Santiniho jazyk
Miloš Urban
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/1030/bmid_santiniho-jazyk-nXX-1030.png
3
499
499
Nový román Miloše Urbana je nebezpečným pátráním po tajemství univerzální věty. Existuje vůbec? Nebo je to chiméra? A proč někdo neváhá prolít krev, jen aby zůstala utajena? Martin Urann je zaměstnancem reklamky, kterému docházejí nápady, a tak mu hrozí propuštění. Dostane však ještě jednu šanci, úkol, do něhož se nikomu jinému nechce a nikdo nevěří v jeho splnitelnost. Martin Urann musí vymyslet slogan, který by platil pro všechny lidi a všechny situace a mohl by prodat jakékoli zboží. Ve svém zoufalství se hrdina chytne toho, co mu jako první přijde do cesty. Je to dívka, jež čte v metru knihu o světcích, hvězdách a kostelech. Odpověď je možná právě v této knize a inkoustem může být krev.... celý text
Přidat komentář
Skvělá knížka založená na santiniovských reáliích, i když chvílemi mi to přišlo trošku přitažené za vlasy. Ovšem bavila jsem se. Na můj vkus zbytečně moc detailů u sexuálních scén, ale asi to k tomuhle autorovi patří. Kdo je líný číst, doporučuju stejnojmenný film.
Před hodinou jsem tuhle knihu dočetl a do této chvíle si kladu jedinou otázku: co to sakra mělo jako být? Mám pocit, že si Miloš Urban snaží hrát na českého Dana Browna, ale upřímně - nedaří se mu to ani na sekundu.
Tahle knížka vyniká třemi aspekty. 1. její děj se odehrává a hrdinové se chovají naprosto nelogicky. 2. příběh je asi tak uvěřitelný, jako předpověď počasí na půl roku dopředu. 3. minimálně stokrát si při čtení téhle knihy řeknete něco jako "No to si dělá prdel, ne?".
Zkrátka. Mám rád sci-fi, mám rád fantasy, takže nemám problém číst něco, co není a nikdy nebude realitou. Ale autor zasadil svůj příběh do malé české kotliny a v příběhu se vraždí, věší lidi na plot, vyřezávají jazyky, střílí po policajtech ze sportovního luku a nic se neděje. Děj plyne dál, hlavní hrdina se svými kumpány jezdí po republice a Evropě, jako by se nechumelilo, hlavní záporáci ho všude sledují a všude ho najdou (asi jsou telepati, protože si to jinak neumím vysvětlit), u toho vraždí, nastražují pasti a kuchají lidi jako na běžícím pásu a nic se neděje.
A ten závěr? To už jsem se musel skutečně nahlas rozesmát. Jeho vznik si představuji asi takhle. Autor psal, u toho nahlížel do svých poznámek a najednou zjistil, že už v debilníčku nemá nic, o čem by mohl psát. Hmm... co s tím. No nic. Pošleme všechny postavy na jedno místo, zavřeme je do jednoho kostela (to jsou zase náhodičky - ale jsou to vlastně všechno telepati, tak proč ne) a na dvou stranách to odbudeme. Střílí se z pistole, z luku, propichuje se, krvácí se, na dva odstavce se vedou strašně oduševnělý kecy o Santinim a je to hotový.
Tohle byla jedna z nejhorších knih, co jsem kdy četl. Neskutečná blbost. Vyhněte se tomu obloukem. Od Miloše Urbana už nechci číst ani fejeton.
Zatím nejslabší kus od Urbana co jsem četla. Jestli mě v Sedmikostelí postavy štvaly, tak aspoň jejich motivace jsem dokázala alespoň částečně pochopit, něco podobného se dá říct o Stínu katedrály. Ale tady? Stejně jako Verrunka nechápu souvislost Santiniho s reklamou, a celkově mě tentokrát neoslovila atmosféra jako v těch ostatních 2 knížkách, co jsem od Urbana četla. A ten konec? To je vysloveně vtip.
Mně se taky zdá nejlepší, stejně jako dalším kolegům, speciálně i proto, že si na Santiniho stavby potrpím.
Moje první a zatím jediná kniha od Urbana. Doufám, že ne poslední. Knížka se mi líbila, dobře se četla a strašně mě zaujala problematika Santiniho staveb. Uvidím, jaká budou jeho další díla...
Můj první Urban a musím říct, že ani Sedmikostelí, tím méně Boletus, ho nepřekonaly.
Moje perní setkání s Milošem Urbanem - setkání, ze kterého mám smíšené pocity. Čte se to dobře, snadno, rychle, má to spád... ale, ale... pořád jsem si v průběhu čtení říkal, že se knize budu muset po jejím přečtení vrátit. Teď už si tím nejsem tak jist.
Výsledným dojmem je nejasný pocit, že kniha buď hodně dobrá (s tím, že to dobré jsem tam buď neviděl a/nebo nepochopil), nebo hodně špatná, rozuměj braková. Urban není Brown ani Gaiman, to, co funguje u nich, on zkrátka nemá. "Univerzální pravda" je jak jinak než naprostá banalita (jak už to tak u těch prohlášení typu "život je složitej" nebo "věci se dějí" prostě bývá - současně banální i hluboce filozofické :-))... jména postav jsou buď hodně laciná až kabaretní záležitost nebo naopak těžká sofistikovanost, kterou se mi nepodařilo rozlousknout. Podivný "komprimovaný" epilog... prostě nevím, co s tím.
Santiniho stavby mám rád, rád bych měl i Urbanovo prózu, tak doufám, že mi dá autor při četbě jeho další knihy druhou šanci...
Zdlouhavá kniha v podstatě o ničem. Absolutně nechápu, co má společného Santini s reklamou, nechápu asi tak polovinu celé knihy, která se týká děje. Fakta o architektuře a o Santinim jsem si neověřovala, ale doufám, že nejsou smyšlená. Jinak by kniha nestála ani za ty dvě hvězdičky. Napsáno vtíravým stylem, kdy si nezapamatuje skoro nic. Vlasntě až na konci knihy jsem si uvědomila, jak se jmenoval hlavní hrdina a to díky hloupému epilogu, kde bylo dopsáno, co se se kterou postavou stalo dál. Když v polovině knihy konečně přisla první vražda, lehce jsem si zavýskla, ale naprosto zbytečně. Zemřelo několik lidí, ale policie se vlastně skoro neukázala. Zase tak špatně na tom čeští policisté nejsou. Ale možná jsem taky celou knihu špatně pochopila…
asi zatím nejlepší od Urbana, asi se nechám inspirovat a navštívím pár Santiniho kostelů.
Velice inspirativní knížka, speciálně pro ctitele Santiniho architektury, která tím získává další dimenzi.
Štítky knihy
architektura zfilmováno thrillery jazyky dvojčata sakrální architektura rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2001 |  Hastrman |
| 1999 | Sedmikostelí |
| 2008 |  Lord Mord |
| 2005 | Santiniho jazyk |
| 2003 | Stín katedrály |
Velice zajímavě podaný detektivní příběh zasazený do architektonických skvostů barokního architekta Santiniho. Miloš Urban dokonale propojil záhadnost a jedinečnost Santiniho staveb s detektivní zápletkou, při níž čtenáře často mrazí v žilách. Možná mě trošičku zklamal samotný závěr, ale pro tohoto autora je vcelku typické nechávat svým příběhům otevřené konce s tajemným nádechem, nutící čtenáře zamýšlet se nad tématem.