S elegancí ježka
Muriel Barbery
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/175236/bmid_s-eleganci-jezka-GBS-175236.jpg
4
1094
1094
Pichlavé ostny ironie v dojemném příběhu o filozofii a kráse. Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti. Mezinárodní bestseller / ve Francii prodáno 1 100 000 výtisků / vychází v 35 zemích.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , HostOriginální název:
L'Élégance du hérisson, 2006
více info...
Přidat komentář
Já také bez mučení přiznávám, že jsem čekala úplně něco jiného. Domovnice, která cituje německé filozofy, čte ruskou klasickou literaturu, miluje umění, hudbu a historii a přitom navenek ukazuje jen tvář malé a tlusté vdovy, což zároveň pokládá za přiměřené pro svou práci domovnice v domě s luxusními byty pro bohaté, si žije pěkně schovaná před světem ve své ulitě. Stejně jako malá dvanáctiletá Paloma, která je ve své duši také někým jiným než dává ostatním na vědomí a i ona si kolem sebe vytvořila jakousi pomyslnou tvrdou skořápku, přes kterou je těžké dostat se blíže k jejímu nitru. V tomto francouzském románu nešlo ani tak o děj, ale mnohá jiná sdělení. A tak jsem ho nečetla jako příběh, ale vracela jsem se k této knize po mnoho večerů mezi čtením jiných knih a přemýšlela nad tím, co vše nám vlastně Muriel Barbery chtěla sdělit.
Poprvé v životě se mi stalo, že jsem něco poslouchala ne nadvakrát, ale dokonce natřikrát, než se mi podařilo to přetrpět až do konce. Kdybych nebyla notorický dokončovač, dávno bych tuhle věc smazala z ipodu a už nikdy ji tam znovu nenahrála. Nevím, zda mě někdy při čtení/poslechu formálně natolik intelektuální knihy napadlo tolik sprostých slov. Nejde o to, že bych nerozuměla, o čem postavy mluví, jde o to, že jestli něco nesnáším, pak je to samoúčelná exhibice. A slepá adorace čehokoliv. V ježkovi se vám obého dostane vrchovatě.
Hlavní hrdinka Renée je extrémně nesympatická, nafoukaná, arogantní, závistivá, pseudohlubokomyslná a rádobyintelektuálská levičácká kráva, která by zasloužila nakopat do zadku (a to se ještě hodně ovládám). Paloma je proti tomu nafoukaná, arogantní, rádobintelektuální a pseudohlubokomyslná zazobaná levičácká pipinka, která by potřebovala dostat pořádných pár facek z každé strany. Jak je možné do románu, který má být kritikou předsudků a stereotypů narvat tolik předsudků a stereotypů, že by se z toho jeden poblil? Ano, hnusní, odporní boháči děsně vykořisťují chudáky pracující. Ti jsou samozřejmě charakterní a nezkažení, jsou to milí, vnímaví a čistí lidé, na rozdíl od těch debilních, pozérských pracháčů, kteří umí jen využívat a ničit. Navíc tu máme ve své neskrývané nekritičnosti legrační portrét podle autorky absolutně dokonalé a všemu a všem nadřazené japonské kultury, kterou povyšuje nad absolutně všechno. Taky jediný normální boháč je - víření bubnů, to by nikoho nepřekvapilo - Japonec! Katarze na konci knihy je pochopitelně dramatická a osudová. Jediné plus dávám za to, že si na samotném konci obě postavy připustí, co jsou (závistivá, zapšklá ježibaba a hloupá a rozmazlená holčička) a za skvělou interpretaci Taťjany Medvecké a Lucie Pernetové.
No...tak jsem se nechala nalákat na ten úvod, ten zněl dobře... Ale bohužel jsem nedočetla ani do poloviny a to jsem se vážně MOC snažila tomu dát šanci!
Je mi líto...škoda, téma bylo super a kdyby to bylo psáno víc normálně, lehce a bez těch šílených filozofií, které bylo vážně moc...a kdyby postavy byly víc sympatičtější...mohlo to být fajn.
Ale pro mě nebylo.
Tak musím říct, že toto nebyl vůbec šálek mé kávy... Námět dobrý, zpracování už se mi příliš nelíbilo - dlouhé filosofické pasáže to není nic pro mě. Poslední část knihy mi přišla nejlepší.
