Sarajevská princezna
Edo Jaganjac
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/313737/mid_sarajevska-princezna-oEk-313737.png
4
180
180
V létě 1993 celý svět napjatě sledoval osud malého děvčete, které BBC pojmenovalo „Sarajevská princezna". Pětiletá Irma Hadžimuratović byla těžce zraněna během bombardování Sarajeva. Děvče bylo převezeno do nemocnice a dostalo se do rukou mladého chirurga, Edy Jaganjace, který bojoval ze všech sil o jeho přežití. Nejostřejší bitvu ale svedl s neochotou nezainteresovaných, někdy až zlomyslných byrokratů a mezinárodních úředníků, takzvaných mírových sil. Edo Jaganjac napsal svědectví, které se každému čtenáři navždy vryje do paměti. Ilegální transport zraněných pod nepřetržitou palbou, až neuvěřitelné výkony v sotva použitelných operačních sálech, pokrytecké chování mezinárodních úředníků, prohlubování přátelských i profesionálních vztahů mezi znaveným, ale neskonale ochotným personálem nemocnice... To vše je součástí krvavé sarajevské pohádky, upřímné a srdcervoucí výpovědi člověka, který s klidnou rukou a otřeseným srdcem bojoval proti donquichotským větrným mlýnům, bojoval pro dobro, za humánní cíl, který je hodnotnější než jakýkoli vojenský, za záchranu lidského života...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2016
,
Galerie Gema (Gema Art)
Originální název:
Sarajevska Princeza, 2014
více info...
Přidat komentář
Možná si ten příběh pamatujete. Léto 1993 válka v Bosně a svět s napětím sleduje příběh pětileté Irmy, která umírá v nemocnici v obléhaném Sarajevu. Holčička přežila jen díky své matce, která ji při ostřelování granáty zalehla, čímž ji zachránila život za cenu toho svého. Irmu zranila střepina, která prošla matčiným tělem. Sarajevská nemocnice je zničená, čtrnáctiposchoďová budova je rozstřílená, bez elektřiny a vody, slouží tu jen pět posledních chirurgů a dívenka se musí dostat ze Sarajeva, aby přežila. A to se nedaří. Příběh popisuje její lékař Edo Jaganjac. A popisuje ho takovým způsobem, že se čtenář nemůže zbavit pocitů sklíčenosti, vzteku a bezmoci. Tu válku si pamatujeme, pamatujeme si šílenou blokádu Sarajeva, které ostřelovaly srbské jednotky z okolních kopců, blokádu, která se zapsala do dějin jako nejdelší vojenské obklíčení v novodobé válečné historii. Trvalo skoro tři roky.
Sarajevo jsem si pamatoval jako místo, ze kterého není úniku a kde mírové sbory jen horkotěžko dokázaly bránit lidi před odstřelovači a minometčíky. Jasně formulované dobro a zlo. Ale Jaganjac popisuje jiné Sarajevo. Město plné ozbrojenců, kteří spíše terorizovali obyvatelstvo, než aby ho chránili. Popisuje zoufale nefunkční administrativu OSN, která vlastně znemožní Irmu převézt za hranice Sarajeva včas. Popisuje obludné chování francouzských modrých přileb, které nechaly hladové Sarajevany riskovat životy pro plechovku s hráškem. Jen pro zábavu. Popisuje své etnikum muslimy jako lidi, které Západ odepsal kvůli nálepce islámského fundamentalismu (přitom víru praktikovalo jen 7 procent zdejších muslimů). Popisuje bezmocnou snahu lidí dostat se na letiště, které mělo být neutrální zónou pod správou Spojených národů. Popisuje ubohost světové politiky a diplomacie, které nebyly schopné zastavit šílené barbarství této války, a hry, jaké se světem hrál srbský režim. Popisuje životy lidí zalezlých v krytech, hladovějících, umírajících v tomto kosmopolitním městě, kde spolu žili muslimové, Chorvaté i Srbové před válkou i ve válce. No, ano: my Evropané jsme v knize vykresleni nelichotivě. Kniha se věnuje jen úseku této šílené války, takže nereflektuje nakonec její rozuzlení a roli Západu, která k jejímu ukončení vedla.
