Samojedi: Na Sibiři mezi Samojedy
Kai Reinhold Donner
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/362291/bmid_samojedi-eH4-362291.jpg
5
17
17
Na Sibiři mezi Samojedy je ceněna etnologická publikace především kvůli autorový bohatým a detailním postřehům, týkajícím se duchovního života původních obyvatel, jejich obřadů a náboženství (šamanismus, totemismus). Na rozdíl od většiny svých současníků si Donner nedržel od těchto obřadů odstup, ale zúčastňoval se jich přímo a živě, na vlastní kůži. Pominout nelze ani jeho postřehy a poznámky o ryze praktických záležitostech života v tundře, jako je cestování, oblékání, vaření nebo výchova dětí a rodinný život v prostředí, kde teplota v zimě klesá k minus 60 °C. A koneckonců ani jeho - někdy docela tvrdé - srážky s realitou carského Ruska, policejní zvůlí, nevzdělaností a alkoholismem nepozbyly mnoho na aktuálnosti. V moderní antropologii se pro jednotlivá etnika původních obyvatel Sibiře používají názvy, jimiž tato etnika označují sama sebe (Něnci, Selkupové, Evenkové atd.). V překladu jsou ponechána označení, která byla běžná v Donnerově době (Samojedi, Osťáci, Tunguzové atd.). Siperian Samojedien keskuudessa je historický pramen a proto byla zachována jeho autentičnost.... celý text
Literatura naučná Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2018 , DauphinOriginální název:
Siperian samojedien keskuudessa vuosina 1911-1913 ja 1914, 1932
více info...
Přidat komentář
Dlho som hľadala nejakú dostupnú knihu o sibírskych pôvodných kmeňoch. Táto je dobrá aj preto, že bola napísaná pred sto rokmi, keď táto časť sveta nebola ešte natoľko zasiahnutá civilizáciou, ako dnes. Hoci už vtedy autor musel vynaložiť veľké úsilie, aby našiel a zozbieral roztrúsené kúsky pomaly, ale nezadržateľne sa rozkladajúcej kultúry. Vyrozumela som, že napísal aj odbornú knihu o mýtoch, zvykoch, jazykoch a vôbec kultúre Samojedov. To by ma zaujímalo. Inak, to, čo písal o svojich dobrodružstvách v sibírskych mrazoch pre mňa znelo tak neuveriteľne, až som ho upodozrievala miestami zo zveličovania... Akokoľvek, v tých časoch toto všetko v zdraví prežiť, dole klobúk.
Kultury odcházející..., přestože svou existencí přispěly k oslavě pravdivého sepětí s přírodou. Našly obživu, způsob bydlení i oblékání pro přežití i v mínus až šedesáti stupních, ... Západní Sibiř, tajga, tundra, povodí Obu a Jeniseje.
Autor , narozen 1888 , zemřel 1935, studoval jazyk, tradice, zaznamenával reálný život pastevců v letech 1912-14, počátek 20. stol. Poznával kořeny předků, všímal si kontrastů, paradoxů, ale i krásy , vše se mu zapsalo , hluboko do srdce, našel domov, ale tam se o život bojovalo, prolomil se pod ním led a dokázal v krutých podmínkách obstát.
V knize zmiňuje etnika i ta již vymřelá např. Kamasínci. Jejich slovník, gramatiku stihl zachránit.
Je tam mnoho informací, kterým nerozumím, ale badatele obdivuji, jeho houževnatost, touhu ukázat, že život musí mít smysl, když se dokážeme přizpůsobit podmínkám až na prahu existenčním.
Každý kdo se narodil má právo i povinnost žít a nově se přes potomky narodit a zvěstovat, že to stojí za to, ať to stojí, co chce. Odvaha žít, je víc ,než odvaha zemřít.
Velikonoce jsou tu, spolu s oslavou života nad smrtí a víme, že člověk skrze lásku a své potomky, může mít život věčný.
Vystavila jsem si mladé tváře rodičů, znám své slovanské kořeny. Domnívám se, že genocida Slovanů by měla skončit. Západ proti východu..., Sever proti jihu, to už tu bylo...
Všemu živému přeji právo na život a opět připomenutí nauky hlásající nezabiješ... Cítím, že všichni stojíme před rozhodnutím, zda opět žádat - ukřižovat ! Záleží na každém z nás, jakou budoucnost si přichystáme Přeji všem pocit znovuzrození , pocit radosti, ze správného velikonočního probuzení.
