Saudade – Na kole a v kajaku kolem světa
Matěj Balga
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/386214/bmid_p-listovani-saudade-na-kole-a-v-kaj-5zT-386214.jpg
4
103
103
Na začátku byla jedna dívka, zlomené srdce, vážná nemoc a kolo z bazaru. Psal se říjen 2014, když Matěj Balga vybral osm set dolarů a vydal se hledat ztracenou lásku a léčit své rány tam, kde ožívají romány Jacka Kerouaca a kde dny začínají dříve. Hedvábnou stezkou projel Evropou a Asií, pracoval v čínském baru, projel pod polární září Aljašky a Yukonu, stal se bezdomovcem v San Franciscu, vyzval neprostupnou džungli Darién, na nafukovacím člunu přeplul Karibské moře z Panamy do Kolumbie, ztroskotal a přišel o všechno, aby začal zase znovu a proplul Amazonskou džunglí od Pacifiku až k Atlantiku a nakonec projel Saharou až zpět k břehům Evropy. To je Matějova tříletá filosofická cesta nejen kolem světa, ale především do nitra jeho duše, za poetikou a smyslem života.... celý text
Přidat komentář
Zaujalo mě slovo "saudade" na obálce knihy, tak jsem ji otevřel, abych zjistil, co to vlastně znamená a když jsem zjistil, že je to melancholický pocit touhy po někom nebo něčem, co je v tuto chvíli nepřítomné anebo že si dokonce můžeme i uvědomovat, že se s tímto objektem již nikdy nesetkáme, byl jsem chycen (jsem melancholik). Začal jsem si listovat knihou a když se mi zdála neuvěřitelně čitelná, neváhal jsem a koupil jsem si ji. A i když jsem očekával pohodové čtení, kniha se mi líbila ještě mnohem více, než jsem čekal. Vzhledem k tomu, že v době, kdy se autor na cesty vydal, měl teprve 24 let, neočekával jsem takovou vyzrálost v názorech, prioritách a zamyšleních nad světem a životem, z nichž jsem mnohé cítil stejně, a neměl jsem nikdy pocit, že se svým filozofováním autor snaží jen "chytře" vypadat. Jeho závěry působí skromně a upřímně, poznává nové země a lidi, užívá si cizí končiny, ale zároveň se tu objevuje i stesk po domově, dostává se do nebezpečí a zase z nich vyklouzává a v každém případě a na každém kroku zůstává velkým romantikem a snílkem, v čemž mi chvílemi připomínal Richarda Halliburtona, což ode mě je největší pocta, kterou ke knize mohu napsat (je to můj nejoblíbenější cestopisný autor). Pokud jste ryze racionální lidé nebo držící se při zemi, tato kniha nebude pro vás, ale pokud se se svou představivostí rádi vznášíte do oblak, mohu určitě doporučit.
Kniha drtivě působivá, autor totální zoufalec. Kdyby radši dělal něco užitečného, než takhle marnit energií. A kvůli ženský!!! Prostě chronická životní mátoha, odvážná natolik, že v hlavní roli obnažuje sama sebe, a zbaběle nenastrčuje fiktivní figurku, jako jiné literární ztroskotanecké duše. Na dluh autenticity jde, že všechny okamžiky doslova na hraně přežití jsou beze svědků. A bujnou, byť dosti topornou poetizující obrazotvorností autor opravdu nestrádá. 11/23
Nejlepší cestovatelská kniha, co jsem prozatím četla, je to podle mne zejména kvůli tomu, že tato kniha je zejména soundou do hlubin autorovi duše.
Kniha má velmi rozkolísaná hodnocení a zajímavě rozděluje čtenáře. Jedni ji opěvují, druzí zatracují. Nic uprostřed. Je to asi tím, že je tak jiná od klasických českých cestopisů. Mě tedy opravdu sedla. Miluji takový styl vyprávění. Košaté, rozvité věty které napůl popisují okolí a napůl autorovo nitro, bohatým jazykem. Děkuji za takový styl. Smekám před autorem, že dokázal takto 3 roky putovat a ještě o tom napsat knihu. Občas kapitoly úplně nenavazují a skáče se v ději a místech, ale popsat souvisle celý čas a místa by asi ani nešlo. A závěr? Ať si z toho každý odnese svůj. Zde holt místo jedné tečky na konci jsou tři.