Trauma podobné Hellerově Hlavě XXII, kdy se lékaři snaží dostat dívenku do nemocnice mimo rozpadající se Jugoslávii, kde by měla šanci přežít. Ale trauma mnohem bližší časově i místně. Vždyť jsme to zažili! Vždyť tam i Češi sloužili v silách UNPROFOR! Vždyť sem jezdíme na dovolenou!
Osud Sarajevské princezny je známý. Nedostala šanci, dostala jen iluzi šance na to, že vyroste, dospěje a někdy se vrátí do Sarajeva.
Hned na začátku čtení jsem knihu odložila s tím, že si musím nejprve zjistit něco více o tehdejším balkánském konfliktu, abych byla se situací v Sarajevu alespoň trochu v obraze. Dosud jsem vůbec nevěděla, že bylo Sarajevo tak dlouho obléháno. Teprve potom jsem měla chuť číst dál. Co se týče příběhu, tak ten je hluboce lidský, až dojemný. Zpracování už je trochu slabší. Hlavně konec je tak nějak rychle utnut. Ale docela se mi líbil epilog, kde autor ve zkratce popsal i osudy ostatních postav.
Po návratu z Balkánu jsem se prostě musel začíst do tohoto reálného příběhu, který si nebere žádné servítky. Od začátku vpadnete do hlavního města znepřátelené Bosny a Hercegoviny jako bomby, které bez citu a skladu berou to nejcennější, co máme, naše životy. Každá věta se do vás vkrádá a snižuje optimismus v duši, hrdinové v podobě lékařů a antihrdinové - vojáci, novináři apod., nikdo z nich nedokáže ukončit válku a zabránit dalším obětem. Utrpení sálá a i dnes je vidět, jak země bojuje se svou nedávnou přítomností, která v nich neustále doutná. Ačkoliv mi trochu vadil styl jednostranného vypravování, nevzal mi to hlavní, co kniha měla přinést a uchovat pro další generace. Nezbývá mi než ji doporučit všem. Ale pozor! Je tam velké množství bolestí, jako kdyby Pandora právě sem - do Sarajeva - vypustila vše špatné...a nic dobrého.
Surové. Ze života. Co k tomu více dodat? Občas by se hodilo něco více rozepsat, viz komentáře níže, někdy zas trochu proškrtat. Ale hlavní myšlenka je mrazivá a člověk by rád věřil tomu, že se to přece nestalo přes třiceti lety, ale kdysi dávno. Jsme jen zvířata, která jdou po penězích a po moci a obyčejné lidi trpí pro několik málo mocných. Smutný obraz společnosti...kdo se chce dozvědět více o utrpení Irmy ať prohledá youtube, ale není to pro každého.
Zcela bezrozporně se ztotožňuji s komentářem fanous21, který vystihl surovost knihy. I zde souhlasím, že z uvedeného příběhu bylo možné vytlačit trochu více. Popsat nějaké skutečnosti. Hodně věcí nezasvěcenému čtenáři uniká. Doufám, že příběh z Jugoslávské války zpracován knižně by skutečn mohl být vítanou zmnou v literárních proudech dosavadních autorů.
Edo Jaganjac je lékař, ale také zdařilý vypravěč. Jeho výpověď o bombardování Sarajeva je osobním pohledem na situaci, která drasticky ovlivnila jeho osobní i pracovní život. Jako chirurg je oproštěn od etnické nenávisti a politických pletich, jeho cílem je záchrana lidského života. Přesto se dostává do kolotoče mezinárodní byrokracie a odhaluje absurditu jeho fungování.
Po literární stránce by se Sarajevské princezně dala vytknout řada věcí, samozřejmě ani úhel pohledu není objektivní, nabízí ale autentický pohled na válku v Bosně a Hercegovině a takovému obsahu by se měl dávat na literárním poli prostor.
