Sedm věží

08.05.2023

Jsou dva, mají dva psi, žijí si svůj život podle svého a vše tak nějak pozvolně plyne. A taky je tu hora lákající k výšlapu. Krásná poetika jazyka navozuje klid.
Pokud ale vyžadujete a očekáváte děj, nějaké překvapivé zvraty či radikální řešení čehokoli - tak asi ani nezačínejte číst.

20.04.2023

Další skvělá kniha od Sary Baume. Kniha o dvou lidech ,kteří se odstěhují na samotu a my pomalu sledujeme jejich odloučenost, lhostejnost a zároveň každodennost, která je popsaná naprosto bravurně.
Tohle je přesně literatura, kterou mám hodně rád a proto musím hodnotit plným počtem hvězdiček.

04.04.2023

... a život uplyne, člověk ani neví jak.

29.03.2023

Zatímco Jasno Lepo Podstín Zhyna bylo geniální a Vyšlapaná čára zajímavá, tady se mi stýskalo po příběhu, který jsem v knize prostě nenašel.
Pro milovníky dialogů (ke kterým se hrdě hlásím) znamená Sedm věží dvousetstránkový půst, zato milovníci popisů a drobnokresby si určitě smlsnou.
V detailu excelentní, v celku rozpačité.
Ve skutečnosti se jedná o množinu tisíce a jednoho střípku, která je ve své podstatě zevrubnou zprávou o postupujícím úpadku a rozkladu
Do sebe zahleděná próza směřující odnikud nikam.

15.03.2023

Sara Baume zůstává svá. Hlavní postavy jsou opět vyděděnci (tentokrát stoprocentní sebevyděděnci), ztvárnění jejich života je zase obrazové, nádherným jazykem popsané. Rozpor mezi básnickou formou a způsobem života hlavního páru je tu hlubší než v předchozích dílech, řekla bych. Forma je čistá a křehká, život těch dvou je špinavý až uhnívající. Splývají jeden s druhým, vplývají do přírody a ona do nich. Normální komunikace a vztahy mezi lidmi tady nehrají roli. Jsou jenom oni dva (nic neřešící), jejich psi, rozpadající se dům i věci kolem nich. Krásu a uspokojení vidí jinak a jinde než my. A jen Sara Baume dokáže to, že i tak to přijmeme; i když v mém případě to bylo oproti předchozí dvojí zkušenosti s jejími knížkami trochu těžší.

28.02.2023

Tak toto je bizár !
Autorka zachází až do krajností a paradoxu. Místy se mi převracel žaludek.
Ale kniha je tak skvěle napsaná, popisy přírody, každičké věci a i těch much a pavouků... vyhrála si se slovy, se kterými to fakt umí. Je to sice úplně něco jiného, než běžně čtu, ale byl to zážitek.

21.02.2023

Na mě trochu příliš popisné a lyrické. Je to spíš báseň v próze než román. Možná to mohlo být kratší. Samotná myšlenka se dere na povrch poměrně zdlouhavě a je vlastně otázka, jestli to celé není tak trochu utopie. Ale ten konec se autorce povedl. Slušná práce.

