Sedm listů Melinovi

Brilantní filosofická esej. Z toho, co můžu posoudit podle mě největší český filosof, který neuhýbá před zásadními otázkami smyslu a povahy naší skutečnosti a života. Zdrcující kritika metod vědy, vedoucí k technickému využívání, či mnohdy zneužívání přírody a míjející se svým soustředěním na obecné, univerzální poučky s pravdou skutečnosti. Ta je podle Šafaříka vždy na straně individálního, jedinečného. Lidský život přirovnává k pouti provazolezce na laně nad propastí nicoty. Věda, podobně jako dříve náboženské dogma tvoří mapu, lešení, které má průchod životem zabezpečit. Za to si ovšem bere nemalou daň a to nadřazením obecné morálky nad jedinečnou, indiviuální mravností plynoucí ze svědomí každého skutečného účastníka. Vnějškový pohled univerzální mapy tvoří divák, sám ničím neručící, skrývající se za dogmaty a poučkami. Pravý průchod životem je pak účastenství, osobní balanc nad propastí, osobní ručení vlastním příběhem, žitím takříkajíc nadoraz. Příroda i člověk jsou podle Šafaříka zcela iracionální, svou povahou blíže umění, než technice a vědě, která svými obecnými poučkami tvořivý charakter skutečnosti manipuluje, zakrývá a míjí se zcela s pravdou. Účast, osobní ručení, tvořivý život je pak tím, čím lze z vnějškovosti technické civilizace vybřednout. Šafařík ovšem dokládá, jak je tento úkol v naší době čím dál těžší, jak vědecký pohled člověka svazuje a manipuluje podobně jako to dříve činilo církevní dogma.

Naprosto výtečná esej, která mě počala znovu probouzet do života. Přesné pojmenování témat, nad nimiž sám roky uvažuji. Výzva k aktivnímu, tvořivému životu účastníka místo pouhého diváka a pozorovatele.