Látka knihy je neoddiskutovatelně velezajímavá. Prožít předkládaný příběh musí být, a je, něco nepředstavitelného. Pro čtenáře této knihy to ovšem, bohužel, dle mého názoru platí taktéž. Autorovi, nikoliv spisovateli, se spíše jen napůl podařilo obrovský potenciál příběhu vměstnat do písmen. Důvodů je vícero - autor je lékařem; text očividně (sic) neprošel okem zdatnějšího spisovatele, který by, věřím, text náležitě a nejen čtenářsky přívětivě byl s to správně našponovat... proto syžet nepůsobí kompaktně, místy je čtenář svědkem až patetických výlevů a množství aluzí, které prostě v kontextu tématu hlavní poselství knihy k velké škodě drolí. Koktejl až deníkových záznamů s dokumentem a výpovědí o době a místě není natolik zručně vyladěný, jak by mohl být. Nicméně i tak jistě stojí za přečtení... při nejmenším pro uvědomění si vděčnosti, jakých hrůz jsme v našich luzích a hájích byli za našich životů ušetřeni... a zároveň jako inspirace k odvaze a oběti, kterážto je, zdá se mi, v dnešní době vnímána (pokud vůbec) jako zavrženíhodný přežitek.
Toto není lehké čtení, přesto jsem knihu zhltla. Absurdita války ad absurdum, absurdní rozuzlení. Pro středoevropanku nerozmotatelná složitost Balkánu. Drásavé rodičovské téma.
Neuvěřitelný. Hlavně, že se ve výuce dějepisu na školách končí druhou světovou a my maličcí se tak až díky vlastní iniciativě dozvíme třeba že v Evropě probíhaly etnické čistky a obléhání měst i o padesát let později. Že existovaly tábory, kde znásilňovali ženy a pustili je až když byly těhotné tak dlouho, že nemohly jít na potrat. Že vojáci UNPROFOR (United Nations Protection Force) bonbony lákali děti na dohled odstřelovačů.
Edo Jaganjac je lékař (nyní působící v pražském Motole), který během války v Bosně a Hercegovině působil v sarajevské nemocnici. Tam se také, kromě mnoha jiných pacientů, ocitla pětiletá Irma Hadžimuratović, díky BBC známá jako Sarajevská princezna, které v obléhaném Sarajevu s nedostatkem elektřiny a i všeho ostatního neuměli pomoci. Proto Jaganjac usiloval o její transport pryč ze země, i když nespolupracování a nečinnost OSN a vlastně všech úřadů byla donebevolající.
-------
,,Ti poslední [Mezinárodní Červený kříž] se od všeho hned distancovali. Důvod, který si našli, aby nemuseli spolupracovat, je neuvěřitelný. Pro ně je prý Sarajevo otevřené město. Vysvětlili to snadno. Letiště je v provozu, takže město je otevřené. Otevřené město, z něhož se nemohou dostat ani ranění, natož někdo jiný?"
"Pořád nás [francouzští profesoři] přesvědčovali, abychom místo umělých tepnových protéz používali žíly. Jako bychom na to měli čas. Profesorům zřejmě ještě nikdo nikdy během operace nevběhl na sál a nevykřikl: ,Máš proud ještě dvanáct minut!' A ty víš, že operace bude trvat ještě aspoň hodinu. Co teď? Nic. Skončíš za dvanáct minut. Není nafta do agregátů, tak co naděláme."
-----
Jediný, co bylo fakt špatný a co mě štvalo už od začátku, bylo zpracování knížky. Asi obecně moc nejsem paperbackový typ, ale panebože, fakt musí mít paperback stránky tlustý jako lepší čtvrtka? Navíc vazba byla tak nekvalitní, že tři roky starou knížku v knihovně museli celou znovu lepit, kvůli čemuž někdy byly hůře čitelné okraje textu.
Ten příběh je tak silný, že nějak nevím co o něm napsat.Knihu nenapsal spisovatel nýbrž lékař a právě v tom je myslím její síla a autentičnost. Pocity beznaděje a rozčarování z nesmyslného konfliktu provází čtenáře po celou knihu.Ta malá holčička je symbolem této války.Tušíte, že pro lidi poznamenané válečným konfliktem, již nic nebude jako dřív.Válka s nimi zůstane. Už navždy.
Vcelku povedené dílo. Musím teda říct, že mě to nechytlo hned záhy, a musel jsem se tím chvíli pročíst, ale nakonec jsem byl spokojen. Na vině není autor, ale to, že kniha je psaná podle skutečnosti, a ta ne vždy funguje tak, jak by to napsal romanopisec.