Musím přiznat, že jsem o této knihy příliš nečekala, ale zaujala mne svými úvahami o smyslu života a hledáním krásy v něm. Ačkoli má kniha formální závěr, jakési vyvrcholení příběhu, nemusel by tam podle mého názoru vůbec být. Domnívám, že jádrem této knihy jsou právě filozofické rozpravy obou hrdinek nad jejich životem a závěr by vůbec nemusel být tak definitivně definitivní. Obě hrdinky působí sympatickým dojmem, Reneé svojí skromností a Paloma svým břitkým humorem, ale také vyzrálou vážností při hledání odpovědí na palčivé existenční otázky. Znova bych si ji ale nepřečetla a k dokonalosti jí přece jen něco scházelo.
Jen málokdy se mi stává, že knihu nedočtu. Tentokrát jsem to fakt nedala. Četla jsem ji na doporučení a díky hodnocení na DK jsem se těšila na kvalitní čtenářský zážitek. Namísto toho jsem byla otrávená a naštvaná. Nemusí to být nutně vina knihy, která si zřejmě své čtenáře - jako asi každá - najde, ale pro mě rozhodně není. Pseudofilosofické rádoby hluboké myšlenky, naprosto protivné postavy a (pro mne) nekonzistentní styl psaní.
Vlastně jediné, co bych tak mohla pochválit jsou krátké kapitoly, a tedy to, že se rychle čte. Ale to je pro mne opravdu hodně málo...
Báječná, skvělá kniha, ve které si každý něco najde a pokaždé něco jiného. Dějová linie není stěžejní, zato však kniha polaská intelektuální stravou.
Typická a uvnitř netypická domovnice a typická i když uvnitř netypická puberťačka z bohaté rodiny mi v tomto moderním francouzském románu předvedly, jak žít s elegancí ježka: zvenku obrněné ostny jako pořádná pevnost, ale uvnitř stejně ušlechtilé jako ježci. Je mezi nimi obrovský věkový rozdíl, ale ve své podstatě jsou si blízké tím, že vycházejí z toho, že mají dané místo ve společnosti a podle něj musí i žít. Dvanáctiletá Paloma, která pochopila, že „lidé si myslí, že poletí ke hvězdám, a přitom skončí jako zlatá rybička v kulatém akvárku“ se rozhodne, že než takhle žít, tak raději ve 13 letech spáchá sebevraždu a do té doby bude zapisovat své myšlenky, jako odkaz pro lidstvo. 54-letá Renée žije navenek svůj život staré a ošklivé domovnice a přitom má načtená filozofická díla, miluje hudbu, literaturu a umění, ale je přesvědčená, že nemůže dát najevo, jaká ve skutečnosti je. Obě prožívají radost z ukrývání svých skrytých tajemství i starost z nebezpečí jejich odkrytí. Autorka jejich prostřednictvím vyjadřuje velké množství filozofických myšlenek, ale díky jejich interpretkám je prezentuje tak nějak lidsky a s lehkostí. Není to příběh nabitý dějem, je to dojemný příběh o smyslu života, daných společenských hranicích, Umění, Kráse prostě o Životě, který přes všechna příkoří stojí za to žít.
Jak říká Paloma na konci svého deníku: „Tak si říkám, že právě tohle je možná život: spousta beznaděje, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně. Je to jako by se v notách udělala nějaká závorka v čase, jako by se čas zastavil, jako by se člověk ocitl jinde, jako by to bylo vždy v nikdy. Ano, to je ono, vždy v nikdy.“
Geniální kniha, mnoho vrstev a linek k přemýšlení i přemítání o životě a jeho zvláštnostech. Po přečtení knihy z knihovny jsem si musel jeden výtisk i koupit do knihovny. Těším se, až se k této knize časem vrátím.
Rozečetla jsem, nedočetla jsem. Musím ale říct, že ta kniha v sobě něco má, je to cosi nepojmenovatelného, to slovo, které by to popsalo ještě nevymysleli. A tak se obávám, že mne autorka jakýmsi kouzlem dovede k tomu, že knihu jednou znova zapůjčím a dočtu....proto zatím nehvězdičkuji.
Knihu jsem cetla na doporuceni a musim se priznat, ze jsem cekala daleko vice. Tato kniha nebyla mym salkem caje, obzvlastne kvuli filozofickym pasazim, ktere jsem jen zbezne procitala ocima.
