pokud máte klid, jste doubavě naladěni a přemítání o společnosti je na vašem denním pořádku- Ježek by vás neměl minout.
A jak já se ráda vyjadřuji k závěru: tento byl.., jako když se ve vlaku kocháte vnější krajinou za sklem, je vám tempo příjemné, ani nevadí, že za pár hodin budete ve stanici, užíváte si cestu. Ale najednou vlak zrychlí; A ani se nenadějete a jste v cíli. Jste tam, ale je to zbytečné.