Obsah díla by šlo pospat jako "všední dny chirurga v obléhaném Sarajevu". Příběhem se zároveň line osud oné zraněné holčičky, který ale běží spíš na pozadí dalších, s ní nesouvisejících činností lékaře, stejně jako linie se "zalezlíkem", který otravuje tak dlouho, až se mu podaří ukecat výměnu civilistů. Jinak je hlavním dějem spíše stýkání a potýkání s byrokracií, nicnedělající (v tom lepším případě) "slavnou OSN", a novinářskou senzacechtivostí, předstírající zaangažovanost. Osobně mi byly zvlášť sympatické osudy některých lékařů a jejich kolegů. Grády ale příběh dostává až v poslední části, kde se dočkáme uzavření osudů a snad i jistého zadostiučinění.
Řadím to mezi lepší z děl o válce v Bosně. Nečekejte nějaké politické analýzy či to, že si na základě knihy uděláte objektivní přehled o válčících stranách. Tohle je subjektivní příběh o emocích a obyčejných lidech. Ukáže Vám to, jak snadné může být přijít o život.
Asi nejtěžší kniha letošní výzvy... Mám dočteno 24 hodin a stále nevím, co k tomu napsat. Snad jen, že doufám, že nikdy žádnou válku nezažiji... A své pocity vypovím pár citáty:
"Srbský styčný důstojník, Paja. Můj kamarád. Tahle válka je směšně nesmyslná. Společně jsme vyprovodili rodiny na autobus ze Sarajeva. A moje odjela do Srbska a jeho do Chorvatska, a ne obráceně. Nyní jsme oficiálně spíš nepřátelé. Ale toho válka ještě nedosáhla. Oficiálně možná, ale v praxi ne. Paja mi mává na pozdrav." s. 187
„Ani jsme nevěděli, že se lišíme, dokud nepřišli tihle politici, kteří nás rozdělili jako ovce v ohradě a pobili se o louku. My jsme ovce určené k porážce. Postavili nás do řady.“
Sarajevo 19. 5. 1992 – dr. Abdulah Nakaš – Nale
"MY – to jsme my normální lidé všech národů, a ONI – to jsou zločinci také všech národů, a to je jediné rozdělení, které uznávám. Bohužel pod jejich neustálým tlakem nenávist v paměti národa trvá. Zlí vůdci dosáhli svého. Otrávili nenávistí bývalou Jugoslávii, možná na několik příštích generací. A nenávist není dobrá. Člověk, který nenávidí, je nešťastný člověk. Nenávist je třeba zavrhnout kvůli sobě a vlastnímu štěstí. A napomáhat spravedlnosti. Spravedlnost samozřejmě neexistuje, ale právě proto je ji potřeba podporovat. Třeba někdy i zvítězí. Budeme-li jí pomáhat. Aby nám naše princezny žily." s. 280
„Ať to teď vypadá sebenemožněji, válka skončí a lidé se snad znovu stanou lidmi, Jednou bude znovu nedůležité, kdo je z kterého národa, a důležité bude, kdo jaký je. Za to jsme bojovali: Ne snad?“
Sarajevo 9. 8. 1992 – Semir Divovic, kvadruplegik
Problematiku války na Balkáně se snažím sledovat z nejrůznějších úhlů pohledu. Protože každý pohled bude, svým způsobem je to logické, jednostranný, zkreslený a subjektivní. Takovým je i tahle kniha. Jakkoliv je to zajímavé nahlédnutí do dění v Sarajevu v době války. O to víc, že je to město, které znám a znám se také s lidmi, kteří z tohoto města pocházejí a v době války zde žili. Nicméně, negativní hodnocení mezinárodních sil v této lokalitě je hodnoceno až příliš negativně, v některých momentech jsem se nedokázal ubránit pocitu až jisté účelovosti. Ale vím, že podezírat z účelovosti autora by nebylo fér - tady jsou pouze popsány jeho pocity, jeho vnímání. To že kniha je psána strohým, dokumentárním stylem mně nepřišlo divné, vzhledem k tomu že autor není spisovatel, to bylo i pochopitelné. Spíše jsem měl po jisté době pocit jistého stereotypu popisu. Takže kniha, která stojí za přečtení, pokud hledáte něco zvláště silného. Ale mé očekávání nenaplnila.
