Šarlatové písmeno
Nathaniel Hawthorne
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
203
203
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány
Vydáno: 1929 , Sfinx – Bohumil JandaOriginální název:
The Scarlet Letter, 1850
více info...
Přidat komentář
Doma mám knihu z roku 1962 a taky z roku 2022, díky své oblibě ve starších knihách jsem přeci jen sáhla po tom starším vydání, a jsem překvapivě celkem nadšená!
Nebudu lhát, při čtení první kapitoly s názvem Celnice, jsem si říkala, jestli to vůbec zvládnu? Jestli mám správnou knihu? Nestala se nějaká chyba? A jen tímto 50 stránkovým úvodem jsem se prokousávala snad několik dnů! Nechtělo se mi, nebavilo, nudilo mě, nevnímala jsem.. ale pak!
Pak začíná příběh Hester Prynnové s novorozenětem, vlekoucí se k pranýři, aby tam tři hodiny stála a před zraky lidí snášela svou vinu za početí nemanželského dítěte.. a za nepřiznání otce.
Perlička roste, Hester nosí vyšité znamení S na prsou a otec se začíná sužovat vinou.
Tohle už se mi na rozdíl od první kapitoly četlo lehce, kapitoly byly krátké, někdy dbaly až moc na popis míst, pocitů.. ale i tak se mi to líbilo.
O knize ŠARLATOVÉ PÍSMENO jsem uvažoval už nějakou dobu a konečně jsem se rozhodl do této knihy začíst. Navíc se mi kniha hodila do Čtenářské výzvy 2025, tzn. Kniha, u níž jste viděli nejprve filmové zpracování.
Autor napsal knihu Šarlatové písmeno v roce 1850. Autorovi vydělala kniha od prvního vydání až do smrti celkem 1 500 dolarů, což je málo v porovnání třeba s knihou Kronika Pickwickova klubu od Charlese Dickense (800 000 dolarů).
Příběh Hester se odehrává v 17. století. Má krátké kapitoly. Knihu zařazujeme mezi romance.
Hlavní postavou je HESTER PRYNNEOVÁ, která se provinila tím, že neprozradila, kdo je otcem nemanželského dítěte, a proto musí, na sobě nosit šarlatové písmeno s označením S (v některých překladech s označením A). Život od této chvíle nemá vůbec jednoduchý, žije sama se svou dcerou PERLOU v chaloupce odloučena od všech lidí. Perla je živé a neposedné dítě. Hester si vydělává šitím a vyšíváním. Se svým osudem se smířila a žije, jak nejlépe dokáže.
Hester se provdala za muže v Anglii, ale později se odstěhovala do Bostonu v Massachusetts a čeká na příjezd svého muže. Na tomto místě dochází k různých střetům mezi indiány a bílými lidmi. Řeší se zde také čarodějnické procesy a v nemenším měřítku se přikládá důraz na různá znamení, která se objevují na obloze.
Zajímavou postavou je pastor ARTHUR DIMMESDALE, anebo doktor ROGER CHILLINWORTH. V románu vystupují další postavy jako například guvernér nebo paní HIBBINSOVÁ, kterou pokládají za čarodějnici.
Pro Hester muselo být hrozné a potupné, když byla na pranýři a projednával se její přestupek před všemi lidi z města, kvůli kterému byla vyloučena ze společnosti. Lidé se na ni dívali s pohrdáním a odsuzovali ji. Vím, že Hester udělala chybu, ale byl to příliš tvrdý trest a také jsem si při četbě říkal, že nebyla sama, kdo je za to všechno zodpovědný, a ten dotyčný člověk se nepřihlásil ke své zodpovědnosti. Přesto Hester na sebe vzala všechno břímě, které unesla a byla velmi statečná.
Líbily se mi popisy, jak si Hester hrála se svou dcerou Perlou, popisy myšlení pastora, popisy přírody – lesa a potůčku, který uchovává všechna tajemství. Líbily se mi také humorné scény, které zažil pastor při cestě z lese (kapitola Pastor v labyrintu). Zajímavé bylo také vylíčení noční scény pastora u pranýře.
V románu nalezneme kontrasty mezi světlem a tmou (různými druhy světla), šarlatem a šedí, přírodou (růžový keř, les) a civilizací (vězení, tržiště s pranýřem, hřbitov, kostel).
Autor mísí slovník renesančního okultismu (alchymie, homeopatie a nauk o signaturách a sympatii) s představami a jazykem viktoriánských pseudověd (duchařských seancí, frenologie a fyziognomie).