Bravo. Knihu som cital behom druheho lockdownu koronakrize, ked namiesto zahranicnej dovolenky sme nemoholi ani mimo okres. Tym je asi moje precitetenie a nadsenie z knihy dost ovplivnene, kazdopadne zazitky z autorova cestovania boli ako balzam na dusu. Putavo pisane, hlavne s humorom a i ta poetickost sa dala vydrzat. Kratke kapitoly, na cestu do prace a z prace do metra uplne ideal.
Pozoruhodný mladík na cestě odnikud nikam. Balgovo filozofování o životě sice klouže po povrchu, ale je pro většinu chlapů typické. Akorát o tom nepíšou knihy. U mne se třeba dostavuje zhruba tak po třech pivech. Jinak pádlovačka na kajaku v Amazonii byla super. Inspirativní.
Matěje jsem poprvé slyšel mluvit v Casablance na Wavu a jeho vyprávění mě zaujalo, tak jsem si časem koupil i knihu. Na jejím začátku jsme měl trochu problém s tím, jak stále dokola popisuje svojí nešťastnou lásku a důvody proč vlastně odjel. Přijde mi, že veškeré své zápisky psal hlavně pro sebe a knížka je jen vedlejší produkt.
Postupem času mě to ale začalo bavit. Není to žádný klasický cestopis, je to vlastně jen proud myšlenek a pocitů někoho kdo se vydal na dlouhou cestu a pořádně ani neví proč. Kapitoly jsou krátké, hodně z nich má jen několik vět a tak se to čte snadno a rychle to utíká. Jak taky vtěsnat 3 roky intenzivních prožitků na pár stránek textu?
Druhou polovinu už jsem přečetl skoro na jeden zátah a určitě to řadím k nejlepším cestovatelským knihám, které jsem kdy četl - například Zibura je sice vtipný, ale Matěj jde víc do hloubky a to je mi bližší. Sdílím s ním pohled na svět a i přesto že jsem toho nacestoval relativně hodně, tu jednu velkou cestu jakou udělal on za sebou nemám a dost možná už se k ní nikdy nedostanu. Čtení této knihy mi ale rozhodně dodalo novou motivaci
Kniha se moc hezky četla... Zvlášť pro lidi se střevními problémy. Když člověk chce zvládne toho hodně, ale hlavně se s tím musí ztotoznovat jinak si zadelava na problémy... Pěkná kniha o tom, že člověk před ničim neuteče jak si autor myslel... Úžasné popsané...
Mám s tím pár problémů. Zejména ten, že není jasné, jestli je autor nezávislý cestovatel, který s vypětím všech sil, ohrožen na životě, podniká filozofickou pouť, nebo profík s GoPro, který šikovně monetizuje své globální souložení. :-) Protože však dokážu uznale pokývat hlavou nad oběma možnostmi, zůstává mi tu velký obdiv k Matějově otevřenosti světu.
Velké zklamání, úchylka čtení až do konce se opravdu nevyplácí, protože se vlastně ani žádného konce nedočkáte... spíš jde celou dobu o léčení svého mindráku, a to většinou stejně chlastem nebo sexem. O cestováním tu opravdu moc nejde..
Na začátek si uděláme malý pokus - jaké emoce ve vás vyvolává následující věta?
"No jo, jenomže v realitě ve svém srdci jdu místo romantickou japonskou zahradou s růžovýma sakurama jenom smutným osamělým korytem vyschlé řeky, kde už dokonce ani při oblevě mého zmrzlého srdce nepotečou žádné potoky slz, nýbrž jenom hořké sliny mých nenarozených dětí, a cíl, který mě čeká, není hebký načechraný domácký pelíšek, ale oprýskaný turistický ukazatel nabízející volbu mezi dvěma studenýma polňačkama na kamenitém, větrném konci světa, z nichž jedna vede krajem s otrávenými jablky a ta druhá vyprahlou pustinou k příslibům, ke kterým nikdy nemusím stihnout dojít a které se dost možná nikdy nenaplní." (s. 379)
Jste inspirování? Nadšeni? Uneseni hloubkou myšlenek a poetikou jazyka?
Pak můj komentář ignorujte, přimyslete si, kolik chcete hvězd a šup do krámu pro knížku!
Pokud jste se už jen z téhle věty otočili naruby, bacha na to, tohle možná nebude čtení pro vás.
