S elegancí ježka
Muriel Barbery
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/543997/bmid_s-eleganci-jezka.jpg
4
1094
1094
Jemně ironické vyprávění o hlubokých věcech...
Literatura světová Romány
Vydáno:
2015
,
OneHotBook
Originální název:
L'Élégance du hérisson, 2006
Interpreti: Taťjana Medvecká
více info...
Přidat komentář
Padesát stran plus minus, více jsem nezvládla. Nyní je mi jasné, proč jsem knihu nalezla v antikvariátu po boku Pujmanové a podobného odpadu.
Ale tak zase není to tak zlý. Musíte zohlednit, že autorka je filozofka a uplatňovat na knihu naše západní kritický modely možná nemá tak úplně smysl. Knihu jsem četla poprvé v osmnácti nebo devatenácti a celkem tak 3x a vždycky jsem se u ní výborně vyzenovala.
Kniha se mi líbila. Byla jsem moc zvědavá na vysvětlení názvu, toho se mi dostalo. Líbilo se mi i grafické zpracování použitím dvou různých fontů ( pro Renée a pro Palomu). Celkově nepotřebuju jen akční typy příběhů, a tenhle plynul pro mě hladce a plynule, byť třeba pomalu. Byla tam spousta klišé, ale to pro mě nebylo na závadu, také se ve svých myšlenkám (třebas nechtěně) k různým klišé uchyluju. Kniha mi dala více námětů k přemýšlení, což oceňuji.
Ťažko opísať aká dobrá bola táto kniha. Nie som veľmi na filozofické myšlienky a tak bolo pre mňa prvých 100strán čítania povedzme že ťažkých. Knihu som neodložila len kvôli dobrým recenziám, ktoré som o nej čítala. Od polovice sa príbeh obyčajne neobyčajnej domovníčky tak rozbehol a tak si ma získal, že bolo náročné prestať. Krásne, ľudské, dojemné, smutné. Posledných 100 strán som čítala v lietadle na ceste z dovolenky s rúškom na tvári a slzami v očiach a vtedy mi prišlo, že táto kniha by mala mať na obálke upozornenie, že ju treba čítať počas sychravej jesene!
Pekná kniha, romantický príbeh, pre mňa ako cynika dosť ťažko uveriteľný, nuž ale dobre, je to len príbeh a v ňom sa nemusíme silou mocou držať reality. Trochu ma iritovali tie intelektuálske úvahy, keďže som z nich rozumel len zanedbateľnú časť.
Jemné, pěkné, plus za všechny ty narážky nejen na Tolstého a na Annu Kareninu. Na druhou stranu to klišé - chudá domovnice potká bohatého Japonce, který v ní rozpozná inteligentní bytost a pozvedne ji na svou úroveň...
Knihu jsem si půjčila na základě pěkných recenzí a také tvrzení, že se jedná o mezinárodní bestseller. Bohužel kolem osmdesáté stránky jsem ji musela odložit a vrátit. Svůj čas budu raději trávit s nějakou další knihou, mám jich na seznamu hodně. Kniha nebyla špatně napsaná, na mě je to ale až moc filozofické a oduševnělé, zřejmě jsem čtenář pro jednodušší druh literatuty (i když jsem zvládla všechny 4 díly Geniální přítelkyně, což se také nečetlo moc lehce :-))
Je mi líto. Času na čtení mám tak zoufale málo, že nemohu čekat, jestli konečně zahřmí a kniha mě "chytne". Nemusím mít nutně knížku nacpanou akčními scénami, jak tu někdo taky napsal, ale alespoň minimální směřování (nechci rovnou psát děj) bych uvítala. Pokorně tedy přijímám obecný konsensus o nedostatečné zralosti a intelektuální úrovni potřebných k uchopení a pochopení této knihy. Pozdě v noci, kdy je konečně možnost nějakou knížku otevřít, tato mě spolehlivě uspává dřív, než stihnu otočit stránku.