Román má hodně symbolů. Román má přesah formou mravního ponaučení či návodu k jednání – ať už se to týká spravedlnosti zákonů a společenského uspořádání, povahy společenské morálky, náboženské tolerance, ženské rovnoprávnosti, sexuální svobody.
Zpočátku jsem se do knihy nemohl začíst a to zejména kvůli prologu s názvem CELNICE, který mě moc nebavil a rozkládal se na 50 stranách. Vypravěč v něm popisuje, jak se dostal ke spisu Šarlatové písmeno a popisuje pracovníky z celnice, ve které pracoval. Prolog je směsí historických a autobiografických faktů a humorné nadsázky i mystifikace. Myslel jsem si, že četbu nedokončím, ale byla by to chyba, protože po skončení prologu následuje vlastní příběh Hester, který byl zajímavý a oslovil mě.
Závěr knihy jsem asi očekával takový, jak to dopadlo.
Knihu jsem četl z nakladatelství CooBoo a edice se jmenuje CooBoo Classics. Tato edice se vyznačuje novými překlady z klasiky a jejím cílem je nalákat mladší čtenáře na četbu klasiky. Toto vydání přeložil Jaroslav Hronek. Oceňuji, že nakladatelství vložilo čas a prostředky pro zpracování této knihy včetně překladu a příloh, které naleznete v závěru knihy. Občas jsem našel nějaké chyby v textu.
V závěru knihy se nacházejí kapitoly PÍSMENA NAD ZLATO, ve které se dočteme podrobné informace o knize Šarlatové písmeno. Tuto kapitolu napsala Alena Dvořáková. V úplném závěru nalezneme kapitolu O AUTOROVI. Kniha obsahuje pěkné černobílé informace.
Kniha má pěknou obálku i předsádku.
Viděl jsem film Šarlatové písmeno z roku 1995 a hlavní roli ztvárnila Demi Moore a Gary Oldman. Režisérem filmu je Roland Joffé. Film se odlišuje od knihy v různých aspektech, ale určitě také doporučuji ke zhlédnutí. Skvělé herecké výkony včetně hudby.
Citáty:
Buď pravdivý! Buď pravdivý! Buď pravdivý! Ukaž lidem nezakrytě když ne to nejhorší, tedy alespoň nějaký povahový rys, z něhož by se na to nejhorší dalo usuzovat!
Ujišťovala je také o svém pevném přesvědčení, že v nějaké lepší době, až k tomu lidé dozrají, bude v hodině určené nebesy zjevena nová pravda, která celý vztah mezi mužem a ženou postaví na jistější základ, aby spolu mohli šťastně žít.
Mně se to moc líbilo. Za mě je to velmi čtivé - příběh jsem v obecných obrysech znala, ale tady je to 300 stran poměrně psychologického rozboru postav (i když trochu černobílých). Je tu také zajímavá obraznost - samotné šarlatové písmeno nebo tzv. mirror imagery (o které zajímavou esej napsal Michael L. Lesser). Jde o jednoznačně kanonické dílo, protože zachycuje puritánské kořeny Spojených států.
Mám mnohovrstevný pohľad na toto dielo, pretože jednak som ho čítala v rámci štúdia americkej a anglickej literárnej kritiky (v takom prípade ide dejová línia do pozadia) a druhak som viackrát videla film (kde samozrejme sa dejová línia tlačí výrazne do popredia a ovplyvní predstavivosť čitateľa). Až následne som čítala preklad - a ten sa mi asi páčil najviac, pretože som nebola pod tlakom termínu a očakávania mimoriadne náročného učiteľa, prešiel istý čas od filmového spracovania a mohla som si vytvárať vlastné obrazy v mysli. Pokladám to za jedno z prelomových diel, a to vrátane prológu, ktoré by som naozaj doporučila k prečítaniu (radšej v preklade, ten originál bol pomerne hardcore náročnosťou jazyka, ak má niekto chuť na Hawthorna v originále, začnite poviedkou The Minister´s Black Veil, plné symbolov a dobre čtivé). Vtipný detail zo školského rozboru knihy bol, že som si vzala mikinu s písmenom A (bielu a s modrým, ale na očarenie "nepriateľa" postačilo) ;)
Příběh jako takový není špatný a vlastně, když se člověk vžije do doby, kdy se odehrává, je vlastně i emotivní a zaujme. Bohužel mě ale to, jak byl napsaný neoslovilo. Četla jsem vydání z edice CooBoo, což jak jsem pochopila by mělo být zpracování pro mladou generaci, ale tomu jazyk podle mě vůbec neodpovídal. Mám srovnání, když čtu klasiku z Odeonu a tam jsou překlady za mě mnohem zdařilejší.