Pro mě teda rozhodně nebylo.
Ano, autor zvládl objet celý svět na kole, stopem, autobusem, přeletět letadlem a čtyři měsíce (plus mínus autobus) se plavit po jihoamerické Napo a pak i po Amazonce. Zjevně o tom psal blog a pak mu v Albatrosu v rámci vlny rozpoutané Ládíkem Ziburou, na níž se svezl každý, kdo někam šel nebo jel, čím bizarnějším způsobem, tím lépe, ten blog vydali.
Kdo čeká nějaké poznatky z cesty, bude zklamán. Na ty pro velké myšlenky a pravdy nezbylo místo. Z bezmála čtyřsetstránkové knihy mě opravdu bavila jen pasáž z Aljašky a to ještě jen místo, kde se autor snažil přebrodit divokou řeku i s kolem. Tam bylo vidět, že potenciál tu je, leč se totálně utopil v neskutečném množství balastu a takového klišé, že jsem ke konci pojala podezření, že si z nás Balga dělá celou dobu ukrutnou prdel a skvěle se baví tím, jak rádobypoeticko hlubokomyslnou sračku vyplodil a jak na to bude balit holky.
Když bychom text osekali od toho neskutečného množství rozjímavých větiček, zbudou nám tři roky ve společnosti chudáka zlomého ukňouraného svedého opuštěného (pasáže, kdy s autorem pláčeme nad ztracenou láskou, nad zlomeným srdíčkem a nad tím, jak je svět chladné místo), který je téměř nonstop v lihu (kniha by se totiž mohla klidně jmenovat S alkoholikem na kole a kajaku kolem světa a komu vadilo, že Zibura leje v Arménii, Balgovi se vyhne obloukem)/ je sjetej/sjetej a v lihu a zároveň nesmírně poeticky ohne všechno, co se hejbe a ohnout se nechá, případně o ohejbání aspoň (poeticky!) sní. Do toho, asi aby vyvážil tu hlubokomyslnost, máme pravidelnou dávku defekace, její kvality a podoby a nadávání na zkaženost konzumního světa a jeho tupých a nudných obyvatel, loutek, které se nechávají manipulovat systémem.
Ehm.
Po prvních pár stránkách mě napadlo, že takhle by psal Jan Němec, kdyby neuměl psát.
O množství hrubek ani nemluvě (korektorka by měla vrátit honorář - slunce vychází s malým s, měsíc svítí s malým m a mně a mě nestřílíme od boku...)
Já zůstanu u Zibury, na tohle jsem buď moc stará a cynická nebo jsem holt ta loutka uvízlá v tenatech materialismu, co hloubku svobodného ducha českého wannabe Kerouaca prostě nedokáže ocenit.
Ctive, otevrene osobni a velice poutava. Jsem rada, ze jsem ji nahodou objevila a rozhodla bych se pro ni znovu.
Prvotní literární počin z pera Matěje Balgy, českého cestovatele, aspirujícího filozofa a člověka odvážlivého natolik, že sjel divoké pralesní řeky jižní Ameriky na obyčejném kajaku. No považte!
Z celkového souhrnného hlediska jde o jednoznačně mistrovské dílo. Prolíná se zde životní filozofie pana Balgy, kterou zahaluje do hábitu cestovatelského vyprávění. Člověk by to mohl číst neustále dokola. Jsou zde skryty životní pravdy, které v kontrastu s nekončící cestou nabývají dynamičnosti.
Obzvláště zajímavý je finální souhrn a zamyšlení, kdy autor přichází se faktem, který říká, že vše v životě pracuje na cyklické bázi, ačkoliv jediné, co se progresivně mění a vyvíjí je náhled na tyto události. Vyrukuje s tvrzením, že díky cestě tohle vše pochopil a já mu to plně věřím, neboť společně s onou cestou máte možnost sledovat progres vypravěčova vlastního myšlení.
Zdali máte zájem o filozofické dílo, kde se snoubí cestovatelská tématika a pomyslné hledání sama sebe skrze nepohlcující prales a nekonečné duny písku, pak je to kniha stvořena právě pro vás.