Tato kniha pro mne byla obrovským zklamáním. Vím jistě, že se k ní už nevrátím. Obsah byl mimořádně divný. Měl to být pravděpodobně filozofický počin na vysoké intelektuální úrovni, ale dle mého názoru se to těžce nepovedlo. Cílem tedy bylo asi povznést duši a rozjímat nad detaily. Já se však dost nudila a postrádala alespoň střípky kloudného děje. Myšlenkové pochody hlavních postav nebyly uvěřitelné. Příště prostě budu obezřetnější, než si pořídím knihu na základě pozitivní recenze nahrané na youtube.
S elegancí ježka – jedna kniha, jeden dům v Paříži, dvě ženy: vdova a domovnice Renée a přemoudřelá dvanáctiletá dívenka Paloma. Zatímco Renée chce dál nenápadně žít a předstírat, že je obyčejná tuctová domovnice (jen aby se nikdo nedozvěděl, že čte knihy o fenomenologii!), Paloma se nechce nechat vtáhnout do absurdity života v dnešním světě a na své třinácté narozeniny plánuje sebevraždu.
Už od začátku je vám jasné, že domovnice i dívenka jsou jiné, než jaké se jeví být svému okolí, a zatímco jedné z nich vyhovuje, když může žít takto ve skrytu, druhá se v takové pozici komfortně necítí. Paloma se však rozhodně dát životu ještě šanci a začne si vést deník, do kterého si zapisuje hluboké myšlenky a zajímavé pohyby světa – vyzývá vlastně život, aby ji během pár měsíců přesvědčil, že stojí za to žít.
Román se (alespoň z počátku) nečte nijak snadno, je plný filozofických myšlenek a jakéhosi hloubání nad povrchností světa a lidí z vyšších společenských vrstev. Spád příběh dostane ve chvíli, kdy se do domu přistěhuje Kakuro. Tento Japonec poodkryje symbolický plášť, pod nímž se Renée a Paloma skrývají, a odhalí, že nejsou tak všední, jak se zdá. S jeho příchodem jsem se konečně začetla a musím říct, že mě to docela oslovilo.
Tento nevšední román doporučuji hlavně náročnějším čtenářům, Muriel Barbery totiž čtenáře nešetří – nepočítejte s relaxační četbou, tady budete muset nad textem přemýšlet, navíc se autorka odkazuje i na jiná literární díla.
Mimochodem: hrozně mě baví, jak lidé pojmenovávají svá zvířata, a fiktivní osoby nevyjímaje. V téhle knize najdete kocoura Lva (nikoli však podle krále zvířat, ale podle Lva Tolstého), dále kočky Ústava a Parlament, poté Kitty a Levina (ano, podle Kareniny), psi se tu zase honosí jmény Athéna a Neptun. Podle mého o lidech leccos vypovídá mimo jiného i to, jaká jména dávají svým mazlíčkům.
A ještě jedno info: podle knihy natočila Mona Achache film Ježek (2009), na ČSFD má hodnocení 76 %, tak si ho asi časem taky pustím.
Ne že bych chtěla opisovat z předchozího komentáře Amazonky72, ale na na knížku mám dost podobný názor. Velmi zvláštní. Jedna z mála knih, do kterých jsem se musela nutit. V první třetině jsem si říkala, že to asi zabalím a někdy se k ní možná vrátím. Čekala jsem, že bude kniha víc pozitivnější, na mě z ní hodně čišel pesimismus. Co mi přišlo hodně zvláštní (jako bylo toho v knize víc), bylo to, jak žena, která vnímá krásno a umění v tak jemných nuancích a je schopna si je uvědomovat ve velice obyčejných a prostých věcech, o sobě neustále říká, že je ošklivá, obtloustlá s kuřími oky, nemá kromě neforemných domovnických zástěr prakticky žádné jiné oblečení a do svých 54 let nenavštívila kadeřníka. Jasně dle autorky nesmí vypadnout ze své role - prostá a nevzdělaná domovnice, ale i tak. Paloma mi zase přišla na svůj věk až příliš znalá a informovaná. Disponovala vědomostmi, které běžný (spíš vzdělaný) člověk nemá, navíc chápala souvislosti až příliš filosofické a učené. Kdyby byla "jen" hodně sečtělá, vedle té japonštiny, kterou se učila, byla by na věk 12,5 roku uvěřitelnější.