Uf, tohle se mi četlo hodně těžce. Nelíbilo se mi to, nebavilo mě to, otrávil mě už 50 stránkový prolog a moje pochmurná nálada se táhla po celou dobu až do konce. Nedokázala jsem se do příběhu pohroužit a tak si z toho nesu jen nebetyčnou nudu, otravu a radost, že už mám dočteno.
Na rozdíl od většiny ostatních se mi překvapivě líbil i prolog. Ta jeho jemná ironie, se kterou střílí do úředníků, a která vlastně prostupuje celým dílem. Dějově je příběh jednoduchý, ale plný drobných detailů a neotřelých povšimnutí, jež ho asi dělají tím, čím je. Zobrazený svět se svými hodnotami se nám dnes už zdá neskutečný, ale je dobré ho poznat a porovnat s dnešním. Román mě uhranul hlubokými city vyjádřenými nepateticky, dá se říct skrytě, je to taková jedna velká natlakovaná plechovka. A taky svou krásnou ponurostí, obálka z roku 2012 ji vystihuje skvěle. Zajímavý Hawthorneův pohled na ženskou otázku.
O knížce jsem mnohé slyšela a předpokládala jsem, že se jedná o velice zajímavou knihu. Ale mě kniha příliš neohromila.
Rozhodně autorův úvod je taková velká omáčka okolo celého příběhu a věřím, že nejednoho čtenáře odradí od dalšího čtení.
Jednotlivé kapitoly jsou poměrně krátké a příběh jednoduchý. V dnešní době se může ústřední téma zdát směšné, ale taková kdysi dávno prostě byla doba. Co si budeme povídat, i v dnešní nejmodernější době se vždy najde osazenstvo lidí, které si rádo ukáže prstem na někoho, kdo nesplňuje standardy společnosti.
Nepřišla jsem na chuť stylu vyprávění autora.
Silný příběh o pokrytectví, hříchu, pokání a odvaze žít. A také o puritánské společnosti, jíž se prodírá trojúhelník nejen milostný, jehož vrcholy jsou Hester Prynnová, matka nemanželského dítěte s ADHD Perly, duchovní Artur Dimmesdale a pomstychtivý lékař Roger Chillingworth. Jejich proplétání a spění k morálnímu vítězství či pádu je fascinující. Stejně jako popis života v Nové Anglii a obrácená perspektiva: místem zaslíbeným rozhodně není Amerika... Jinak souhlasím s ostatními - úvod je vražedný a větší tah na branku by vyprávění prospěl.
Bez nucení přiznávám, že nebýt chronický dočítač, asi bych to ještě během úvodu odložila. Příběh, jakým Nathaniel Hawthorne totiž román otevírá, je natolik nudný, zdlouhavý a s dějem samotného šarlatového písmene prakticky nesouvisející, že jsem se fakt nudila. Slavnostně ale mohu oznámit, že jsem se překonala a prokousala jsem se až k příběhu Hester Prynne, tedy ženy označené na hrudi výrazným vyšitým „S“ znamenající smilstvo. A vzhledem k tomu, že se děj románu odehrává v puritánské americké kolonii, asi chápete, že její osud nebyl zrovna lehký.
Hypermorální společnost mě vždy dokáže rozpálit, tady je to ale jen pozadí celého příběhu. Ono to v sobě má ještě další dramatickou linku a k tomu mi přijde, že Hesteřina dcera Perla, která se z onoho smilstva narodila, je skoro démonizovaným zpodobněním toho takřka hrdelního hříchu. Inu, přemáhala jsem se a tak trochu litovala, že jsem si radši v americkém kole nedala reread mého milovaného Steinbecka. Přesto musím uznat, že to v sobě cosi mělo, minimálně po jazykové stránce to bylo fakt dobré čtení, ač zároveň nesnadné.
Pokud mám vypíchnout to nejlepší z knihy, jsou to rozhodně ilustrace Mary Hallock Foote, které se objevily už ve vydání z roku 1878 ty jsem si nesmírně užívala, ačkoli místy tak úplně neladily s dějem (např. když byla Hesteřina dcera popisována jako osmiletá, ale vyobrazeno je dítě sotva čtyřleté), ale jejich propracovanost je úžasná.
Nakladatelství jsem ale vděčná i za výborný doslov, který by podle mého u klasiky neměl chybět asi nikdy.
