Sarajevská princezna
Edo Jaganjac
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/313737/mid_sarajevska-princezna-oEk-313737.png
4
180
180
V létě 1993 celý svět napjatě sledoval osud malého děvčete, které BBC pojmenovalo „Sarajevská princezna". Pětiletá Irma Hadžimuratović byla těžce zraněna během bombardování Sarajeva. Děvče bylo převezeno do nemocnice a dostalo se do rukou mladého chirurga, Edy Jaganjace, který bojoval ze všech sil o jeho přežití. Nejostřejší bitvu ale svedl s neochotou nezainteresovaných, někdy až zlomyslných byrokratů a mezinárodních úředníků, takzvaných mírových sil. Edo Jaganjac napsal svědectví, které se každému čtenáři navždy vryje do paměti. Ilegální transport zraněných pod nepřetržitou palbou, až neuvěřitelné výkony v sotva použitelných operačních sálech, pokrytecké chování mezinárodních úředníků, prohlubování přátelských i profesionálních vztahů mezi znaveným, ale neskonale ochotným personálem nemocnice... To vše je součástí krvavé sarajevské pohádky, upřímné a srdcervoucí výpovědi člověka, který s klidnou rukou a otřeseným srdcem bojoval proti donquichotským větrným mlýnům, bojoval pro dobro, za humánní cíl, který je hodnotnější než jakýkoli vojenský, za záchranu lidského života...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2016
,
Galerie Gema (Gema Art)
Originální název:
Sarajevska Princeza, 2014
více info...
Přidat komentář
Naprosto se ztotožňuji s " [wildavk]. Příběh krutý, emoce vyvolávající (kdo víc, než umírajíc í5tiletá holčička s očima srnky by nám vtlačila slzy do očí), ale za každou druhou větou SRÁČI z OSN, protože byrokratičtí atp atp.
Jenže tuto válku, vážený pane doktore,nezačal nikdo z nich - byla to VAŠE zvěrstva a zmasakrovaná holčička je jen jejich přímým důsledkem.
Místo uznání tohoto faktu se snaží autor veškerou vinu hodit na "neochotné úředníky" ze záchranných sil. Myslím, že lidé těchto národů nikdy neuznají podíl vlastní viny a vždycky své chování nějakým způsobem obhájí.
Holčičky je mi samozřejmě líto, ale ti lidé z UNPROFOR, novináři a ostatní ve Vaší zemi vůbec nemuseli být, jeli dobrovolně, aby vám pomáhali...zkrátka - ETO VAŠE DĚLO.
Titův mnohonárodnostní a mnohonáboženský federativní projekt, kdy do každé jednotlivé jugoslávské republiky sestěhoval a v různém poměru namixoval "v duchu jednoty a bratrství" obyvatele různých národností i náboženství, ztroskotal v 90. letech ve smrtící, krvavé lázni nacionalistických, náboženských separatistických bojů. A nejvíce utrpěla právě snad Bosna a Hercegovina. Téměř v každé z bývalých jugoslávských republik mám přátele či známé. A přece, či právě proto je těžké pochopit, kde se v člověku může vzít tolik nenávisti, zloby a nepřátelství. Na druhou stranu, kdo nezažije, asi nemůže ani pochopit.
Jaganjac ve svém autobiografickém příběhu o lidské zkaženosti a lhostejnosti versus statečnosti a touze pomáhat odmítá přiznat váhu a relevanci jakýmkoli etnickým či náboženským rozdílům. Zcela otevřeně hovoří o svých nejniternějších pocitech, o tom, jak žil, či spíše nežil, ale jenom do úmoru a prakticky bez jídla pracoval, když v hanebných podmínkách den za dnem zachraňoval raněné. A třeba i o tom jak vypadala skutečná pomoc a podpora mezinárodních sil UNPROFOR, pro jejichž příslušníky nemá téměř jiného pojmenování, než "sráči". Věru nelichotivý a smutný obrázek mezinárodní pomoci. Tato navýsost osobní zpověď, tak děsivá, plná smrti, bolesti, ponížení a strachu, člověku otevírá oči.
"Neseme si s sebou všechno, co jsme zdědili v průběhu evoluce, a podle potřeby vytahujeme pudy - nenávist, smrt, zradu, ničení... a přitom jsme naprosto normální. Homo sapiens."
Nemůžu jinak než napsat to co mě během čtení příběhu neustále přicházelo na mysl, ona novozákonní věta "Lid stál a díval se!", která je součástí velikonočních události. A když si přečtu , co se děje neustále po světě, myslím si, že se historie stále znovu a znovu opakuje. A tak souhlasím s autorem a jeho poslední větou v knize: Hanba nám!
