Šaty z igelitu
Vratislav Maňák
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94353/bmid_saty-z-igelitu-Ux2-94353.png
3
53
53
Sbírka Šaty z igelitu debutanta Vratislava Maňáka přináší do současné literatury neobvyklý hlas. Třináct povídek, třináct variací na téma lidského osamění, začíná většinou zcela všedními situacemi: Kristýna se připravuje na svůj svatební den, Jindřich probírá pozůstalost po své ženě, Tom slaví osmé narozeniny. Postupně však před čtenářem vyvstávají náznaky a nečekané motivy, které dávají tušit, že tento příběh není nejzazší skutečnost. To opravdu důležité se odehrává až v krajině nedořečeností a zámlk, kde se postavy Maňákových povídek, častokrát nepochopené a neschopné chápat jiné, snaží se svou samotou vypořádat.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Jestli vydáno ve 23 letech, tak asi dobro, ale jinak takové lepší slohovky: zejména místy přílišná doslovnost toho, co by si měl čtenář domyslet (Mámení prvního valčíku, Hic sunt leones). Jeden nápad ještě povídku neudělá (Král..., Alice, Řezbář), často jsou poněkud schématické a plytké, i když je vidět potenciál do budoucna. Pokud autor dál tvoří pohádky, mohlo by mu to jít lépe. Stylizace do různých vypravěčů často nezvládnuta - např. dítě bývá velmi těžké, tady to vyšlo tak nějak napůl, ale např. vypravěčka v Jak daleko je Buenos Aires je zvládnuta lépe. Nejlepší povídky (pro mě): Panství odložených rukavic (i když schematické je taky), Přinesla mě bouřka, Saranče a Jak daleko je Buenos Aires. Nejhorší povídky (od té nejhorší): Zdálo se mu..., Alice, Černej chleba (pointa je jasná skoro hned), Řezbář.
Ach, samota.
Šaty z igelitu při doteku s kůží tiše dráždí a místy jsou až žíravé ("Mámení prvního valčíku"). Místy bohužel k doteku s kůží příliš nedochází, to když jsou povídky slabší – čtou se příjemně, ale neproniknou k vám až na dřeň.
Celkově jsou Šaty z igelitu sympatickým počinem, dávajícím tušit, co má autor v sobě a že o něm ještě uslyšíme.
Na to, že se jedná o autorovu knižní prvotinu, se mi to zdálo překvapivě dobré. Rozhodně tato kniha patřila k tomu lepšímu, co jsem v poslední době četla. Obzvlášť se mi líbily povídky Mámení prvního valčíku, Přinesla mě bouřka a Alice.
Buďme k autorovi shovívaví - je to jeho prvotina. A jako taková nevyznívá nejhůř. Například povídky Jak daleko leží Buenos Aires nebo Mámení prvního valčíku se mi zdály skutečně dobré. U některých záměrně nereálné závěry mi přišly spíš takto zbytečně nastavované a ubilo mi to v tom slibovaný efekt.
Druhy osamocenosti ovšem vybral dobře.
Výjimečná kniha mladého autora. Povídky mají různou náladu, jsou ponuré, romantické, pitoreskní...jsou zkrátka pravdivé a o životě. těším se na další produkt z pera pana Maňáka!
Nezajímavý a nudný slint mladého českého autora. Nucená poetičnost číší z každé ze třinácti povídek. Nedějovost, nudnost, prázdnota a zoufalství, zmíněné nedořečení není nic jiného, než autorská bezradnost a neschopnost vytvořit celistvou narativní strukturu.
Část díla
Alice
2011
Mámení prvního valčíku
2011
Přinesla mě bouřka
2011
Řezbář
2011
Saranče
2011
Autorovy další knížky
| 2016 |  Rubikova kostka |
| 2011 | Šaty z igelitu |
| 2014 | Muž z hodin aneb Proč se na podzim mění čas |
| 2022 | Smrt staré Maši |
| 2016 | Expedice z pohlednice |
Ale jo. Prvotina, nápad to má... jen mi vadí, že se chvílemi autor až moc snaží, aby byla kniha větší intelektuálština, než je, proto využívá prvky profláklých autorů, na druhou stranu bych tu samotu neviděl jako hlavní problém - spíš takové to odcizení, až člověk ztratí i tvář či srdce (to se opakuje hodně). To, co není úplná zkratka a je víc dějové, je lepší, leccos je předvídatelné, ale vlastně mě to ani neuráželo... Prostě hodinka docela spokojeného čtení.