S elegancí ježka
Muriel Barbery
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423550/bmid_s-eleganci-jezka-97S-423550.jpg
4
1092
1092
Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti a věčnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2008
,
Host
Originální název:
L'Élégance du hérisson, 2006
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Z této knihy mám rozporuplné pocity. Očividně jde o satiru a postavy jsou nesympatické záměrně, alespoň tedy doufám. Životní filozofie dvou hlavních postav jsou jistě svým způsobem osobité, ale že by byly nějak výrazně hlubokomyslné mi nepřišlo. Z jejich názorů zaznívala arogance typu "jsem lepší než vy všichni ostatní" a přesto nedělaly nic, co by je od ostatních tolik odlišovalo. Jistě, je to proto, že musejí svoji inteligenci "skrývat"... Jako vážně? Jste si jistí, že to není jen prostá lenost a neochota čelit konfrontaci se světem? Ale možná je to také záměrná ironie, kterou se nás autorka snažila zmást. U satiry člověk nikdy neví, kam až sahá. Počkat, je tedy tato kniha vůbec satira, nebo si to myslím jen já? Hlavní hrdinky nemáme brát vážně... nebo ano?
Každopádně z obou postav mi byla sympatičtější Renée, která měla pro své chování alespoň důvod. Nejspíš se mohla se svými traumaty vypořádat lépe, ale faktem je, že je v hloubi duše vystrašený člověk, který touží po bezpečí. A také uznání. Ale hlavně bezpečí, že jí nikdo nebude zasahovat do života způsobem, který si nepřeje. Ať už si hledá jakékoliv výmluvy, má ráda pohodlný život a nepřeje si jakoukoliv konfrontaci. I za cenu, že bude přiživovat stereotyp, který se jí příčí. V tomto ohledu je dost pokrytecká - soudí společnost za předsudky, které pak sama dobrovolně přiživuje. Proč tedy od společnosti čekat cokoliv jiného?
Paloma je pro změnu edgy puberťačka s komplexem nadřazenosti, který je pro její věkovou kategorii celkem typický. Přidejte touhu po cynické sebevraždě a máte epitom rozmazleného bohatého spratka, který si neváží toho, co má, a myslí si, jak geniální a politické gesto taková sebevražda je.
Nepopírám, že některé myšlenky byly i zajímavé, ale většinou se jen tvářily chytře a neměly reálnou váhu. Taková hra na intelektuála. Dost mi to připomnělo některé mé zápisky do deníku, když jsem byla v podobném věku a propadám se hanbou, jen na ně pomyslím. Možná proto k Palomě cítím větší averzi, než je potřeba.
Celkově se toho v knize moc neděje, jde hlavně o ty myšlenky, pohled na společnost a mnoho referencování děl, které mají vypovídat o tom, jak jsou naše postavy chytré, vzdělané a duševně nadřazené. V druhé polovině se začne něco málo dít a zvrhává se v to v menší romanťárnu. Konec knihy jsem sice neočekávala, ale nepřekvapil mě. Nejspíš to jinak ani skončit nemohlo.
Jedna věc, co mi na knize šla docela proti srsti, byla fascinace Japonskem a Japoncema, která mi přišla lehce přehnaná a stereotypní. Obě postavy jimi byly velice zaujaté. Později se v knize dokonce objevil Japonec, který byl dokonalým zjevením ideálu a středem zájmu všech. Jak příhodné. Já chápu, že autorka bydlela pár let v Japonsku a přirozeně musí svůj zájem o tuto "magickou a kouzelnou" zemi dát najevo i ve svých knihách, ale zde už to bylo vyloženě na škodu. Byl to pro mě rušivý element, který stočil knihu směrem, který mě nezaujal. Nechápejte mě ale špatně, sama mám Japonsko velice ráda, ale tady mi to prostě vůbec nesedělo. A když už jsme u té japonské části, pobavilo mě, že Paloma četla manga (ovoce) a ne mangu (japonský komiks). Menší překladatelská perlička :)
Závěrem bych řekla, že to bylo zábavné čtení. Je to jednoduché, na ukrácení času ideální. Některé myšlenky a výrazy i zaujaly a pobavily. Jinak se ale přikláním k tomu, že se mi kniha spíše nelíbila. Prezentuje se jako hlubokomyslná a filozofická, ale ve výsledku to tak hluboké není.