Víte, přijde mi skoro nepatřičné hodnotit, jak někdo popisuje své utrpení z války. Jestli se to čte dobře nebo je to nuda. Takže asi takto. Kniha popisuje hlavně boj s byrokracií a válečnou nesmyslností. Vypráví o celém nesmyslu jugoslávské občanské války, o tom, jak pár fanatiků zblblo jeden a půl republiky k válce. Nečetlo se to úplně lehce. Mezinárodní organizace selhaly na celé čáře. Tak daleko to nikdy nemělo dojít. O princezně se píše víceméně okrajově, ona je špička ledovce.
Mozna o neco drsnejsi, nez by clovek cekal. Jenze zivot neni uhlazeny roman pro napudrovane slecinky, a ten ve valecnych zonach uz vubec ne.. Soukoli mocenskych boju vice ci mene vyznamnych vudcu semele vzdycky stejne prave jen obycejne lidi v prach.
Autor do syžetového středu umístil pomalu umírající dítě. Proto je zcela logické, že se bude jednat o příběh, který bude atakovat čtenářovy nejhlubší emoce. Nad dítětem trpícím snad – neustrne se jen psychopat. Kdybych konstruoval knihu, která by se měla číst a prodávat, přemýšlel bych stejně jako Edo Jaganjac. Teď jsem ale nespravedlivý – Edo nekonstruoval, konstruoval život. Prožívání příběhu u českého čtenáře navíc umocňuje to, že autora je možné občas zaregistrovat v médiích, protože od roku 1993 působí jako lékař v pražském Motole.
Jedná se o bezesporu silný příběh, na němž jsou nejstrašidelnější především geografická i časová blízkost, při kterých si člověk plně uvědomuje relativnost a dočasnost svých státem garantovaných jistot, ale také rigidita a z toho plynoucí nekompetence, s jakou působila OSN ve válce v bývalé Jugoslávii. Tímto tématem se v méně či více odlehčené formě zabývají i filmy Země nikoho (2001), nebo Válečníci (1999), které mohou doplnit mozaiku o působení modrých přileb v Bosně a Hercegovině. Takže příběh by byl. Bohužel ze stylistické kvality lze poznat, že autor je především lékařem. Budeme-li ale na knihu nahlížet spíše jako na dokumentární román, umělecké jazykové prostředky nám v knize snad už tolik scházet nebudou.
To, co je mi na lidském charakteru blízké, je skromnost. A možná není úplně snadné, aby hrdina osobně napsal autobiografickou knihu, ve které se vykreslí nebývale skromně. Ono je to vlastně docela průšvih psát o sobě, když disponujete výraznými osobnostními kvalitami, protože asi horko těžko z popisu sama sebe vyjdete jako člověk pokorný. Jenomže popisovat sám sebe jako hrdinu mi přese všechno trochu smrdí, s tím si bohužel nijak nemůžu pomoci.
Přesto kniha dobrá a čtivá je a za přečtení dozajista stojí. Hlavní pozitivním výstupem pro mě po jejím přečtení tedy zůstává její silná výpovědní hodnota.
"Máš-li možnost pomoci, pak pomoci musíš!"
Neskutečný příběh. Neuvěřitelný.
Tahle kniha by rozhodně měla být součást povinné četby na všech středních školách. Dá se v ní najít mnohé - mimo těch negativ i láska, přátelství, chuť žít, síla k přežití. Dá se v ní najít ponaučení pro další generace. Příběh nás vtahuje do prostředí válečné nemocnice, kde se každou minutou bojuje o lidské životy. Kde dobří lidé umírají či zůstávají upoutání na lůžko. Kde člověk musí strhnout mediální lavinu, aby se alespoň pokusil o záchranu malého dítěte.
Knihu musím doporučit. Je skvělá, bez ohledu na to, jak příšerná byla tamější situace. Napsána je fakticky, bez zbytečné omáčky, přesto čtivá a poutavá. Rozhodně doporučuji.
Kniha nám přibližuje sarajevské obléhání a život obyvatel z této pochmurné doby. A malou princeznu, kterou před smrti zachránila matka. Obludnost administrativy, rádoby zahraniční pomoci a bezmoc. Obrovska bezmoc malé země a jejího hlavního města, kterému nikdo nepomůže. Výborně vykreslený život válečné doby nám ukazuje, jak se věci skutečně mají. Ukazuje politikaření a pozadí...