Samota

01.01.2024

Kratinké zamyšlení na téma, jak by si počínal šmoula Mrzout alias "nemám rád..." v reálném světě. Tady se jmenuje Bruno a dozvíte se, že nemá rád židy a nemá rád vegany a nemá rád pejskaře atd. . A snaží se získat čtenáře skrz nějakou shodu, což je docela možné, protože kdo má rád vegany, že? Jenže dál se kniha nepouští a nějaké "nemám rád..." nepřesahuje čtení prúměrných diskuzí pod denním zpravodajstvím. Zjevná snaha přiblížit se touhle jalovou kritikou úspěšnějším autorúm, kteří zpívají podobnou písničku, je velebením marnosti. Hlavním zaklínadlem Bruna má být samota, ale někdo kdo má rád samotu se usadí v zapadlé vesničce nebo se přihlásí na výzkumnou stanici v antarktidě. Bruno ale žije ve Vídni a ustavičně leze mezi lidi (aby bylo co kritizovat, hodnotit a posuzovat) a tím se ta myšlenková prázdnota tohoto díla završuje. Nemám rád mrzouty.

04.12.2023

asi si túto knihu nadinterpretujem, ale pre mňa ide o dielo, ktorým sa autor snaží komunikovať s rakúskou literatúrou, ktorá už od čias Thomasa Bernharda je plná spoločenskej kritiky, ale autor do toho vniesol sebe vlastné prvky.

15.11.2022

Samota je pro bohatý. Naštěstí Bruno z knihy Samota od polskýho autora, jehož jméno nedokážu vyslovit a netroufám si opsat, bohatej je.

Bruno si svou samotu hýčká, pěstuje ji. Představuje si ji jako bytost a s tím je pak samota v podstatě snesitelná, vlastně možná i příjemná. Ono to ani jinak nejde, když je vám jiná varianta žití nesnesitelná. Nevyžádaný hovory s lidmi, nevyžádaný pohledy na lidi ba dokonce snad i doteky s lidmi, to všechno je zde nemístný. Lidi jsou špína, Bruno to ví a tak lidstvem hluboce pohrdá.

Nezáleží na tom, jestli jste pejskař sbírající hovno po svém miláčkovi, Turek prodávající kebab, nebo pár gayů, kteří jen kráčí ruku v ruce po městě. Můžete být křesťan, muslim, žid, všechny vás Bruno nesnáší. Pro ateistu má špetku pochopení, ale i tak jste zbytečnej lidskej červ zatěžující planetu, a zejména Bruna, svou existencí.

Všechny vás Bruno natře, rozmetá na maličký kousky, všem vám nastaví zrcadlo. Mě nevyjímaje. A to je taky to jediný, co se v knize pořádně děje. Jen rozhněvanej monolog stárnoucího samotáře. Takže nakonec občasný pousmání provázela nuda.

17.10.2020

Tak borec si to celkom dáva, a žiadna niť neostane čistá, politická korektnosť mu nič nehovorí, a to je dobre! Nebojí sa rýpnuť si do teplošov, psíčkárov, vegetariánov, židov; a všetkých tých skupín, okolo ktorých sa dnes chodí po špičkách...Navyše to robí vtipne a inteligentne. Na druhej strane je samotná hlavná postava, a teda rozprávač, (a zrejme akési autorovo alter ego) dosť nešťastná. Prachov má sice habadej, zdedil majetky, a je obyčajný rentier, takže robí celé dni úplné hovno, len nihilisticky glosuje svet, a medzi riadkami aj svoje vlastné existenciálne utrpenie. Kniha sa čítala dobre, smial som sa nahlas, ale zaujímalo by ma či aj ďalšie autorove knihy sú v tomto duchu, alebo či je v nich aj niečo iné, niečo viac... Chvíľami mi jeho štýl pripomínal Michel Houellebecqa, len proste Michel Houellebecq to vie "vytuniť" ešte trochu ďalej...

28.05.2020

Prvých 60 strán ma hlavný hrdina veľmi otravoval, bol mi nesympatický a dej mi prišiel nezáživný. Potom som si však zvykol, Brunovo neustále nadávanie ma začalo neskutočne baviť a dokonca som s ním aj v niektorých veciach súhlasil, a aj príbeh sa začal aspoň trochu zamotávať. Síce jednoducho, ale k Brunovej životnej filozófii to perfektne sadlo. Knížka určite nebude vyhovovať každému, ale zasa iní v nej nájdu výdatnú zábavu a taký malý klenot.

24.10.2019

Sto třiceti stránkový monolog muže, který nemá rád jiné lidi a nejradši by byl od nich distancován. Ačkoliv se Stressmeyer může starat jenom o vlastní pohodlí a má čas celé dopoledne přemýšlet o tom, co si dá dobrého k obědu, tak jeho odpor vůči vegetariánům, Židům, hrubým taxikářům, Jugolidem, co grilují za každého ročního období, pejskařům, co utírají prdelku svýmu pejsku heřmánkovým kapesníkem jsem chápal a dokonce jsem s tím odporem sympatizoval. Bruno Stressmeyer má pravdu, ačkoliv sám není žádným ideálem. Kniha je to však poměrně samoúčelná a jednoduchá. Baví, ale to je tak všechno. Více asi ani nelze, když vypravěčem je někdo, kdo nechce být úplně zdraví, ale docela nemocný, protože kdyby mu zbývalo jen 10 let, tak by to bylo dobré. S deseti lety by věděl, co si počít.