Kniha mi doma ležela už nějaký pátek a jen díky #klasikomilove jsem se konečně odhodlala ji přečíst. Musím říct, že prolog byl dost náročný a zdlouhavě popisný a věřím, že hodně lidí by dokázal i odradit. Kdo ale vytrvá a dostane se k samotnému příběhu nebude zklamaný. Šarlatové písmeno je dílo se zajímavým námětem u kterého ale bohužel nemusí čtenářům vyhovovat styl jakým je napsané. Když se ale prokoušete někdy až zdlouhavým vyprávěním odhalíte smutné životní příběhy tehdejších lidí. Převážně Hester, hlavní hrdinky příběhu, která byla donucena nosit Šarlatové písmeno. Celý děj je pak protkaný láskou, zbabělostí a pokrytectvím. Dle mého kniha rozhodně za přečtení stojí a nelituji, že jsem ji přečetla. Byla pro mě milým překvapením.
Hester Prynnová musí na hrudi nosit šarlatové písmeno, aby každý na první pohled věděl, čím se provinila. Cizoložství se v 19. století trestalo a to ne nějak málo.
Hlavní hrdinka je silná a odolává prostředí puritánského Bostonu, když stále zamlčuje otce svého nemanželského dítěte.
Tohle byl krásný příběh, ale ukrýval se za dlouhými a nudnými popisy, které by člověka od čtení mohly odradit. Byla by to škoda, ale právě styl vyprávění je v tomto případě ten největší kámen úrazu. Hned za ním je zbytečně dlouhý prolog.
Než jsem se prvními padesáti stranami prokousala, několikrát jsem knihu odložila. Když poté prolog skončil a já se konečně chtěla pořádně začíst do samotného příběhu, nezáživné popisování pokračovalo i v dalších kapitolách. To byl moment, kdy jsem si říkala "to je prostě klasika."
Jsem ráda, že jsem Nathanielu Hawthorneovi dala šanci a tuto klasiku v novém kabátku Cooboo Classics přečetla.
Boston, sedmnácté století, úzkoprsá morálka, pro nás až nesmyslná pravidla. Hlavní hrdinka Hester porodí nemanželské dítě a nepřizná, kdo je jeho otcem. Společnost jí odsoudila a zanechala na okraji společnosti. Příběh o vině, trestu i odvaze.
Tato klasika se mi dlouho vyhýbala, ani na škole, ani později se mi nedostala do ruky a upřímně musím říci, že jsem doposud Šarlatové písmeno neznala ani z doslechu. Díky skvělé skupině Klasikomilů, poznávám díla pro mě méně známá a jsem za to moc ráda. Tato kniha mě ihned zaujala svou anotací, mám ráda takovéto příběhy, ale nakonec jsem se při čtení trochu potrápila.
Co se týče prologu s názvem Celnice, který má padesát stran, tak to pro mě bylo kruté se tím prokousat. Kdybych knihy odkládala, tak ji možná odložím hned po pár stránkách. Naštěstí jsem vytrvala a poté již přišel na řadu samotný příběh. Ten mě opravdu zajímal, chvílemi jsem byla i napnutá, kam nás autor povede dál. Bavily mě zmínky o léčitelství, které bylo v sedmnáctém století opravdu jiné. Líbil se mi postoj hlavní hrdinky, líbilo se mi odhalení otce (i když, kdo je otcem odhalíte sami velmi brzy). Co mě nebavilo, tak dlouhé popisy, časté úvahy a méně akce. Ale to už tak u klasiky bývá.
Celkově bych to shrnula jako knihu se zajímavým námětem a kdyby byla sepsaná jako povídka (kterým se autor především věnoval), bylo by to naprosto skvělé.
Nemohu opomenout nádherné zpracování. Tato řada CooBoo Classics je prostě vyvedená.
Příběh je velmi zajímavý, co mu dost ubližuje je styl psaní. Dočetla jsem hlavně kvůli zápletce, nicméně někdy to bylo těžké na přelouskání. :)
Štítky knihy
zfilmováno 17. století americká literatura Boston tajemství historické romány předsudky nemanželské děti, levobočci matky samoživitelky, svobodné matky puritániAutorovy další knížky
| 1988 |  Mateřské znaménko |
| 1955 | Dům se sedmi štíty |
| 1999 |  Mramorový faun |
| 1931 | Veliký karbunkul |
| 2022 | Šarlatové písmeno |
Vcelku banální příběh s předvídatelným dějem. Nebavila mě ta puritánská morálka a ani sám příběh. Ale je to kniha poplatná době svého vydání.