Velmi zajímavé. Cestopisu jsem přečetla málo, ale tento byl výjimečný. Hlavně tím, že mi Matěje bylo místy líto, místy jsem na něho byla naštvaná a místy jsem mu moc záviděla a přála mu to štěstí a prožitek v cizích zemích. Líbilo se mi být s ním na Aljašce a v Kanadě, i cesta po Amazonce byla krásná. Je fajn se zamyslet nad tím, kde je nám vlastně nejlépe. Mě určitě ve hvozdech českých.
Velmi zvláštní, ale ve výsledku úžasný cestopis. Autor je dobrodruh, blázen, poeta, snílek. Velice mě bavilo zejména jihoamerické dobrodružství, ale přiznávám, že jsem byla mnohdy moc ráda za to, že se při čtení nacházím v suchu, teple a v oblasti téměř prosté komárů.
Melancholie a nostalgie, méně filosofie (a cestopisu): tři roky cesty kol světa neuvěřitelnými končinami (pouště, pustiny, divočina, džungle) i velkoměsty jako Medellín (půlroční pobyt!), San Francisco (jako bezdomovec), na vlastní triko (ale s předem zajištěnými - víceméně - záchytnými "lidskými" body) stylem alkohol, sex a drogy (zní to hrozně, ale takhle si námahu vážně kompenzoval). Tři části knihy bych přejmenovala na "na dně", "deprese" a "velká deprese", jak v podání autorově, tak čtenářově.
Mně to nic moc nepřineslo (památkám se vyhýbal, zajímali ho jen lidi, ale těch taky nebylo zas tak moc po cestě). Samozřejmě má můj obdiv vydat se nemocen sám na fyzicky i psychicky náročnou cestu neznámými kraji, ale krom peněz mu nic nebránilo (a s tím si poradil občasnou prací), s administrativními zádrheli si poradil nepříliš čistě (ovšem že i na hranici USA-Kanada podváděl, to už bylo moc - holt český turista-cestovatel si s žádnými pravidly tak nějak starost nedělá, proto pořád někam padají, podpalují lesy, děsí svět - ale to jsem odbočila). Některé pasáže tam chyběly, např. překonání Gibraltaru, konec (dojezd až domů Evropou).
Pozn.: číslování kapitol bylo zajímavě vyřešeno, aspoň vizuálně - zřejmě číslicemi používanými v daném regionu (my to sice nepřečtem', ale líbit se nám to může).
Pro všechny čtenáře chtivých podrobných popisů exotických míst by na první stránce mělo stát upozornění: Saudade není cestopis! Je to autenticky vyprávěný tříletý úsek života velkého individualisty a mladého chlapa zaseknutého v bývalém vztahu, který popadne staré kolo a rozjede se do světa hledat sám sebe a odpovědi na otázky. A jak můžeme čekat od někoho, kdo ujede tisíce mil na bazarovém kole a chvíle odpočinku tráví čtením Jacka Kerouaca, Antoina de Saint-Exupéryho, Paula Coelha a Jacka Londona, je to vyprávění filozofické, upřímné a zatraceně lidské.
Je to první kniha u které jsem si přál, aby neskončila. Matějova cesta je naprosto neuvěřitelná. Surová, autentická a vše bere jak mu to vesmír servíruje. Hltal jsem každou stránku! Oceňuji, že knihu napsal na cestě. Dodává to knize onu autentičnost. Kde se hrabou 'placení' cestovatelé píšící knihy z tepla domova. Od doby Honzi Vlasáka konečně výborný cestopis. Díky za něj!!!
Saudade – Na kole a v kajaku kolem světa
Skvělé čtení, ideální na letní dny. V něčem to trochu připomíná knihu Na cestě (autor cestuje a žije u toho poměrně bohémským životem), ale s hlubší filozoficko-psychologickou sondou. Autor se na cestu vydal v těžké životní situaci a celou dobu se s těmi věcmi vnitřně pere (ať už jde o zlomené srdce, hledání smyslu, svého místa ve světě...). A je vlastně hodně fascinující sledovat, na co (ne)přichází a co to s ním dělá.
Zároveň jsem se taky opakovaně divil, co všechno autor přežil a zažil a musím před ním opravdu smeknout. Popis různých míst, dobrodružství, lidí atd. byl skvělý (nejvíc se mi líbila asi Aljaška). Několikrát jsem měl chuť se na všechno vykašlat a taky někam odjet, nicméně kniha v tomto ukazuje velmi střízlivý pohled na to, jak těžké to reálně je.