Příběh o dvou různých ženách, jejichž cesty se nakonec protnou zcela nečekaným způsobem. Příběh o beznaději i naději, skepsi i radosti, životní moudrosti, nevíře, víře a koneckonců i o lásce... Příběh založený na shodném nazírání reality u obou hlavních představitelek: zatrpklé domovnice Renée, která dokonale maskuje své intelektuální záliby, aby neporušila pracně vybudované image nudné šedé myši, a 12ileté nadmíru inteligentní Palomy, která se ze všech sil snaží udržet "mimikry" daleko hloupější dívky, a kromě bedlivého pozorování svého okolí se zabývá plánovanou sebevraždou.
Obě vypravěčky se ve svých výpovědích pravidelně střídají. Renée v každé kapitole vychází ze své četby filosofických knih, kdy na nás napřed navalí laviny suchopárného textu, a k naší nesmírné úlevě vždy nakonec přechází k velmi podobným postřehům ze života okolních lidí, které přetřásá s jedinou blízkou osobou, uklízečkou Manuelou. Paloma své zápisky také začíná vlastními "Hlubokými myšlenkami", aby nakonec též skončila úvahami o lidech ze svého okolí. Svět těch dvou má pevně daná pravidla, jimiž velmi zatřese postava nového nájemníka, Japonce Ozua. Když pak zaskočenou Renée pozve na návštěvu, roztáčí se kolo náhod, které jim obrátí život naruby.
Autorka skvěle vystihla psychiku dvou zcela odlišných a přesto tak navzájem si podobných žen. Ne každého čtenáře potěší ty úvahové pasáže na začátku každé kapitoly - přeci jen se od něho v daném oboru čekává patřičná erudice - ale pokud je lehce netrpělivě přeskočíme, vlastně se ani tak moc nestane. Daleko zábavněji a vtipněji působí velmi trefné postřehy obou postav, v nichž se zabývají pouhým pozorováním svého okolí, až do momentu, kdy se samy stávají aktéry děje a jsou nuceny jednat.
Zaujaly mě a pobavily některé výrazy, např. "luxusní umírárna". Je to kniha, k níž se můžeme vracet, a v každé etapě našeho života nás osloví něčím jiným. I přes své "vlastní mimikry" rozhodně nevyznívá nijak depresivně.
Tuhle útlou knížku jsem četla několik týdnů, možná až měsíců, těžká četba, těžká, ale zároveň hluboká a krásná. Jedna z těch, ke kterým se budu vracet a jsem ráda, že ji budu mít doma v knihovně. Ten konec jsem teda oplakala…
To byla jedna velká filozoficko-intelektuální balada! Nádherně a přirozeně moudré čtení, takové dumání nad životem. Ale aby to nevyznělo tak děsivě, nutno dodat, že ve své podstatě to je zase knížka o jednom a tom samém. O tom nejdůležitějším na světě. O lásce. Takových není nikdy dost.
"Já děkuji osudu, že mi dopřál to štěstí nahlédnout dovnitř sebe samé a někoho potkat."
"Nikdy nemůžeme přestat toužit - a to nás povznáší a ubíjí zároveň.
To jsou ale vášně… Někdo by sáhl i k fyzickému násilí, no ne?! To je pak každý další komentář víc obhajobou vlastního pohledu než něčím jiným.
Platí to u každé knížky, ale u téhle maximálně: jde o osobní naladěnost na obě hlavní postavy. Dívka a žena, navenek slušní lidé, uzavření, plnící své očekávané role, zapadající do schémat, neubližující nikomu, jen sobě samým. Autorka ale předestírá především jejich vnitřní svět. A já budu vždycky hájit právo člověka i literární postavy na MYŠLENKY. U jedné postavy jsou plné trefných bodavých postřehů o povrchních lidech i pohrdání jimi (i když jsem jen obyčejná domovnice), u druhé dovedené k promýšlení dobrovolného odchodu ze života (i když podle jiných musím být nutně šťastná, vždyť mi v dobře situované rodině nemůže nic chybět). Postava kouzelného japonského dědečka jen zapadá do mého pohledu na tuhle knížku: se skutečností má málo společného, proč tedy ne. Přistoupila jsem na to všechno, přijala to a bavila se (a nechala se i dojmout).
"Tohle je možná život: spousta beznaděje, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně. Je to, jako by se v notách udělala nějaká závorka v čase, jako by se čas zastavil, jako by se člověk ocitl jinde, jako by to bylo VŽDY V NIKDY."
Těmito slovy končí tato neobvykle krásná kniha. Nelehké čtení, ale pokud se vám podaří se do čtení ponořit, knihu si užijete.
Tady jsem se moc nechytala. Prvních 77 stran jsem se nudila a pak jsem knihu odložila ve vlaku, ať si u ní trpí někdo jiný.
