S večerem přichází tíseň
Marieke Lucas Rijneveld
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475418/bmid_s-vecerem-prichazi-tisen-IRr-475418.jpg
4
153
153
Desetiletá Bunda žije se svou silně nábožensky založenou rodinou na farmě na nizozemském venkově. Jednou krátce před Vánoci se její starší bratr vypraví bruslit do zakázaných míst a ji nechá doma. Uražená, že ji nevzal s sebou, se obrátí k Bohu s rouhačskou prosbou. A i když by ji pak stokrát chtěla vzít zpět, je příliš pozdě: bratra jí to nevrátí. Jeho tragická smrt, o níž se nesmí mluvit, rozvrátí život celé rodiny. Dívka na prahu dospívání ponechaná napospas vlastním pocitům viny se oddává čím dál nebezpečnějším fantaziím. Nekompromisní prozaický debut mladé básnířky Marieke Lucas Rijneveld se hned po vydání stal v Nizozemsku literární senzací a dlouho se držel v čele bestsellerových žebříčků. Temný lyrismus a unikátní jazyk oslovily i řadu zahraničních nakladatelů. A anglický překlad The Discomfort of Evening Rijneveldové vynesl i prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu za rok 2020. Získala ji jako historicky první nizozemský autor. Odvážný a nekompromisní román, jakých je soudobé světové literatuře stále málo. Svým temným lyrismem a ojedinělou obrazností uchvátil nejen domácí nizozemské publikum a zcela zaslouženě vynesl mladé básnířce prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu za rok 2020.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , ArgoOriginální název:
De avond is ongemak, 2018
více info...
Přidat komentář
Desetiletá dívka, přezdívaná Bunda, nám zde vypráví příběh o tom, jaký je život na mlékařské farmě poté, co tragicky umře její nejstarší bratr. Rodiče se uzavřeli do smutku, o tragédii se nemluví a tři děti se se situací musí vypořádat posvém, ovšem v tomto prostředí to rozhodně není snadné, v podstatě je to téměř nemožné.
Tohle bylo něco, ale jak to uchopit? Kniha drsná, krutá, ale místy až nechutná. Na druhou stranu psáno až poeticky, je to napsáno lehce a krásně, v kontrastu k tomu, o čem to vlastně celé je.
Rozhodně nečekejte jen smutné čtení, ale i surové a kruté.
Ze začátku jsem si myslela, že je příběh zasazen tak do padesátých let, když jsem po chvíli zjistila, že se odehrává v podstatě v současnosti, bylo mi z toho ještě hůř. Čím dále jste v knize, tím je to více drsnější a nechutnější.
Najdete zde krásná přirovnání, ale slovo krásná nemůžu použít. Jsou prostě neskutečná. Právě to, jak autorka píše, jaké má slovní spojení, obraty, její výrazy, tak to jsem si při čtení užívala.
Já při čtení snesu dost, drsné věci mi v knihách nevadí, ale tady bylo místy toho nechutného až moc. Rozhodně nedoporučuji slabším povahám a dejte pozor, v jakém rozpoložení budete knihu číst, aby Vám spíš neublížila.
Myslím si však, že je to velmi silný příběh, který se takhle mohl odehrát. Příběh, který vás rozhodně zasáhne a nenechá chladnými.
Velmi silný příběh, který i přes naturistický popis různých situací by neměl nikoho nechat chladným.
Zajímavý námět - popsat smrt v rodině očima desetileté holky. Nicméně jsem knihu nedočetl, protože mi přišlo, že se autorka snaží šokovat za každou cenu a na každé druhé stránce. Ze začátku je to zábavné, ale pokud to dělá po padesáté na úkor nějaké normální logiky, děje nebo příběhu tak to začne být vlastně otravné a nudné.