Děj mě začal bavit vlastně až po nastěhování se pana Ozua do domu. Od této chvíle nabírá kniha trochu jiný spád. Je v ní víc toho krásna, umění a věcí souvisejících, kterými se Renné kochá ve svém příbytku poté, co nechá za dveřmi svoji masku prosté ženy z venkova. Přiznám se, že závěr mě hodně překvapil. Překvapil, ale nepotěšil. Bohužel.
Velmi zvláštní kniha... Poté, co jsem si přečetla, že autorka je vystudovaná filozofka, jsem možná pochpila, proč takovou knihu napsala. Přidám se k dalším hodnotitelům s pocitem, že prvních cca 80-100 stran bylo vlastně o ničem... podivně se táhnoucí filozofické úvahy, ve kterých jsem se občas ztrácela, protože nemám takový přehled o filozofických směrech a jejich významech. Chvíli jsme si i říkala, že jsem přeci chtěla číst beletrii a ne filozofický traktát. Ale na druhou stranu se ve cca 1/3 knihy děj přeci jenom "rozjel" a na konec jsem knihu se zaujetím dočetla.
Věřím tomu, že společenské konvence předurčují částečně směr našeho života. A že je velmi těžké se prosadit ve světě bohatých a vlivných lidí, pokud pocházíte z rodiny, které vzdělání a peníze nebyly dopřány. Na druhou stranu žijeme ve 21. století, a román není historickým románem. Asi si nedovedu dost dobře představit tak velké společenské rozdíly a předsudky, ve kterých by inteligentní žena neměla možnost se během svého života prosadit. Mám z toho takový pocit.
Předčasně vyspělé a myslící děti, to je asi jeden ze znaků soudobé francouzské literatury. Guenassia má ve svém románu Klub nenapravitelných optimistů předčasně vyspělého 12-ti letého chlapce, který se mnohem více než se svými vrstevníky schází s ruskými emigranty a intelektuály, kterým je mnohdy i o 50 let více. V tomto světe se cítí dobře, je to jediné prostředí, ve kterém může být sám sebou. Stejně tak Paloma, dívka, žijící v domě, kde je René domovnicí. Předčasně vyspělé děvče, které pohrdá světem přepychu, přetvářky a peněz.Domovnice, která pečlivě chrání svůj svět, je pro ni jediným parťákem, se kterým dokáže komunikovat. Zvláští příběh a spojení, ale asi mu rozumím a příjímám ho.
Kromě ostatního, o čem se mi teď nechce tolik psát, jsem hned po přečtení věděla, že žádnou takovou knihu jsem dosud nečetla. Nejblíže by stylem mohl být Herman Hesse (např. Demian), ale přesto do mě kniha nalila něco, co žádná jiná zatím nedokázala (ale co?).
Připadám si hloupě, že mi stačilo 60 stran, abych knihu odložila. Na mě je tenhle román až příliš filozofický, příliš dumající nad nesmrtelností chrousta a - se vší pokorou přiznávajíc - nejspíš příliš intelektuálně náročný.
Mně se to líbilo. Takovou knížku asi opravdu neocení každý. Ne každý totiž má takovou intelektuální kapacitu ;-). Vážněji, nejde o inteligenci. Je to knížka pro nás, co rádi hloubáme o nesmrtelnosti chrousta. A nevyžadujeme děj a akci.
Nepovažuji to za přehnaně levičácké, ukazuje na reálný problém, to nejsou ani tak sociální rozdíly, ale sociální mobilita.
Renee se mi zdála málo uvěřitelná, hlavně s ohledem na dobu a zemi, kde se příběh odehrává. Paloma uvěřitelná je.