Z počátku je trochu těžké se zorientovat, ale nakonec silný příběh vtáhne do děje. A přišly i slzy :-).
Silné a nelehké čtení, přesto strhující. Svědectví sarajevského lékaře a dojemný příběh malého děvčátka nemůžou nechat nikoho v klidu. Malá Irma byla zraněná při bombardování Sarajeva v roce 1993, knížka popisuje boj za její záchranu a popisuje další případy a hrůzy občanské války, přístup "mírových" organizací vám sebere veškeré iluze...
Občanská válka je obzvláště hnusná, přičemž běžný občan nic neznamená. Z knihy vyplývá hrozná bezmoc prostých lidí, kteří tvoří světovým médiím jakousi bizardní reality show. Kromě hlavní linie záchrany dítěte mě nejvíc zaujalo neadekvátní chování jednotlivců z UNPROFOR. V dobrém pak postoj personálu špitálu, který si za každou cenu snaží zachovat lidskost tam, kde lidský život už dávno nic neznamená.
Kniha se mi i přesto, že se mi přespříliš čtivá téměř celou dobu nezdála, líbila. Příběh založený na skutečnosti mě chytil nejvíc za srdce až po dočtení knihy.
Líbí se mi citáty uvedené hned na začátku knihy, a to například: "Válka je permanentní, legální násilí" (Abdulah Nakaš-Nale), jež se spolu s bezradností a bezmocností (nejen) obyčejných civilistů zrcadlí celou knihou.
Vážený a milý Edo, děkuji, i když si můj komentář nikdy nepřečtete. Díky takovým jako jste Vy si vždy uvědomím, že není vše marné a že na světě jsou lidé s chutí pomáhat ostatním. ♥
Do knížky jsem se pustila během návštěvy Sarajeva. Bylo to zvláštní. Těžko si představit, že město, které je teď plné kaváren, obchůdků a všude je zkrátka živo, zažilo ještě před 20 lety takové hrůzy. Jedna z mála knížek, díky které si hluboce uvědomíte, jaké často řešíme malichernosti. Hodně těžko jsem se vyrovnávala s něčím, co se v dnešní době zdá jako samozřejmost, tedy zachránit malé děvčátko před smrtí. Přitom největší překážkou není její stav, ale byrokracie, zaslepenost a neschopnost těch na vysokých postech. Hodně silná kniha, smutný, ale ohromně důležitý příběh.
Neco neuveritelneho ... A nejhorsi je ze valky byly jsou a budou ... Penize, moc , nenavist , nabozenstvi, .. Jeste ze existuji lide jako pan edo ... Lide se srdcem na spravnem miste
Po dlouhý době knížka, kterou jsem přečetla jedním dechem a u který jsem se párkrát regulérně rozbrečela. Není to zrovna ideální letní čtení. Anebo možná je. Protože se pak jdete projít po poli a svítí sluníčko a je vám o to víc kurva dobře, že neřešíte to, co lidi řešili v 90.letech v Sarajevu. Anebo co řeší jiný lidi teďka v jinejch silenejch zemích, zatímco se na to koukáme nevěřícně v televizi. Jsem z toho lehce v prdeli.. no doporučuji přečíst.
Pol iterární stránce - hodně stručné, strohé věty, lehce někdy bez emocí. Přesně to vystihovalo stav hlavního hrdiny. O to silnější byly momenty, kdy se to v něm zlomilo.
Uznávám, že je to velice hrozný a silný příběh, ale podle mě je knížka velice špatně napsaná. U mě nevyvolala vůbec žádné emoce. Jako by byla pouze popsána suchá fakta. Nečetlo se to dobře, musela jsem se do čtení nutit. Já bohužel nemůžu knížku doporučit. Snad i učebnice by byla zajímavější.
Ta krutá příroda to zařídila tak, že pokud je vám třicet a umřete, tak to nikoho moc nedojme. Pokud jste neumřeli nějak obzvláště vynalézavým zpúsobem zařadí se ta událost u vaši kamarádú a přátel mírou nepříjemného pocitu, který jim to zpúsobí, někam mezi střevní obtíže a ztrátu mobilního telefonu. Tudíž je zákonitě jasné, že když je válka a chcete o tom napsat zajímavou knihu, mělo se to točit ohledně utrpení jedné malé nevinné holčičky, protože všechna roztomilá koťátka před válkou utekla, tedy doufám, jedí bosňané kočky? Takže předpoklad je dobrý, jenže…
Když už někdo dá jako hlavní motiv osud jedné malé holčičky, mohla by se v textu knihy vyskytovat trochu více než na pár odstavcích. Mohlo by to mít trochu hlubší a proměnlivý příběh, aby nebylo jedno kde knihu otevřete a začnete číst nebo alespoň abyste poznali, když třeba omylem přeskočíte stránku nebo padesát. Ano, taky mám z literárního stylu autora určité podezření, že je robot. Jako faktografické vyobrazení nedávné situace v Sarajevu asi dobré, knize by hodně slušely fotografie, ale jinak mdlé, brečel jsem jen jednou, a to protože jsem si při čtení pohledem přes knihu všimnul, že mám díru v ponožce. Jsem taková citlivá osoba, že mě to vždycky dostane.