Souhlasím s tím, co tu bylo opakovaně řečeno: obsah knihy je perfektní, Donner měl opravdu pozorovací i vypravěčský talent. Moc se mi líbilo, jak se v průběhu cesty měnil jeho vztah k Samojedům a po prvním (pochopitelném) kulturním šoku je postupně lépe pochopil a přijal. Dozvěděla jsem se hodně nového (z textu knihy i z toho, co jsem si dohledala o Sibiři na internetu).
A i já sesílám kletbu na nakladatelství Dauphin.
Nuž... Pridám sa k ostatným. Obsah knihy skvelý, osobná skúsenosť človeka, ktorý žil medzi Samojedmi. Mrazy niekoľko desiatok pod nulou, drsné podmienky pre život, soby a hektolitre vodky. Sklamalo ma však spracovanie knihy - fotky bez popisov na začiatku knihy, popisy až na konci a do toho odfláknutá mapa "aby sa nepovedalo".
Přestože Donner se zajímal hlavně o uralské jazyky a jejich příbuznost s finštinou, tohle není žádná suchopárná etnografická studie. Naopak, je to zajímavá o dobrodružná cestopisná knížka, podle které by šlo natočit parádní sibiřské road movie. Třeba něco ve stylu Bezstarostné jízdy, jenže na sobech?
Zjistíte mimo jiné, že svéráz národního lovu není vynálezem sovětské éry a na Sibiři se podobné úlety zřejmě dějí od nepaměti.
O místních Samojedech, Osťácích nebo Tunguzech jsem mnoho vědomostí neměl, po téhle stránce to pro mě bylo další plus. I když jsou popisy dost stručné, ledacos jsem se dozvěděl. Nejen jejich životě, ale i například o náboženství, šamanismu. V Donnerově době se ještě běžně praktikovalo, ale už tenkrát byla domorodá kultura na ústupu. Kdo ví co zbylo dodnes, asi jen představení pro turisty jako u Indiánů.
Mimochodem podobnost života Samojedů a dalších národů se severoamerickými Indiány je hodně velká ve všech směrech. V dobrém i ve zlém, samozřejmě i včetně té špíny, nemocí a alkoholismu. Sibiřská městečka také nejsou nepodobná obchodním stanicím na pomezí Kanady a USA v 18. nebo 19. století, jak je známe z některých indiánek, včetně nepoctivých obchodníků, různých vyvrhelů atd. Prostě je to všechno hrozně zajímavé.
Knihu bohužel dost poznamenalo nakladatelství Dauphin, po grafické stránce to dost odflinkli a obrazová příloha je totálně nelogicky řazená. Za to ale autor nemůže, takže dávám 5 hvězd a na nakladatelství sesílám kletbu.
Asi budu za plagiátora, ale víceméně mám stejný názor, jako jsou níže od dalších čtenářů. Co do obsahu je kniha úchvatná. Mám zkrátka slabost pro lesy, divočinu a přírodní domorodá etnika od pravěkých dějin až po ty novodobé ( Indiáni, nebo právě kmeny žijící v oblasti Sibiře ). Vyprávění dobrodružné cesty Donnera po širé Rusy krom nových poznání o tamějších lidech rozeznívá i tu správnou "dětskou" strunu, která naplno rezonovala, když jsem kdysi hltal Štorcha a jemu podobné autory. Zároveň zanechává v povědomí neveselou stopu uvědomění si toho, že Samojedi a ostatní jsou vinou "civilizace" odsouzeni k vymření a celý jejich bohatý kulturní život zmizí, nebo už zmizel v zapomnění. Nakonec zbude jen jakási šaráda pro turisty, jako u většiny indiánských kmenů, nebo ani to ne. Je to věčná a nenahraditelná škoda.
A teď nemilosrdná kritika! :-) jak jsem byl povznesen z obsahové stránky textu, tak jsem se vztekal z formy knihy. Jak tu píšou ostatní - Mapa jen taková, aby se neřeklo. Fotky jsou naplácané v první části knihy, ale jejich popisky úplně na konci - důvod? Neznámý. V textu jsou drobné nepochopitelné chyby - hlavně prapodivný způsob rozdělování slov na konci řádku, doslova bijící do očí.
