Samota
Natalio Grueso
Napínavá cesta do lidské duše, dobrodružství plné fantazie a citu, ve kterém se mísí touha, vděčnost, spravedlnost, humor a sny.
Přidat komentář
Trochu jsem nepochopila název knihy. Nemám pocit, že by samota byla nějak akcentována, postavy moc osamoceně nepůsobí, i když se to autor snaží sugerovat tím, že slovo "samota" používá. Ale to pro navození pocitu samoty a osamělosti nestačí.
Příběhy v knize se vinou jak potůčky, z jednoho vyprýští další a pak zase další, mění se místo i čas, až se postupně vše sejde u osoby Bruna a úplně na konci se celá kniha zacyklí u krásné Japonky v Benátkách. Příběhy mají vždy nějakou souvislost s jiným, akorát u Obdivovatele jsem opravdu nerozpoznala, kdo měli být ona dáma a neznámý ctitel – podle mě se snad jinde neobjevili (ale jejich linka by pak byla tak nějak plonková, protože Bruno se tam jen bezvýznamně mihnul). Jak se to celé zaplétalo a rozplétalo, bylo zábavné a postupně mě to bavilo víc a víc. Nejlepší bylo číst pokud možno nepřetržitě, aby člověk zůstal vtažen. Byly tam lepší a horší části, třeba Lovec snů byl ukončený na efekt a nijak originálně, to si snad musel autor někde vypůjčit (asi jako když Coelho obšlehl Alchymistu a všichni jsou z "jeho" moudré knihy unešeni).
Bohužel se opět projevil tradiční knižní nešvar, a sice nepovedený závěr. Poměrně zajímavou knížku docela zabil. Sám konec bych ještě skousla, i když byl slabý a patetický. Ještě horší však byla předposlední kapitola. Taková prvoplánově dojemná protiválečná moralita. Ne že bych s její podstatou nesouhlasila, ale proč tahat do knížky mírně magického typu politiku a celosvětové problémy? Od nich snad do světa beletrie lidi naopak utíkají. Navíc to srdceryvné vyvrcholení bylo tak předvídatelné, až jsem nevěřila, že to autor skutečně použil. Laciné, nenápadité a hrající na city, skoro jako by to napsal někdo jiný. Škoda, velká škoda. Nicméně čtení mě bavilo, proto cením spíše vysoko. A tu předposlední část příště prostě přeskočím.
Sám může být člověk kdekoli na světě.
V knížce je 12 propojených povídek. Někdy mrazí, ale člověk chápe. Pěkná knížka. Ráda bych se k ní zase vrátila.
Citát:
"Člověk má jen to, o co nemůže přijít při ztroskotání."
Ďalšia kniha, ktorú som mala vo svojom zozname na prečítanie uloženú niekoľko rokov a nikde som sa k nej nevedela dostať. Nakoniec sa mi to podarilo cez bazár tu na DB. Nuž, čo k nej povedať? Neskutočne ma lákala obálka, podľa mňa je krásne graficky spracovaná a zaujal ma aj príbeh autora knihy, ktorého táto kniha bola prvotinou a vydal ju snáď až niekedy po 40-tke.
Kniha je príbehom viacerých príbehov, v podstate máte pocit, že z jedného príbehu sa mimovoľne prelínate do ďalšieho príbehu. Na začiatku máme príbeh o Japonke v Benátkach, ktorá obdrží list a v nej Japonka číta o ďalšom príbehu. A práve takýmto spôsobom sa príbehy prelínajú. Niekedy je to viditeľnejšie, niekedy rozmýšľate ako ste sa dostali do ďalšieho príbehu (napr. príbehy o dvoch Brazílcoch- vrátnika a bývalého futbalového komentátora). Je to príjemné dielko, číta sa ľahko, je tam akási hravosť, kvôli ktorému vás to baví, ale žiaľbohu 3 dni po prečítaní knihy som mala problém k nej napísať krátky komentár, pretože hneď po prečítaní mi začala vyšumievať z hlavy. Snaha, téma, motív, postavy- za 3*. (Pričom si aj tak myslím, že tie postavy sa dali hlbšie rozvinúť.)
Nebylo to špatné, pár kapitol mělo spád a nápad, ale ten konec byl takový nemastný neslaný. Jinak napsáno pěkně, příjemně se četlo, hezká obálka, dala bych 3,5, momentálně se kloním víc k té 3.
Knížku jsem si vybrala podle obalu. Neměla jsem tušení do čeho jdu, ale příběh mě pohltil a čtení mě bavilo. Určitě si ji přečtu znovu.