Opravdu jsem to nedokázala dočíst. Příběh o dvou nesympatických do sebe zahleděných intelektuálních podivínských husách, který byl více než beletrií filosofickým rozborem. Mám za sebou úvod do filosofie a filosofickou antropologii, takže jsem musela přečíst několik děl evropské filosofie. Ale v této formě mi to připadalo skutečně nesnesitelné a nejsem schopná pochopit, jak se může kniha líbit řadovému čtenáři. Knihu zkusím dočíst znovu, až už v domě nezůstane žádná jiná kniha k přečtení.
Marně jsem hledal tolik vyzdvihovaný vtip, originalitu a především nějakou moudrost. Plnými hrstmi se mi naopak dostalo množství klišé, která zcela odpovídají knize, jenž by mohla být napsána přemoudřelou dvanáctiletou dívkou a přechytralou domovnicí. Ta navíc boj se stereotypním vnímáním své profese, tedy jako tupých, nepříjemných a pro ostatní obvykle neviditelných žen, vede intelektuálním snobismem a arogancí „sečtělých“, čímž zcela převrací na hlavu jí jinak tak vysmívané elitářství.
Dějová linka s přiznanou japonofilií Muriel Barbery je v kontextu celého díla spíše úsměvná či místy možná až směšná. Japonská i obecně asijská kultura je mi blízká, ale nelze si ji příliš romantizovat pouze na základě sklenky saké a pár soust sushi v japonské zahradě. Uhlazenost, ohleduplnost a respekt k ženám rozhodně k dlouhé tradici této ostrovní země nepatří v takové podobě, v jaké je nám zde v tomto díle předkládán.
Ale ano, možná jsem pouze dalším vhodným obyvatelem domu číslo 7 na ulici Grenelle, který je již nyní až na výjimky plný nadutých hlupáků, jenž genialitu této knihy nejsou schopni pochopit.
... no, asi to byl název, jenž mě zaujal víc, zase na druhou stranu to byl příběh napsaný zvláštním způsobem, konec smutný. Ale jo, celkově hezký
Když se do čtení musíte nutit, tak asi není vše v pořádku. V tomto případě evidentně se mnou, jelikož kniha asi má své kvality, jež mi však zůstaly skryty. Pro mne křečovité, zoufale prázdné, oděné do vzletných myšlenek, které mají za úkol onu chabost pokrýt. Uživatel RobertRoberts dílo vyjádřil dle mně naprosto přesně slovy, které s dovolením zopakuji : Navoněná bída.
Poslouchala jsem jako audioknihu - je moc hezky namluvená. Ráda se ke knížce vrátím, tentokrát si již přečtu. Jazyk knihy je opravdu vybraný, některé slovní obraty jsou příjemně překvapivé. Pohlazení!
Představte si, jste na parné dovolené, bez peněz, protože váš mladší bratr zabouchl klíče od auta do auta, které předtím zamkl, a vy po ruce máte jen tuto knihu. Perfektní podmínky. Díky bohu mě z nich tato kniha vytrhla a já mohla na chvíly zapomenout že jsem v Chorvatsku bez možnosti se najíst. Hrdinky byly dokonalé, opravdu, takhle plynulý děj jsem dlouho neměla v rukou. Osobně bych sice uvítala, kdyby hlavní postava přežila, ale nehádám se. Rozhodně kladné hodnocení.
Kniha má několik silných stránek - dobře vykreslené postavy, lehkým stylem popsané těžké životní situace a mistrně zachycené kouzlo absurdity. Patří ke knihám, které mě potěšily.
Autorovy další knížky
| 2008 |  S elegancí ježka |
| 2021 |  Růže sama |
| 2009 | Pochoutka |
| 2019 |  Život elfů |
| 2023 | Nesčetně hvězd |
Pro mě naprosto úžasná kniha! Vůbec jsem to nečekala, v podstatě se mi chtělo smát i plakat.. Dlouho jsem nečetla tak krásnou knihu s velice hlubokou myšlenkou, a přesto je to "obyčejnost ze života". Ať jsme bohatí či chudí, není mezi námi, mezi našimi problémy, žádný rozdíl. Zasáhla mě síla příběhu, jak si (ke konci) sama sebe uvědomí v podstatě malá holka, a přitom neskutečně chytrá, stejně jako domovnice. Škoda, že získala přítele a uvědomila si svou hodnotu, své jiné bohatství, když se pokusila odvrátit smrt jiného, a sama zaplatila.. Osud?? Možná.. Život!!