10.01.2023

(SPOILER) Sedm věží je tak trochu ze škatulky „divnoknihy“ a zřejmě nebude pro každého, spíš myslím, že se čtenáři rozdělí na dvě skupiny: buď se jim knížka bude hodně líbit, nebo se s ní úplně minou…
Já patřím do první skupiny, líbila se mi moc…
Dva hlavní hrdinové Ach a Cinka se přestěhují na zapadlý venkov do ne příliš udržovaného domu a tam zkrátka žijí… Sledujeme je několik let, do té doby, než se rozhodnou vylézt na horu za domem, což celé ty roky plánovali, ale k čemuž se zatím nedostali… O hlavních postavách se dozvídáme pouze to, jaké praktické činnosti vykonávají, čteme o tom, jak se chovají jejich dva psy, jak se mění krajina v průběhu ročních období, co kde roste, jaká zvířata se v blízkosti domu vyskytnou… Tím se vlastně vytváří velký prostor k tomu, abyste si Acha a Cinku charakterizovali, abyste přemýšleli o tom, jaké mají povahy, jestli jsou spokojení či šťastní, proč nemají děti… Každý asi dojde k trochu jinému závěru…
Čtení je trochu náročnější, je to vlastně taková dlouhá báseň v próze, text je i graficky specificky členěn, má svůj rytmus, najdete v něm rýmy, některé odstavce mají (někdy humornou, někdy cynickou) pointu… A to mě na četbě právě bavilo, čekala jsem, čeho všeho si autorka všimne, co všechno zmíní, jestli třeba nakonec přece jen o hlavních postavách neprozradí něco víc (no, neprozradí…)
***
Dům byl orchestr – trubek a píšťal, činelů a zvonkoher, chybějících kláves a zlomených jazýčků. Celý leden hrály živly na jeho hrany a žlábky, tašky a tabulky. Ta hudba někdy zněla jako pohřební kvílení a občas zase propukal spontánní potlesk. (str. 26)
***
V určitém smyslu byli velmi staří.
V jiném smyslu byli spíš pubertální
nebo přímo dětinští. (str. 129)
***
Od autorky jsem četla předchozí knihu Vyšlapaná čára, ta je čtenářsky přístupnější a taky se mi líbila, takže zbývá dočíst už jen prvotinu Jasno lepo podstín zhyna…
Hodnocení: 4 ⭐ z 5 ⭐

09.01.2023

Text (chvílemi připomínající poezii) má své kvality, o to nic. Ale! Kniha nás téměř až lyrickým, každopádně lehce monotónním způsobem dokonale informuje o fauně a flóře irského pobřeží, stejně tak sledujeme změny ročních dob a vývoj krajiny. Dva hlavní hrdinové ovšem mlčí, v knize nenajdeme přímou řeč, doufala jsem, že se dozvím, co vede dva samotáře k tomu, odstěhovat se na pastoušku pod nějakou horu a tam x let vegetovat, chybělo mi něco trochu osobnějšího, co by mi hrdiny přiblížilo, než jen výčet toho, jaký odpad generují, jak chodí nakupovat a jak se jim chajda nad hlavou rozpadá a jim je vlastně celkem fuk, protože si spokojeně žijí v izolaci, o kterou usilovali (proč?). Nebavilo moc, očekávání byla větší.

31.12.2022

Lyrický román, dlouhá báseň v próze. Místy nejen v próze, někdy se věta v polovině vyvine ve verše – a jde o skutečnou poesii, ne jen o mačkání enteru. Text plný aliterací a metafor. Báseň o přírodě a životě v odpoutání od lidí, který ale není krásný, spořádaný, ukotvený ani hodný následování, jen velmi, velmi svůj.
Ach a Cinka dají vale světu a odstěhují se na venkov do starého domu, ve kterém jen tak přebývají, přežívají, stěží že vybalí krabice s věcmi, uklízejí jen v nejnutnější míře, nic neopravují a postupně, jak se dům rozpadá a věci se ničí, srůstají s přírodou. Jak duševním laděním, tak hmotně, příroda si bere dům zpět z vnějšku i zevnitř, když nepřesazené květiny vrostou do podlah. Zároveň ale lidé, i Ach s Cinkou, zaplavují přírodu odpadky a špínou. Lidské a přírodní se prolíná na všech úrovních a není to sice krásné (natož hygienické), ale přeci jen je to sjednocení, splynutí. Dvojice se vzdaluje lidství a stává se spíš rostlinou, součástí přírody. Racionálně vzato je to úpadek, zároveň ale v citovém vidění... je to báseň.

14.12.2022

Mám styl Sary Baume velmi ráda. Její pojetí času, rozkladu, přírody (žádné idealizování), vtahů i samoty. Popisné vyprávění pozorovatele "z dálky", kterým se nijak nesnaží vtáhnout do děje (nač přímá řeč) a přitom je naprosto blízké. Její práce se slovy, skládání obrazů, aliterace, jazyk... no překlad musel být oříšek. A nad tím vším hora. A dva originální psi, které, myslím, znám také.
Dobré čtení, chápu, že nebude pro každého. Pro mě ano.