S Japonskem v srdci: Dobrodružné setkání s duchem Japonska
Martin Vačkář

Odhalte krásu Japonska očima našeho předního japanologa, publicisty, překladatele a tlumočníka z japonštiny Martina Vačkáře. Přeneste se v jeho knize do Země vycházejícího slunce na konci šedesátých let 20. století, kdy byla tamější společnost stále ještě velmi zakořeněna ve své tradiční minulosti, ale zároveň už otevírala náruč překotné modernizaci, tak typické pro současné Japonsko. Příběhy, které autor vypráví, vám představí Japonsko zcela jiné – zemi zakořeněnou v dávných tradicích, zemi zajímavého jazyka, zemi milých lidí se zcela odlišnou mentalitou a zkušenostmi. A nezapomíná ani na dodnes platné praktické tipy a postřehy, které jistě ocení každý správný cestovatel.... celý text
Přidat komentář


Milé vzpomínkové počteníčko o cestě jednoho mladého, nadějného japonštináře do země vycházejícího slunce. Vyprávění je o to zajímavější, že tam autor jel v roce 1967 a ten rozdíl mezi oběma zeměmi byl ještě markantnější, než je dnes a návrat do tehdejšího Československa musel být hrozný...
"...Nečekat, že vás to někdo naučí. Musíte vynaložit vlastní energii, byť tu nejmenší, nelze jen pasivně přijímat. Nevydáte-li svou energii, potvrdíte si časem matematické pravidlo, platné pro všechny aspekty života, že desetkrát nula, je pořád nula."
"Dívka zatřásla konfetou k mamince a maminka radostně zatřásla zpět. Pohlédl jsem na Sačiko. Hned poznala, o co jde, a s lehkým úsměvem mi přikývla. Zatal jsem za pramínek k dívce, který jsem pevně svíral. Pohlédla rychle ke mně a ucítil jsem, že odpověděla. Přeskočila jiskra, hleděli jsme na sebe, byli jsme náhle spojeni konfetami a úsměvy i zvláštním vzrušením. Držel jsem se s ní a nikdy ji neměl poznat. Bylo v tom něco japonsky pomíjivého."
"Matka se tomu s pochopením smála, zato můj otec řekl Johnovi, že je zbabělec, který neumí té ubohé dívce jasně říct, že je konec. John se tomu usmíval a cesotu k Novákům mi řekl: "To je ten problém s Japonkami."
"Odpověděl jsem: "Opravdu počká. Takaši je do tebe blázen, ale ona věří, že až odjedeš, vrátí se k ní."
"Proč by ho měla chtít?"
"Protože jsou zasnoubení, jejich rodiny se už seznámily, a to je velký závazek. To nejde zrušit. Pro ni je to nepřijatelné. Má ho ráda, těžce ji ranil, ale je to pro ni jediná možná cesta, jak neztratit tvář. I tvář jejích rodičů. Bylo by to pro ně hrozné ponížení."


Velmi příjemné počtení o zážitcích mladého kluka a jeho prvním střetu s úplně jiným světem. Skutečnost, že od Martinovy studijní cesty uběhlo dnes již více než 50 let a že se uskutečnila těsně před osmašedesátým rokem, dává vyprávění něco navíc, alespoň já jsem to tak vnímal. Autorovi mimo jiné po těch letech umožňuje poodkrýt i osobnější detaily, aniž by někoho zranil nebo ohrozil. Člověk si zároveň při čtení uvědomí, jak rychle život utíká a že vzpomínky a zkušenosti jsou jedním z toho nejcennějšího.
O Japonsko se zajímám dlouhodobě, ale i tak jsem se z knihy dozvěděl mnoho nových zajímavostí např. o historii šinkansenu.
Styl psaní je poutavý, autor si dokáže hrát pěkně se slovy, určitě bych si rád od něj přečetl něco dalšího. Jako tlumočník z japonštiny za dobu svého působení nasbíral určitě spoustu zajímavého materiálu:-)


Za mě velmi povedená vzpomínková kniha, ze které doslova dýchá japonský duch (či "fluidum", použiju-li oblíbené slovo pana Vačkáře :) ). "Máčin" autenticky líčí své dojmy mladého kluka, který se ze socialistického a zpátečnického Československa 60. let dostal do velkého a pro něj dosud nepředstavitelného světa Japonska, ekonomicky, technicky i kulturně se rozvíjející země, tak odlišné od středoevropského prostoru. Kromě osobních dojmů zde nalezneme i několik příběhů z mytologie, historie či náboženství a mimo to se dozvíme o peripetiích týkajících se obstarávání víz a letenek, které na člověka tehdy čekaly, pocházel-li ze socialistické země. Jedna z kapitol pak přináší také reflexe z návštěvy Hongkongu.
Celé dílko je pak psáno velmi čtivě, svěže, barvitým jazykem plným zajímavých přirovnání.
P.S. Musím se zde pana Vačkáře zastat, protože ve své knize rozhodně nepopisuje scény zavánějící znásilněním, jak notně přehnaně popisuje komentář níže. Dvacetiletý mladík si holt chtěl v Japonsku vyzkoušet i nějaký ten exotický románek, byť neúspěšně.


Kniha se mi velmi líbila, dobře se četla. Ovšem nepočítejte s typickým cestopisem, je to spíše řada vzpomínek zasazených do prostředí japonska roku 1967. Je to krásné porovnání tehdejšího ""západního"" světa a socialistického československa. Japonská kultura je popsána spíše ve své každodenní formě, ale dočtete se i o různých svátcích a tradicích.


Zbytečně natažené vzpomínky z jednoho roku studia v zahraničí, které by teď dokázal napsat každý druhý erasmák. Sílu tomu dodává maximálně to, že pobyt se uskutečnil roku 1967, kdy Japonsko podle autora nebylo tak moderní, jak je tomu teď, přičemž by knize jednoznačně pomohlo právě nějaké hlubší srovnání starého se současným. Na můj vkus kniha obsahuje velmi málo zajímavých reálií, některé pasáže jsou doslova nečitelné.
Zde především myslím kapitolu První polibek, tu část, kdy autorovi chyběl ženský element, čímž chtěl nejspíš čtenáři sdělit, že byl nadrženej jak polární motýl. Na asi pěti stranách autor rozvádí, jak chrabře balil dvě Japonky (jednu pronásledoval domů, oběma v ten “správný moment” vrazil pusu) a jak jeho kamarád spal s Japonkou, která se do něj bezhlavě zamilovala, ale nepochopila, že on si chtěl jen vrznout, blbka. Vše korunuje větami: “Styděla se, ale byl to docela jiný stud, než kterým unikají české dívky. Ty nakonec dvířka otevřou. Kdežto posuvné dveře Japončina domku se pevně zacvakly a konec.” Jako cože? Proč tenhle hnus, který zavání znásilněním, v roce 2022 editor nevymazal, nechápu. Úplně mě to vytrhlo z nonstop četby a knihu jsem musel na chvíli odložit, protože pak jsem si “Máčina” už prostě nedokázal představit jako sympatického kluka…
V knize je zároveň docela dost překlepů.
Autorovy další knížky
2022 | ![]() |
2015 | ![]() |
Velice milá záležitost nabízející pohled do daleké exotické ciziny klučiny z tehdejšího socialistického Československa. Doprovázené fotografiemi a následně i krátkým srovnáním z návratu v dnešní době. Avšak tehdy to musel být opravdu těžko představitelný kulturní šok. Martin se to však snaží otevřeně přiblížit a popsat seč to jde včetně nejhlubších pocitů. A výsledek se moc hezky čte. Určitě doporučuji