Je to strašně zvláštní a naprosto ojedinělé dílo. Marně jsem si nad ním občas lámala hlavu a přemítala nad tím, kam to může dospět. Když jsem knihu brala do rukou, čekala jsem něco úplně jiného. Vlastně je kniha spíše taková povídková. Vyloženě bych ji nevydávala za román. Hrdina Labastide mi byl sympatický až ke konci a jinak mi přišlo, že tam zabývá až moc prostoru.
Naopak jsem si oblíbila příběh mladé Číňanky a příběh předepisovatele knih. I "povídky" Vedlejší škody, Pašerák slov a Obdivovatel měli jistou neobvyklou a zajímavě zpracovanou myšlenku.
Tajemná, nepochopitelná kniha... Zcela jedinečná svého druhu. Osamocená...
Titul knihy by mohl mnoho potencionálních čtenářů odradit. A po první přečtené stránce vypadá kniha možná ještě smutněji. V tomto ohledu mi občas připomínala některé pochmurné ruské romány, které se vlastně na první pohled jeví vesele a vtipně, jakmile si však danou scénu představíte a vcítíte se do emocí postav, přepadne vás smutek a lítost nad jejich osudy. Jakmile se ale začtete, nejen že se neocitnete v depresi, možná se dokonce čas od času pousmějete. Autor se totiž nesnaží přivést nás na chmurné myšlenky – naopak, každá stránka jeho románu je plná vtipu a něhy, bezpodmínečné lásky, jakou se dokážou mít navzájem rádi všichni lidé v knize, ať jsou sebevíc výstřední. Co se ale autorovi nemůže upřít, je jeho úžasný jazyk, který mě naprosto uchvátil. Protože je to přeložená kniha, patří velká zásluha asi i překladatelům. Natalio Grueso si hraje se slovy a větami tak, že nakonec kniha působí, jak z pera slavného klasika, akorát v moderním podání. Přestože se kniha odehrává v dnešní době, někdy máme pocit jako když čteme příběh odehrávající se v padesátých letech dvacátého století.
Bylo to moc pěkné čtení, takové klidné a příjemné vyprávění, které zaujme. Pohladí svoji lidskostí. Mělo to svoje kouzlo a vedlo to i k zamyšlení. Budu na to rád vzpomínat.
Velmi zvláštní kniha. Řekla bych dokonce jedinečná. Každý z příběhu je - různě obsáhlá - sonda do něčího života, do určité situace. Všechny ale spojuje téma samoty. Velmi okouzlující, pěkná...Člověka nechá popřemýšlet si o tom, co je vlastně to, co máme všichni na světě společné...A že samota nemusí být vždy nepříjemná...
Kniha je zvláštní. V některých částech jsem si říkala, jestli není příliš šmrcnutá levným harlekýnovým brakem, ale část Lovec snů se mi opravdu líbila. Protože se mi čtení natáhlo do více dnů, tak mi unikly některé souvislosti, což mě mrzí, ale poslední třetinu už jsem četla najedou a mohla se tak do příběhu ponořit. Doporučuji třeba na dovolenou.
Číst tuhle knížku bylo pro mě opravdu potěšení. Obsahuje krásné příběhy, melancholické i úsměvné, poetické a prostě krásné. Doporučuji číst po kouskách a vychutnávat je a na závěr ještě přečíst celé najednou, stojí to za to.
Stejně jako Skawin mě kniha zaujala svým názvem. Nejdřív jsem od ní nečekala nic, možná jen rozptýlení na dlouhý den. Ale tohle jsem nečekala, něco tak... úžasně dokonalého :)
Samota mě zaujala už svým názvem... Kniha je plná příběhů samotářů, kteří žijí uprostřed společnosti. Poetické a jako puzzle do sebe zapadající příběhy bez konce a rozuzlení, stejné, jako život sám...
Dala jsem se do čtení s velkou vervou, první dvě třetiny přečtla za den a pak... Pak jsem se nemohla na ten zbytek odhodlat, nechtělo se mi a radši jsem listovala časopisem. Zjistila jsem totiž, že kniha nikam nespěje. Nemluvím teď o tom, co by se konvenčně dalo nazvat "děj", ale spíš o vnitřním obsahu, o směřování hlavní myšlenky díla. To tu úplně chybí. Autor vrší zkazky bez hlubší logiky (a někdy zcela bez obsahu, co si budeme nalhávat) a zdá se, že jediným cílem je snaha poněkud prvoplánově dojmout. Abyste mne, vážení čtenáři, nechápali špatně Samota není špatná knížka, má světlé okamžiky, úsměvné ostrůvky ve vlnách patosu. Škoda, že vrchol zažijeme už ve čtvrtině knihy v příběhu o vysloužilém sportovním komentátorovi, protože právě zde se autor jedinkrát blýskne vtipem a důmyslnou gradací k pointě.