(SPOILER) Podle anotace jsem čekala úplně něco jiného, tudíž jsem si po 50 stranách musela dát několik dní pauzu, ale nakonec jsem to dala celé, i když... Mám dojem, že se autorka nemohla rozhodnout, zda napsat román o lásce ve středním věku, o umění, literatuře nebo o filozofii. Příběh byl proložen několika krátkými úvahami ženy středního věku a nadprůměrné inteligentní puberťačky se sebevražednými sklony, z nichž některé byly čtivé, jiné jsem po pár větách nemilosrdně přeskočila a věřím, že mi nic neušlo. Za celou dobu jsem ale nepochopila, proč Renée skrývala svou inteligenci a dost mě to vytáčelo - proč by měla být domovnice zanedbaná a hloupá? Protože pracuje pro bohaté hloupé lidi? Důvod pro její rozhodnutí mi teda ušel. Konec knihy byl nelítostný a upřímně mě to dost zamrzelo, protože mám prostě slabost pro příběhy, kde se potkají dvě/tři takové spřízněné duše jako žily tady v jednom domě.
Po dlouhé době dávám knize pět hvězdiček, které si schovávám pro mimořádné literární zážitky. A tím tahle kniha je. Je to chytré, je to vtipné, je to hluboké, je to autentické, pěkně francouzské… Malý kousek té páté hvězdy se odštípl na lehkém kýči a pohádkovosti jednoho z motivů, ale jinak nádhera.
Příběh Renée, starší osamělé domovnice, která však není typická domovnice, ale miluje umění, literaturu a filozofii a snaží se to před okolím maskovat. Pak tu máme Palomu, dvanáctiletou slečnu, která je výjimečně inteligentní a rozhodne se, že spáchá sebevraždu. Obě sledujeme podle jejich deníků a více než o děj samotný, tu jde o filozofické myšlenky, které tu obě hlavní hrdinky určitým způsobem rozebírají.
Na jednu stranu složité myšlenky o našem bytí, na druhou stranu je příběh vyprávěn s lehkostí a vtipem. U této knihy je skvělé pročítat se recenzemi, tolik protichůdných názorů jsem již dlouho neviděla, ale přesně takové jsem měla u čtení pocity. Ze začátku to bylo až moc složité, někdy jsem asi úplně nepobrala, co tím chtěla autorka říci a kniha mě tolik nebavila. Zlomilo se to v polovině, kdy se do příběhu dostala alespoň trošku nějaká akce a já se od knížky už nemohla odtrhnout.
Moc mě bavilo poznávat ostatní obyvatele domu, jací jsou, co dělají, ale bohužel se mi pletli, jejich jména si byla podobná a já jsem dost často nevěděla, kdo je kdo.
V příbězích mám ráda, když mají hrdinové také rádi knihy a jsou v příběhu zmiňovány. Tady máme několikrát i popsaný děj a jsem ráda, že jsem docela nedávno četla Annu Kareninu, neboť jsem alespoň věděla, o čem je řeč.
V knize se dost často řeší gramatika a např. chyby ve slovosledu a podobně, to bylo vcelku nezáživné. Neumím francouzsky, ale myslím si, že když se mluví o tom, jaké chyby se dělají ve francouzštině, tak to vyzní líp, než když překladatel musel vymyslet podobné chyby v českém jazyce.
Ano, obě hrdinky byly v podstatě nesympatické, ale postupem času se to ve mně zlomilo a já si obě zamilovala. O to pro mě byl horší konec, který byl nečekaný a poslední stránky jsem již skoro přes slzy neviděla.
Kniha budí rozporuplné pocity, ale jako celek si mě získala a já si čtení nakonec opravdu užila. Je to kniha o umění, o nalezené radosti, o kráse, která může být všude kolem nás.
Autorka nezapře své filozofické vzdělání. Na čtení jsem se musela hodně soustředit (nejedná se o oddechovou četbu), ale přesto se mi kniha líbila, zaujala mě svou laskavou moudrostí, radostí i smutkem, který v sobě text ukrývá.
Co o této knize říct?
Moc se mi líbila a jsem z ní nadšená, ale vlastně k ní mám spoustu výhrad...
Kniha je, minimálně ze začátku, poměrně náročné čtení, u kterého musíte opravdu přemýšlet. Filozofické úvahy, odkazy na jiné texty a podobně. Potom na scénu přichází nový obyvatel domu Kakuro, děj se víc rozběhne a filozofie jde trochu do pozadí.
Knihu jsem četla pomalu, některé pasáže vícekrát a hrozně jsem si ji užívala.
ALE…
…Ale vlastně se mi víc líbila druhá část, kde už to nebylo tak hutné.