14.01.2019

Ač jsem sám vegetariánem, musel jsem se souhlasně smát s Brunovo vlnou nenávisti vůči těm vegetariánům, kteří vám svůj názor neustále cpou do chřtánu, až je chtě nechtě začnete nesnášet. A to je přeci známka dobře napsané knihy, což?
Bruna sere spoustu věcí, až s komickou pravidelností začíná své proslovy "Tohle a tohle mě štve, protože..." a už se stěží zastaví a nezastaví ho ani odstavce, protože ty jsou v téhle knize asi 4.
Zdánlivá hutnost textu ale v ničem neubírá na kvalitách, naopak, jedná se prakticky o nekonečný vnitřní monolog napasovaný na příběh jedné podivuhodné dovolené a je to taková smršť a černá sranda a uspokojovadlo všech skrytých zkažených stránek vaší duše, že jsem stěží odlepoval oči od stránek, a to ne kvůli tomu, že rád dočítám na konec odstavce.
S Brunem bych v reálu nejen pro jeho oblíbenou samotu na skleničku nešel,přesto jsem musel s jeho kritickým, velmi velmi kritickým pohledem občas souhlasit.
Vždyť je to často tak jak říká, žijeme ve společnosti absurdity a debilů. Díky Huberte Klimko, že jsi mi to připomněl, já jdu seřvat nějaký zasraný pejskaře!

09.12.2018

Bejt prachatej, nic nedělat, nesnášet dost věcí a lidí, mít svůj rytmus a nakonec chodit do hampejzu a doufat že tam chytim od syfla hůř a že mi doktor řekne: jste v pjerdeli vašnosto, do doseti let budete klepat bačkůrkama a prdět do hlíny, to je docela dobrej úlet.

Ty jeden železničáři!!!!

29.01.2017

Bruno Stressmeyer je postava, která jakoby vypadla z péra Houellebecqa. Tak. A teď jak jsem to myslel. Haha.

Bruno je rakouskej buržoust u kterého se póza vryla tak pod kůži, až mu z toho začne hrabat. Bruno je finančně zajištěnej samotář z vlastní vůle, kterej nemá rád psy a menšiny. Jestli má nebo nemá rád Menšíka nebo Mašíny se bohužel nedozvíme. Ale Židy třeba rad nemá.

Stěžejní částí týhle krátký prózy od polského autora je železniční dobrodružství, kde pan Hubert maluje krásné literární obrazy: "Držela mého ptáka, který zase začal roztahovat křídla" a "Vypadala byste hezky v rakvi".

Lehce otravné je, že se do knihy nevešly odstavce a celý to tak je jednolitej text. Ale i tak jsem si na to po chvíli zvykl a proto 9/10. Myslím, že by to Houellebecq, Kafka a Unger viděli dost podobně.

03.01.2017

Jelikož jsem knihy začal číst až v roce 2011, kdy mi Pečivo půjčil memoár služky Ivety Bartošové a zamkl mě v autě, neměl jsem vůbec tušení, že existuje nějakej Hubert Klimko-Dobráček. Tudíž přiznávám, tuto knihu jsem objevil úplně náhodou a to proto, že byla hubená. Hubený věci jsou dobrý. Tlustý ne. Podívejte se třeba na tlustoši.

Hlavní hrdina Hugo je asi moje nejoblíbenější postava všech dob, protože nesnáší všechny lidi, všechny věci a všechny situace. Naprosto si mě získal hned v úvodu, kdy to pořádně natřel pejskařům, což jsou společně s puritány, majitely smartfounů, novopečenými matkami, vegany, tlustoprdy a letními cyklisty okolo Třeboně nejhorší lidi na světě všech dob, kteří by si zasloužili umřít ve všech těch hovnech, které nechávají na ulici. Vše pak pokračuje nekonečným rantem až do Chorvatska, kam si jede Hugo užít dovolenou, kterou už předem nenávidí. Tam prožije sexuální dobrodružství orámované nejlepší metaforou všech dob, po kterém se už na vlaky Českých drah nebudete nikdy dívat tak jako dřív.

Za mě obrovský překvapení a krásná dávka literárního charakterového bahna, která ukojila všechny mé temné stránky.

28.08.2016

Četl jsem, že Klimko-Dobrzaniecki často své romány obohacuje autobiografickými prvky. Jestli je pak Bruno jeho předobraz, tak musí být opravdu "zajímavá" osobnost. Spíš než osamělý, mi hlavní hrdina přišel jakoby odtržený od reality tou svojí misantropií. Neměl rád přistěhovalce, židy, protože jeho bratr konvertoval k judaismu, děti, protože on jako dítě strádal... Neměl rád nikoho, kromě sebe a to ho dělalo osamělým. Svým způsobem mi ho bylo líto a na druhou stranu jsem jím zase pohrdal. Bylo jednoduché žít takový život, když nemusí chodit do práce a vydělávat si na živobytí a tím se setkávat nuceně s ostatními členy společnosti. Prvních pár desítek stran je to spíš jako výčet věcí, co nesnáší a kterými pohrdá, ale jakmile se mu přihodí ta nenadálá událost, bavilo mě, jak to neumí zpracovat. Bohužel knihu kazí totální absence odstavců a kromě tří stránek kdesi uprostřed i uvozovek v přímé řeči, což z textu dělá docela solidní guláš. Nevím, jestli to byl záměr autora anebo chybka či lenost editora u Větrných mlýnů, ale nemile mě to překvapilo.