Výborná kniha, naprosto nečekaná, spousta myšlenek... Dle mého názoru na tom, jak se bude líbit a jak zapůsobí, záleží na aktuálním rozpoložení člověka. Já se k ní rozhodně budu vracet!
"Pod hvězdami, i když jsou sebekrásnější, jsme nakonec všichni bezmocní a sami."
Krásná kniha. Nezabývá se samotou, která s sebou nese melancholii či smutek, ale samotou jako uměleckým dílem, jako příležitostí k pochopení sebe sama, k nalezení toho, co nás všechny lidi spojuje v jedno.
Vřele doporučuji.
Docela příjemné čtení, nic víc, nic míň. Žádný ohromující závěr, některé příběhy propletené, u některých jsem nepochopila, jak si v celku knihy stojí. Přečetla jsem, odložila a víc se k tomuhle nevrátím.
Čtení „Samoty“ je jako pohlazení po duši, nesmí se uspěchat a vychutnávat po malých douškách, jinak hrozí, že přehlédnete kouzlo knihy.
Tento román je zvláštní a také překvapující. Když jsem jej otvírala, tak jsem vlastně ani nevěděla, co od něho čekat. Svou snovou fantazií, samotou i touhou po společnosti, občasným humorem, citlivostí a dojemností si mě získal. Je to nádherná kniha.
Ze začátku jsem se do knihy spíše nutila. Nakonec mě ale přeci jen dostala. Druhou polovinou jsem doslova proplula. Hltala jsem každá slova a příběh si mě získal.
Mělo mě odradit, že se „Samota“ líbí Paulu Coelhovi. Jeho pochvalný citát na zadních deskách by na rozumnějšího člověka, než jsem já, působil jako nakladatelská obdoba lebky se zkříženými hnáty a nápisu „Nedotýkat se, životu nebezpečno“.
Druhou autoritou citovanou na témže místě je Mario Vargas Llosa, tvrdící, že každá stránka románu je překvapivější než ta předchozí. S tím bych celkem souhlasila. Vždycky jsem si ke konci stránky řekla: „Tak, teď už autor konečně vyčerpal VŠECHNA klišé ve světové literatuře.“ A světe div se, Gruesco na straně následující vždycky přišel s nějakým dalším.
Takže základními ingrediencemi románu jsou klišé, kýč a laciná sentimentalita. Taková, která by asi nedělala ostudu reklamě na pečicí prášek, ale rozhodně ji dělá něčemu, co si říká „literatura“. Pak také předvídatelnost. Od první věty daného tematického úseku víte, co se stane ve větě poslední. Schválně: jak by asi mohl skončit příběh iráckého kluka, který exceluje v kopané díky výjimečně zdatné levé noze a žije okolo roku 2000?
Jestliže chce autor na čtenáře zapůsobit hlouběji, nepoužije k tomu, chraň bůh, žádný jemný umělecký nástroj (atmosféru, jazyk, precizní psychologii, ...). Proč malovat krajinky štětečkem z veverčí srsti, když lze na plátno vychrstnout kbelík červeni; to je přece vzrušivá barva sama o sobě. Takže Gruesco má na paletě hlavně erotiku a citový kýč. Například motiv napůl osamělých dědečků v domově důchodců dojímá samočinně — autor se nemusí snažit. Kniha jako automatizovaná továrna na emocionální šmejd.
A pak jsou tu ještě hlubokomyslnosti typu „lásku a zdraví si za peníze nekoupíme“. Nebo „jednou umřeme, takže nestojí zato se bezdůvodně trápit“. Jimi „Samota“ připomíná „Alchymistu“ tak moc, že se Coelhovo doporučení románu poněkud blíží samochvále.
Přesto ode mě dostává jednu hvězdu, což je přesně o jednu hvězdu víc než „Alchymista“. Několik drobností se mi totiž líbilo. A nemám na mysli prázdné stránky (je jich tu hodně), ba dokonce ani skvostný motiv na přebalu. Oceňuji, že se děj odehrává po celém světě, od Petrohradu přes Šanghaj po Ženevu, a že autor tato místa zná. Guatemalský příběh o „lovci snů“ měl dokonce tak dobrou ideu, že by si zasloužil zpracování někým, kdo umí psát.