Možná si řada skalních fanoušků pomyslí cosi o úzkoprsosti a malém vnímání takzvaných surrealistických obrazů, ale já prostě musím. Snad žádná kniha mi nepřipadala tak hnusná... ovšem nemluvím o tíživém motivu neřešené rodinné tragédie a absenci jakékoliv lásky; obzvláště v konotaci s autorčinou vlastní zkušeností působí toto téma alarmujícím dojmem a samozřejmě jsem pochopila i úmyslně naturalistické užití ošklivosti... ale opravdu musí čtenář číst o týraní a zabíjení zvířat bez většího soucitu? O tělesných nechutnostech objevování tabuizované sexuality se taky asi nemusíme dovídat prostřednictvím incestních scén... ne, opravdu neříkám, abychom před podobnými hrůzami zavírali oči a hráli si na růžový obláček plný lásky a sluníčkových lidiček... jen asi nepotřebujeme tolik detailů. Nevím... za mě tedy takhle ne.
S literaturou Nizozemí nemám příliš zkušeností - a tak jsem sáhla po této novince, naprosto netušíc, co mne čeká ....
A přišel surrealismus odehrávající se na jedné nizozemské farmě, vyprávěný z pohledu desetileté dívenky....
Přes pasáže z Bible, které zde z úst rodičů zaznívají, se zde Boha nedočkáte ....
Je tu jen osamění, smutek a nepochopení ....
" Vyrůstáme se slovem Božím.... jenže slova na statku stále více chybí ...."
I když kniha není autobiografická, autorka přesto zachycuje prostředí, které dobře zná....
Kniha má originální téma, ale dopad je těžce depresivní ....
P. S. Velmi pěknou recenzi k této knize napsal Petr Fischer :
Kniha promlouvá ústy ptáčat, vypadených z hnízda ... a tíseň při hledání toho, kdo je tam navrátí ....
Pokud ve mně přečtení téhle knihy mělo vyvolat úzkost a naprosté znechucení, autorce se to povedlo na plné čáře. Ovšem co se týče mého soukromého názoru na knihu.....větší odpornost jsem zatím nečetla a doufám, že alespoň delší dobu ani číst nebudu.
Chýba mi ešte pár strán do konca,ale s čistým svedomím môžem už teraz skonštatovať,že táto kniha je spolu s Vonnegutovou Groteskou to najčudnejšie (alebo lepšie-najvzdialenejšie racionálnu),čo som kedy čítal.
Je to depresivní, je to hnusné, je to těžce stravitelné. Chtělo by se říct, že je to naturalistické, ale na mysl mi přichází spíše spojení „poetika hnusu“, nemůžu si pomoct. Vyrůstat v rodině, kde je víra víc než láska, kde vládne trest a vina, kde rodiče nevidí, že jim ze syna evidentně roste sadistický vrah, kde jim nepřijde divné, že dítě do krve mlátí hlavou do pelesti… V takové rodině je zázrak být normální.
.
Styl originální, nepopírám, ale na mě bylo těch hlístic, červů, přejetých ježků, zmrzačených zvířat, průjmů, zácp, vemen a - s velkým prominutím všem, co tohle čtete - prstů v zadku zkrátka až nad míru. Jsem ráda, že jsem si ji pouze půjčila a nebude na mě civět z mojí knihovny :D
Opět jedna z kategorie ,,krása v hnusu"... Budu to muset chvilku zpracovávat. Otevřené, naturalistické...
Specifická kniha, a to vším, co dělá knihu knihou. Od příběhu samotného, po hlavní protagonistku až po použitý jazyk. Není to čtení pro každého, i mně jako zkušenému čtenáři, nedělalo čtení často úplně dobře. Některý scény a jejich popis jsou totiž tak naturalistické, že jste rádi, že můžete knihu zase na chvíli odložit.
Se čtení mi navíc bylo často velice úzko, tíseň, kterou pociťují postavy, se totiž snadno přelévá na vás jakožto čtenáře
Velice zajímavá knížka. Půjčila jsem si ji při dlouhém čekání u odbavení v knihovně. Vyprávění desetileté Bundy je někdy zábavné, někdy dosti depresivní a někdy naivní. Ucelený příběh s nemilým koncem.
S večerem přichází tíseň. A ta se zmocňuje i čtenáře, od první stránky až do tý úplně poslední, je čím dál větší a těžší, jako obr, co si vám — podobně jako protagonistce — sedne na hrudník, odmítá se hnout a vy se můžete sotva nadechnout.
