Samota přehled

05.08.2022

Mělo mě odradit, že se „Samota“ líbí Paulu Coelhovi. Jeho pochvalný citát na zadních deskách by na rozumnějšího člověka, než jsem já, působil jako nakladatelská obdoba lebky se zkříženými hnáty a nápisu „Nedotýkat se, životu nebezpečno“.
Druhou autoritou citovanou na témže místě je Mario Vargas Llosa, tvrdící, že každá stránka románu je překvapivější než ta předchozí. S tím bych celkem souhlasila. Vždycky jsem si ke konci stránky řekla: „Tak, teď už autor konečně vyčerpal VŠECHNA klišé ve světové literatuře.“ A světe div se, Gruesco na straně následující vždycky přišel s nějakým dalším.

Takže základními ingrediencemi románu jsou klišé, kýč a laciná sentimentalita. Taková, která by asi nedělala ostudu reklamě na pečicí prášek, ale rozhodně ji dělá něčemu, co si říká „literatura“. Pak také předvídatelnost. Od první věty daného tematického úseku víte, co se stane ve větě poslední. Schválně: jak by asi mohl skončit příběh iráckého kluka, který exceluje v kopané díky výjimečně zdatné levé noze a žije okolo roku 2000?
Jestliže chce autor na čtenáře zapůsobit hlouběji, nepoužije k tomu, chraň bůh, žádný jemný umělecký nástroj (atmosféru, jazyk, precizní psychologii, ...). Proč malovat krajinky štětečkem z veverčí srsti, když lze na plátno vychrstnout kbelík červeni; to je přece vzrušivá barva sama o sobě. Takže Gruesco má na paletě hlavně erotiku a citový kýč. Například motiv napůl osamělých dědečků v domově důchodců dojímá samočinně — autor se nemusí snažit. Kniha jako automatizovaná továrna na emocionální šmejd.

A pak jsou tu ještě hlubokomyslnosti typu „lásku a zdraví si za peníze nekoupíme“. Nebo „jednou umřeme, takže nestojí zato se bezdůvodně trápit“. Jimi „Samota“ připomíná „Alchymistu“ tak moc, že se Coelhovo doporučení románu poněkud blíží samochvále.
Přesto ode mě dostává jednu hvězdu, což je přesně o jednu hvězdu víc než „Alchymista“. Několik drobností se mi totiž líbilo. A nemám na mysli prázdné stránky (je jich tu hodně), ba dokonce ani skvostný motiv na přebalu. Oceňuji, že se děj odehrává po celém světě, od Petrohradu přes Šanghaj po Ženevu, a že autor tato místa zná. Guatemalský příběh o „lovci snů“ měl dokonce tak dobrou ideu, že by si zasloužil zpracování někým, kdo umí psát.

16.07.2020

Trochu jsem nepochopila název knihy. Nemám pocit, že by samota byla nějak akcentována, postavy moc osamoceně nepůsobí, i když se to autor snaží sugerovat tím, že slovo "samota" používá. Ale to pro navození pocitu samoty a osamělosti nestačí.
Příběhy v knize se vinou jak potůčky, z jednoho vyprýští další a pak zase další, mění se místo i čas, až se postupně vše sejde u osoby Bruna a úplně na konci se celá kniha zacyklí u krásné Japonky v Benátkách. Příběhy mají vždy nějakou souvislost s jiným, akorát u Obdivovatele jsem opravdu nerozpoznala, kdo měli být ona dáma a neznámý ctitel – podle mě se snad jinde neobjevili (ale jejich linka by pak byla tak nějak plonková, protože Bruno se tam jen bezvýznamně mihnul). Jak se to celé zaplétalo a rozplétalo, bylo zábavné a postupně mě to bavilo víc a víc. Nejlepší bylo číst pokud možno nepřetržitě, aby člověk zůstal vtažen. Byly tam lepší a horší části, třeba Lovec snů byl ukončený na efekt a nijak originálně, to si snad musel autor někde vypůjčit (asi jako když Coelho obšlehl Alchymistu a všichni jsou z "jeho" moudré knihy unešeni).
Bohužel se opět projevil tradiční knižní nešvar, a sice nepovedený závěr. Poměrně zajímavou knížku docela zabil. Sám konec bych ještě skousla, i když byl slabý a patetický. Ještě horší však byla předposlední kapitola. Taková prvoplánově dojemná protiválečná moralita. Ne že bych s její podstatou nesouhlasila, ale proč tahat do knížky mírně magického typu politiku a celosvětové problémy? Od nich snad do světa beletrie lidi naopak utíkají. Navíc to srdceryvné vyvrcholení bylo tak předvídatelné, až jsem nevěřila, že to autor skutečně použil. Laciné, nenápadité a hrající na city, skoro jako by to napsal někdo jiný. Škoda, velká škoda. Nicméně čtení mě bavilo, proto cením spíše vysoko. A tu předposlední část příště prostě přeskočím.