"Novináři během posledních několika měsícú poněkud ochabli, nebo jsem si jich přestal všímat. Asi mají v archivech dost přijatelných hrúz. Přijatelná hrúza? Tenhle výraz jsem slyšel poprvé od nich. Znamená něco, co se dá vysílat. Když jednou Nale nesl dovnitř děťátko, za nímž se táhla střeva, vypnuli kameru. "To by nikdo neodvysílal," vysvětlili nám později. To je nepřijatelná hrúza."
Hm ...silný příběh, u kterého jsem nemohla mlčet a při mých poznámkách typu " to snad ne,si dělaj srandu, ty brďo ..." na mě rodina koukala dost vykuleně. Neumím si představit, žít ve válce, pracovat takovým způsobem. Doufám, že to nikdy nezažiju. Z pohledu vyprávění lékaře mě to jako zdravotníka bavilo, nevím, jestli to zaujme každého.
Do teď úplně nechápu, jak je možné, že se něco takového dělo v 90. letech a ještě k tomu v Evropě. Chování humanitárních organizací typu OSN či WHO bylo otřesné. Když nechtěli těm lidem pomoci, tak proč tam vůbec jezdili? Je docela škoda, že jsme se o válce v Jugoslávii ve škole vůbec neučili a proto tuhle knihu všem doporučuji!
Na knižku sem se velice tešila, je užasna prečetla jsem ji jedným dechem. Proč je tohle vůbec možne??? Ta hrůza pachana na bezbranných lidech. Děkuji za tuhle knižku, nemohla jsem nebrečet ještě pořad jsem plná smutku. I právě proto že ma dcera Sara ma 5 let, vžila jsmem se do příběhu male princezny. Tuhle knižku by mněli povinne číst politici, aby už nikdy nemuseli trpět nevinný lidé kůli politickým učelum a válkam. Aj proto že Ediho znám pracovala jsem sním děkuji mu že napsal tenhle příbeh že ho dostal ze sebe. Je to slušný, usmívavý , dobrý člověk a lékař. Děkuji.... A DOPORUČUJI
Bože ! (je jedno zda křesťanský,či muslimský,či jiný...) Konec 20.století , Takřka uprostřed vrcholně civilizované a demokratické Evropy , a tohle bylo možné ?? Je a patrně i v budoucnu možné bude - ďábel lidské pomatenosti typu nacionalismus,komunismus,fašismus,nesnášenlivost atd. číhá v každém z nás . Jen mu popustit uzdu....
Za mne naprosto strhující kniha , která by se měla stát povinnou četbou pro všechny politiky a pracovníky tzv.humanitárních organizací .
Velké poděkování panu doktorovi za toto svědectví .
*****
Kniha je naprosto strhující, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Hodně jsem pak přemýšlela o nesmyslnosti a bezdůvodnosti odehrávajících se krutostí. V každém případě doporučuji.
Hezké dny všem! Pár slov k ZARA a podobně diskutujícím. Ten strašlivý konflikt na Balkáně nevyvolal Dr. Jaganjac ani 99% veškerého ostatního obyvatelstva Balkánu. Konflikt vyvolalo mizivé procento "vůdců národů"! A tohle je podobné všem národům! Vůbec bych z toho neobviňoval balkánskou náturu...
Manželku mám z Chorvatska z města u hranic ze Srbskem. Její rodina v 90-tých letech musela odcestovat na několik měsíců do ČR, aby si zachránili životy. Nikdo z postižených neadoroval nesmyslnou válku. A to jak na straně Srbů tak i Chorvatů i když obě dvě strany mají svůj díl viny.
Děj Sarajevské princezny se odehrává ještě v jiné části Balkánu, v jiných národech i v jiném náboženství než u příbuzných z manželčiny strany.
Dr. Jaganjac byl pouze z těch, kteří ve velmi omezených podmínkách pomáhali mírnit důsledky nesmyslné války.
Knihu jsem přečetl velmi hltavě a neočekával jsem, že bude psaná beletrickým jazykem. Děkuji za Vaši knihu pane doktore, a smekám před Vámi. Pelikán Zlín