„Na hrudníku mi sedí obr.“
„A co tam dělá?“
„Prostě sedí a tíží mě.“
Diskomfort, nevolnost, nepohodlí, úzkost, tohle všechno jsou pocity, který proplouvaj tímhle textem, číhaj mezi písmenkama, aby se vás v nepozorný chvilce zmocnily. Na jednu stranu chcete tu knihu, co vám těžkne v rukou, někam zahodit, ale ona vás nechce pustit. Je totiž tak brilantně napsaná. Jazykově a metaforicky je hutná a nápaditá.
Nemůžu se ubránit srovnání v českém kontextu se Smrtholkou Lucie Faulerové, která byla podobně tíživá a zároveň jazykově skvěle zpracovaná; i hlavní hrdinky mají cosi společného — smrt sourozence, naprosto nefungující komunikaci v rodině, velkou znepokojující fantazii, jakési velmi osobité sebepoškozovací a násilné sklony...
Je to o hledání sama sebe v tom kritickém věku mezi dětstvím a dospíváním, touze po lásce a o potřebě porozumění v přísně protestantské rodině farmářů, kde jsou středobodem zájmu krávy a slovo boží, ale děti a jejich potřeby jsou tak trochu na druhý koleji.
Není to vůbec lehký čtení, je mi z toho na nic ještě teď, ale je to skvělý, takže pokud máte podobnou slabost pro temnou, psychicky náročnou literaturu, nemůžu než doporučit.
Prekonanie tak idylickej etapy ako detstvo (navyše holandskom statku - tie reálie sú neprenosné) môže byť sakra tŕnisté. Ťažká deka, ktorá na vás spadne a dusí vás doslova do poslednej stránky. Skvele napísané, skvele preložené (čítala som českú verziu).
Trošku mě mrzí, že všechno, co se dá nazvat kvalitní literaturou, je tak předvídavě depresivní (a to v přímé úměře: kvalita : ponurost).
Vyprávění desetileté dívky pro mě navíc bylo místy přehnaně světaznalé nebo naopak prostoduché a naivní.
Každopádně knihu lze doporučit čtenářům nacházejícím se v etapě bujarého veselí, v opačném případě hrozí pokles nálady.
S večerem přichází tíseň
„Mravenci unesou až pětitisícinásobek vlastní váhy. Ve srovnání s nimi jsou lidé nicotní, unesou sotva vlastní hmotnost, natožpak tíhu svého smutku.“
Krásný úryvek z prozaického debutu Marieke Lucas Rijneveld by mohl evokovat lyrický příběh, který bude laskat čtenářovu mysl. Jenže S večerem přichází tíseň je naopak velmi znepokojivý, dokonce až trýznivý a místy znechucující román, byť se v něm občas vyskytnou i takové krásné myšlenky a slova. Po většinu té doby, kdy jsem měla do jeho stránek zabořený nos, jsem pociťovala smutek, zhnusení, odpor, tíži u srdce… ale také empatii. Ano, i tu! Když se totiž v rodině nemluví o tak velkém traumatu, jako je úmrtí sourozence, nemůže to logicky moc dobře dopadnout, takže ať už se Bunda a její bratr a sestra v knize chovají jakkoli, máte pro jejich podivné chování jisté pochopení. Takové trauma v sobě nikdo nezpracuje snadno, natožpak dítě – to je bez pomoci dospělých prostě ztracené. Připočtěte k tomu ještě upjaté náboženské rodinné zázemí a výchovu bez vlídného slova (nebo snad dokonce doteku!) a je vám jasné, že tohle se prostě nemohlo vyvinout v nic moc pěkného. A za takové situace Bunda prožívá svou pubertu, objevuje sexualitu a snaží se porozumět smrti...
Rijneveld, který se identifikuje jako nebinární osoba a v angličtině preferuje označení he/him (proto i já užívám mužský rod), je primárně básník, ovšem teprve s touhle prózou si získal širší pozornost veřejnosti i literární kritiky. Ta dokonce vedla až k tomu, že se v roce 2020 stal nejmladším držitelem Mezinárodní Man Bookerovy ceny.
Tohle je kniha, o které se mi nepíše snadno. Pořád ji v sobě zpracovávám a asi ji z hlavy ještě dlouho nedostanu… A zřejmě není divu, protože něco tak drásavého jsem snad ještě nikdy nečetla!