Musím iba súhlasiť s názormi čitateľov, ktoré sú uvedené nižšie. Vydanie v podaní Dauphin naozaj nevyšlo. Obálka je síce luxusná, ale to je tak všetko. Mapy sú odfláknuté, obrazové prílohy sú odfláknuté, číslovanie je odfláknuté, ba aj samotný obsah je odfláknutý. Ale, nech je technická stránka akokoľvek hrozná, samotný text je úchvatný. Dozvedel som sa veľa nového a celková situácia Samojedov na Sibíri mi pripomínala situáciu Indiánov v Severnej Amerike. Knihu beriem ako ďalšiu črepinu k poznávaniu šamanizmu (napr. aj Kai Donner tvrdí, že Samojedi používajú pri svojich rituáloch amanitu muscariu) a preto ju každopádne odporúčam.
Opravdu zajímavá kniha, o které jsem nic nevěděl, a proto mě velice mile překvapilo, že popisuje začátek dvacátého století a ne současnou situaci. Bylo velice zvláštní sledovat život v carských dobách (a to nejen Samojedů, ale celkově obyvatel Ruska) a rád bych si přečetl, zda se nějaký badatel vydal do těchto míst v době komunismu, popřípadě dnes.
České vydání je ale bohužel zvláštní. Mapa nepřehledná, fotky naprosto nepoužitelné, protože jejich popisky jsou úplně vzadu, zatímco fotografie vepředu a skákat přes celou knihu se vám prostě nechce.
Ve své době jistě přínosný cestopis vyznačující se autentičností a autorovou silnou osobností. I v dnešní době je to zajímavé čtení, které nezachází do detailů a cesty po Sibiři popisuje vcelku stručně (Obzvláště druhá cesta je velmi útržkovitá). Text se mi líbil a i když už v dnešní době není nijak objevný, styl autora, jeho zapálení i občasná ironie dělá z knihy čtivé dílo.
Co se však nepovedlo je vydání Dauphin - na první pohled pěkná forma, ale uvnitř - na přebalu zbytečně 4x otisknutá jedna a tatáž mapa. Fotografická příloha na začátku knihy, seznam vyzobrazení na konci, kdy se popis fotky váže ke stránce a k číslu kapitoly, ovšem fotografie nejsou ani číslované ani stránkované a kapitoly také ne. Pokud se tedy chce čtenář dopátrat konkrétní podoby Samojeda či situace, kterou autor popisuje, musí hledat, počítat, pátrat... Stejně tak rejstřík obsahující hesla jako hobliny, mouka, nahota apod. mi přijde sice na první pohled zajímavý, ale nepoužitelný.
Takže text hodnotím jako velmi dobrý, forma knihy nepovedená (a kdyby se nejednalo o cestopis, tak na tom ani tak nebazíruji...)
"Ještě nedávno jsem se toulal rozlehlou stepí a nezměrnou divočinou a teď jsem znova nasadil škrobený límeček civilizovaného člověka. Stýskalo se mi po všem, co jsem opustil. Zapomněl jsem na útrapy a nesnáze cesty a vzpomínal na prostý, radostný život mezi dětmi přírody, které mi tak přirostly k srdci. Kdo nikdy nežil jinak než po našem, nemůže druhou stranu pochoit. Ale kdo poznal život v jeho nejprostší podobě, ten na to nikdy nezapomene a jeho vzomínky se po návratu z divočiny změní v nádherné výjevy, které jej budou provázet navždy. Stane se z něj člověk, který na chvíli žil v jiném světě a nechal tam kousek sebe sama."
Samojedi: Na Sibiři mezi Samojedy
Nejprve chci vyjářit obdiv k cestovatelům, jakým byl i Donner. Ta jeho houževnatost a disciplína byla základem pro přežití v hodně drsných podmínkách. Jak je z knihy patrné, Rusi neměli (překvapivě) Samojedy rádi. Neustálé zatlačování do ještě horších míst, to muselo být dost deprimující. Nepřekvapí, že Rusové si pálili domácí vodku, která měla 90%. Jak takové pití působí na lidské zdraví a intelekt, to asi není třeba rozebírat. Navíc tou vodkou opíjeli Samojedy, které pak okrádali. Hodně zajímavá a čtivá kniha!