Sága o Volsunzích

27.02.2014

Byl jsem touhle knihou tak nadšený, že jsem ji přečetl i v originále. Inu, i já míval bohatýrské dny! Doporučil jsem ji i svému drahému anglickému příteli, milovníku a prodejci knih Henrymu Coningsbymu, který byl nadšen poněkud míň. Jeho recenzi – pozor, spoilery – sem s jeho dovolením překládám:

„Zápletka Ságy o Volsunzích pojednává ponejvíce o různých členech rodiny Volsungů, kteří dělají ošklivé věci těm, kdo je urazili. Jednou za čas se objeví Ódin ve svém oblíbeném převleku za jednookého poutníka, hlavně proto, aby navrhl další geniální způsoby zabíjení lidí, a jednou, bez zřejmého důvodu, aby roztříštil meč krále Sigmunda svým oštěpem. Zlomený meč je znovu zkut Reginem pro Sigmundova syna Sigurda a je pak tak mocný, že rozetne kovadlinu. To je teda vážně meč za všechny peníze, zachichotá se Sigurd, teď sejmu draka. Hele, Regine, znáš nějaký draky? No, vece Regin, je tu Fafnir, který nebyl vždycky drak, býval to můj bratr. Nevím, či se to počítá? Někde začít musím, dí Sigurd. Vykope příkop, takže Fafnira, když se nad ním plazí (člověk se nemůže zbavit dojmu, že Fafnir asi v dračí škole moc dlouho nepobyl), bodne do srdce. Vynoří se Ódin a řekne mu, aby vykopal jiný příkop, aby nebyl zlit krví. Sigurd, který nezná strach, a zcela určitě nezná žádné hygienické a bezpečnostní předpisy, se krve tak jako tak napije a výsledkem je, že umí mluvit s ptáky. Nazdar, ptáci, říká. Musíš zabít Regina, odpovídají. Zabít, zabít, zabít! Ach, a pak se tam taky píše o prstenu – náš vypraveč se nemůže tak úplně dobrat toho, proč je ten prsten tak důležitý, ale naštěstí ani nemusí, protože to za něj důkladně udělali Wagner v Prstenu Nibelungově a Tolkien v tom, jak se to jmenuje... Všichni to znáte, to s Orlandem Bloomem na obalu. Četl by někdo kromě fanoušků Wagnera a Tolkiena Volsungaságu pro zábavu? Velmi o tom pochybuju. Je pošetilé spojovat velké stáří s velkou hodnotou – mistrovské dílo z knihy nedělá černá obálka edice Penguin Classic. Jsou to jednoduché příběhy pro jednoduché časy a těžko si představit něco vzdálenějšího bohatství a komplexnosti Vergilia a Homéra. Pokud chcete rozdíl mezi klasickou a norskou mytologií v kostce, vizte vlky. V římské tradici vlčice kojí Romula a Rema. Ve Volsungasáze vlk sežere všechny Sigmundovy bratry (dané do klády jakýmsi pomýleným králem, který se rozhodl jednou provždy s těmi otravnými Volsungy skoncovat) a chystá se sezřat i Sigmunda, který mu ovšem svými zuby vyrve jazyk. Založí potom město a civilizaci, která dobude svět? Samozřejmě že ne: zabije královy děti, sluhy, krále samotného, a nakonec ještě pro dobrou míru spálí jeho palác. Všechno je to neuvěřitelně nechutné. Člověk si dovede představit, proč se tohle líbilo alkohulvátovi jako byl Wagner, ale co v tom pro všechno na světě viděl Tolkien?“