…Ale, i když tam bylo spoustu super myšlenek, místy mi přišlo, že do textu vlastně vůbec nepatří, protože s ním téměř nesouvisely.
Postavy mě hrozně bavily, bavila mě jejich různorodost a skvěle vykreslené charaktery.
ALE…
… Ale až asi v půlce knihy mi došlo, že je Renée jen padesát čtyři let. Ono to totiž po většinu času působí, že je Renée kolem sedmdesátky.
…Ale Paloma byla na mě asi chytrá až moc.
Závěr mě zklamal, protože tento typ závěru naprosto nesnáším… ale to už je čistě osobní záležitost.
Takže když si to po sobě čtu ještě jednou, vypadá to, že se mi ta kniha vlastně nelíbila. Ale to není pravda. Jsem z ní fakt nadšená, jako celek se mi to moc líbilo. Ale když se nad tím zamyslím, bez výhrad to prostě není.
Asi se mi líbila více autorčina Růže sama, ale myslím, že se budu vracet k oběma, obě jsou kouzelné.
První novoroční odpad. A to jsem nečekala. Chtěla jsem se začíst do údajně humorného příběhu. Prd, velebnosti. Dostala jsem dvojici rozdílných hrdinek, z nichž ani jedna není ničím zajímavá, natož aby byly sympatické.
Ano, postřehla jsem hloubku jejich myšlenek a mudrování nad rozmanitostí světa s ohledem na celkovou rozmanitost lidskou. Dalo by se říct, že by se ze střípků dalo i něco poskládat.
Ale sakra, když to neudělá autorka, proč já bych měla?
Proplouvala jsem autorky myšlenkami, úvahami a čím více jsem se nořila do jejího vytříbeného slohu, tím více jsem chápala.....
Moc krásný příběh s mnoha zajímavými životními pravdami.
Opět jdu proti většině.
Tahle kniha pro mě byla bohužel jedno obrovské zklamání.
Dlouho jsem se na ni těšila a po pár stránkách mi bylo jasné, že tohle nebude to, co jsem čekala. Těšila jsem se na knihu plnou cynismu, sarkasmu, ironie, humoru i zajímavých myšlenek, místo toho jsem dostala dvě povrchní, ploché a hlavně úplně neuvěřitelné postavy, prostřednictvím kterých mi autorka knihy nutí své názory a to nepěknou formou dlouhých monologů plných cizích a odborných slov či psedointelektuálního chvástání.
Mělo to potenciál, ale forma šla úplně mimo mě. Obě postavy nereálné (nejen díky vnitřním monologum) a i trochu ploché a svým způsobem i pokrytci. Kniha byla vlastně úplně bez děje a ten konec, proč proboha? V konečném důsledku mi kniha přišla komerční, chvástavá, arogantní a vlastně mi přišlo, že to co autorka kritizuje také sama vytvořila.
Jakákoliv zajímavá myšlenka nebo vtip byl v momentě zabitý.
Bylo to dlouhé, nudné, ubíjející, nezajímavé a neuvěřitelné. Přemáhala jsem se, abych dočetla. Kniha mi vzala na dva měsíce chuť cokoliv číst. Po dočtení si připadám jak po lobotomii.
..Za mě rozhodně ne.
Hezký a smutný příběh. Za obyčejnou domovnicí se ukrývá neobyčejná a inteligentní žena, kterou musíte obdivovat.
V knížce se nenásilně střídají hluboké filozofické myšlenky s jemným humorem.
Na čtení musí být člověk naladěn, nemusí sednout každému.
Audiobook - moc dobře načtená p. Medveckou a Lucií Pernetovou. Ale nehodnotím knihu jako takovou neb to není můj šálek kávy. Po jazykové stránce vynikající, prekladatel p. Christov odvedl výbornou práci, květnaté složité větné skladby podtrhující krásu našeho jazyka... Je to kniha pro náročné čtenáře. Navíc plná filozofie, vnitřních pochodů, cizích slov a vlastně mnoho dalšího. Ale musím říct, že papírovou verzi bych asi nedočetla. Vtrhne vás atmosféra, často pro mne velmi ponurá, neuchopitelná, hodně hluboká, ale děj nikoli...
Autorovy další knížky
| 2008 |  S elegancí ježka |
| 2021 |  Růže sama |
| 2009 | Pochoutka |
| 2019 |  Život elfů |
| 2023 | Nesčetně hvězd |
Jestli mi něco na knize (filmu, lidech) vadí, tak je hra na něco, co není. A tohle se křečovitě snaží působit jako intelektuální a vtipné čtení, ale drhne to. Je to povýšenecké, prázdné a úplně zbytečné čtení.