Tuhle knížku miluju. I obě hrdinky. Že jsou namyšlené? Nemyslím, prostě mají jen svůj svět a je krásné, že ačkoliv patří každá k jiné generaci a věkové kategorii, najdou jedna v druhé porozumění a podporu.
Tak tohle bylo něco tak odlišného od všech ostatních knih, které jsem kdy četla, že vůbec nevím, kde začít. Prostě satirické glosování jedné domovnice a jedné puberťačky na téma jejich životů. Ovšem s něčím navíc. S mnoha hlubokými životními pravdami, které zůstávají skryty nejen před očima některých čtenářů. Není to kniha pro každého a nehodí se ani do každé doby, ale rozhodně stojí za přečtení.
Kniha nádherná, určitě číst. Ale jen pro náročného čtenáře. Bohužel mi přijde, že mnoho čtenářů si myslí, že kniha musí být snad akční, aby se dala číst. Je mnoho spisovatelů, pro něž děj jako takový je až na druhém místě. Nebo není podstatný. Nic to neubírá na kvalitě přečteného...
Tato kniha není lehká pro čtenáře, kteří nemají rádi experiment s jazykem a myšlenkami...
Jsem prostě materialista. A materialistu narcistická filozofická exhibice neuchvátí. Ani nepobaví.
Těžko uvěřitelná domovnice, věčně řešící třídní postavení a svoji nadřazenost. Hlavně - byť bychom si to tisíckrát přáli, lidi jsou prostě takoví, jak vypadají, jaký první dojem ve vás vzbudí. Prostě jsem jí nedokázala uvěřit. Dvanáctiletá Paloma budiž, v jejím věku se cítí jedinečným každý.
Abych knihu jen nehaněla. Třetina se mi opravdu líbila. Vazby mezi osobami byly propracované, reálné. Místy i vyloženě pobavila. Třetina mě vyloženě iritovala. Hlubokomyslné traktáty o tom, že kočka je možná jen zelená koule slizu považuji za ztrátu času. A zbytek knihy mě holt nechával chladnou.
Nemám důvod knihu adorovat, jen proto abych se zařadila mezi ty "vyvolené", kteří ji pochopili. Chápu, ale neuchvátila. Je to zkrátka subjektivní hodnocení.
Nemůžu nedodat: Pobavila mě tklivá a nosná vzpomínka domovnice Renée. Narodila se dle mých propočtů cca 1952, její mladší sestra odešla sloužit do města k bohatým lidem, pak se vrátila, celá od bláta a deště, přišla domů porodit, zemřela ona i dítě... To celé tak těsně před r. 1970...? Autorka se v tu chvíli asi moc prožívala, ne? Tenhle příběh by byl uvěřitelný o 100 let dřív, ale takhle to byla fakt už parodie.
Autorovy další knížky
| 2008 |  S elegancí ježka |
| 2021 |  Růže sama |
| 2009 | Pochoutka |
| 2019 |  Život elfů |
| 2023 | Nesčetně hvězd |
Říkám si - četla jsem vůbec tuhle knihu? Mám pocit, že ne. Že jsem před několika lety byla moc roztekana, nebo jsem neměla dost "zkušeností" s osamělostí a filosofováním. Prostě tehdy na knihu S elegancí ježka nebyl ten správný čas. Tentokrát ale byl. Bylo to krásné, smutné, působivé. René i Paloma mi hodně vadily, ale asi z části proto, že jsem se v nich poznávala. Hádám, že každý potřebujeme svého Kakura, aby nás zachránil. Aby se s námi zasmál, když nad vším moc přemýšlíme. Aby nás podržel za ruku, když nevíme kam dál. Jsem ráda, že takového někoho po svém boku mám. A jsem ráda, že jsem se dostala k této knize, že jsem si ji směla vychutnat a že si teď můžu užívat ten hořkosladký pocit po dočtení příběhu se smutným, ale zároveň šťastným koncem.