Sága o Narviku

31.07.2024

Dobrá kniha o zdánlivě okrajové a nevýznamné části druhé světové války, tedy její první fáze. Přepadení Norska se "skoro" zdařilo, nebýt ovšem ztráty křižníku Blücher, útěku královské rodiny a odvezení zlatých rezerv norské národní banky. Vojáci norské armády, založené na miličním principu a s pouze lehkou výzbrojí někde houževnatě bojovali, jinde se snadno vzdali. Pozoruhodné bylo (dodnes se o tom moc nemluví a nepíše), že v řadách zahraničních jednotek SS zahynulo víc Norů, než na straně západních spojenců. Norská exilová vláda ve Anglii měla mnohem větší starost o to, aby se v Norsku nedávala záminka Nemcům k represím vůči civilnímu obyvatelstvu, než aby s výjimkou pár letců a námořníků přispěla aktivně k porážce nacistů.

A teprve ve chvíli, když už měli Němci obsazené všechny přístavy, objevili se na scéně spojenci. Britská Royal Navy težce pocuchala Kriegsmarine a u Narviku se objevily kombinované britsko-francouzsko-polské jednotky. Francouzi a Poláci tvořili navíc specializované horské útvary, které se střetly s Němci, či spíše rakouskými alpskými myslivci 3. horské divize pod velením bavorského generála Dietla. Kromě toho se bojů zúčastnila 6. norská divize pod velením generála Fleischera. A spojenci poprvé v této válce dokázali Němce porazit a vytlačit je z města. Přispěla k tomu i převaha Britů na moři, kteří pustili pořádně žilou Kriegsmarine. Nakonec bylo ale první vítězství Spojenců zbytečné, s ohledem na vývoj na západní frontě byly urychleně britské, francouzské a polské jednotky evakuovány (předzvěst Dunkerku a třeba i Kréty) a Norové zůstali na místě. Generál Dietl se svými vojáky se začal stahovat do Švédska, k čemuž nakonec nedošlo a Švédové mohli být spokojeni. Jejich dodávky železné rudy, bez kterých by se německý zbrojní průmysl položil, mohly být v plném rozsahu obnoveny a Švédové si mohli patřičně napakovat kapsu. Tato kolaborace s Hitlerem je ale asi dodnes netíží, oblíbeným terčem je dodnes tehdy ze všech stran obklíčené Švýcarsko. O Švédech se nemluví, jejich z hlediska válečného úsilí Říše významnější příspěvěk je dodnes ignorován jak ve vlastním Švédsku, tak v Evropě. Tragický byl osud velitele 6. norské divize, který odešel za králem do Anglie (jeho vojáci se mohli vrátit domů) a poté, co byla norskou vládou v exilu odmítnuta jeho snaha po aktivnějším zapojení do bojů po boku Británie, byl jako ztělesnění onoho špatného svědomí poslán jako vojenský atašé do Kanady. Tam na protest proti počínání norské exilové vlády spáchal sebevraždu.

Britové při evakuaci ztratili letadlovou loď, ale pro další vývoj války bylo důležité, že Kriegsmarine měla v poměru ke své velikosti obrovské ztráty a v případě invaze neměla šanci na moři čelit Home Fleet.

V knize jsou přehledně a zajímavě popsány boje včetně účasti 6. norské divize, s řadou detailních příhod a bojů malých jednotek a dokonce i jednotlivců. Ukázalo se, že Churchill byl prozíravý, když chtěl Norsko obsadit ještě dřív, než přijdou Němci. A ti byli celou válku velmi citliví na případné vylodění a tím přerušení dovozu železné rudy. Bez ní by se německý válečný průmysl položil ještě rychleji, než v případě přerušení dodávek rumunské ropy.