Sedm věží
Sara Baume
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/488490/bmid_sedm-vezi-xK8-488490.jpg
4
94
94
Dva mladí lidé, Cinka a Ach, se seznámí na výletě s přáteli a po půl roce se odstěhují z Dublinu na venkov. Chtějí žít na samotě se svými psy a odříznout se od starého způsobu života, známých i rodiny. Ani na novém místě se s nikým nepřátelí a nechávají věci plynout a dům chátrat. Jejich život je svým způsobem experimentem, zda dokážou dva samotáři žít pohromadě, tvořit společný domov, sdílet životní prostor. V poetickém románu Sedm věží sledujeme koloběh ročních období tak dlouho, až se z jednotvárných měsíců stanou roky: po sedmi letech se hrdinové odhodlají vystoupat na vrchol hory, aby objevili sami sebe.... celý text
Přidat komentář
Sara Baume je má nejoblíbenější současná spisovatelka. Její poeticky psané knihy se ve mně pokaždé dotknou něčeho hluboce osobního.
Ve své nejnovější knize vypráví o soužití dvou plachých, velmi introvertních samotářů, Asche a Cinky. Oba spojuje touha po minimalistickém životě, daleko od lidské společnosti. Proto se po krátké známosti nastěhují do domu, který leží na opuštěném místě, ukrytý pod jednou nevelkou horou. Zde žijí tak, jak si přáli, sami, s minimálním kontaktem s okolním světem. Jedinou společnost jim dělají jejich dva psi, krávy z nedaleké pastviny a hora, která jako symbol stálosti shlíží na jejich pomalu chátrající, netradiční mikrosvět.
"Sedm věží" je doslova báseň v próze. Stejně jako Cinka a Asch, ani kniha nikam nesměřuje, nemá žádný děj. Pouze krásným, osobitým, poetickým stylem zachycuje záblesky z malátného života dvou opuštěných duší. Celé čtení je jako prohlížení fotoalba složeného pouze z momentek běžného života dvou lidí.
Kniha plyne pomalu. Celé vyprávění je velmi intimní, jemné a křehké. Během čtení jsem měl pocit, že stačí jen málo, aby se její kouzlo narušilo a kniha se přede mnou uzavřela. Proto ji doporučuji číst v naprostém klidu. Těžko se popisuje, co jsem při čtení cítil. Nebyl to smutek ani lítost, které převažovaly v minulých Sařiných knihách. Spíše šlo o příjemně melancholický a hřejivý pocit z tichého souznění Cinky a Asche.
Autorka nijak neidealizuje samotu a ani vztah obou protagonistů. Sleduje je nezúčastněně, pouze naznačuje a veškerou interpretaci nechává na čtenáři. Kniha nemá ani žádnou konkretizovatelnou hlavní myšlenku. I v tomto případě je na čtenáři, zda si z příběhu něco odnese.
"Sedm věží" určitě není pro každého. Naopak, bude se líbit jen velmi úzké a specifické skupině. Je to kniha pro citlivé čtenáře, kteří nevnímají samotu jako něco hrozného, cítí se lépe v přírodě, než v hlučném městě a v knihách dávají přednost poetičnosti, pocitům a atmosféře před dějem, čtivostí, nebo akcí.
Další knížka od Sary Baume, kterou budu často listovat, další její knížka, která je pro mě něčím víc, než jen položkou v knihovně.
5/5
Hodnocení ale berte trochu s rezervou, ne každému budou Cinka a Asch sympatičtí jako mně :)
Další skvělý počin autorky. V tomto díle sledujeme životní cestu Cinky a Acha. Tihle dva se jednoho krásného dne rozhodnou, že se spolu sestěhují do jednoho staršího domu stojícího naproti hoře. Pozorujeme tak jejich počáteční sbližování a postupné zanedbávání domu. Cinka s Achem se v podstatě dobrovolně izolují od svých dosavadních přátel, rodiny, bydlení...z původních životů jim zůstanou pouze psi.
V knize je potlačen děj, ale je psána poetickým jazykem protkaným metaforami a personifikacemi. Příběh i hrdinové jsou jaksi introvertní, pro někoho podivínští. Nachází se zde hodně prostoru pro vlastní fantazii - Jaký je věk našich hrdinů? Proč se rozhodli žít takovým způsobem?
Konec byl taktéž poněkud nejasný, ale krásný - protagonisté udělali něco, o čem přemýšleli dlouhých 7 let..:)
A tak se mi zadařilo od vyšlapané čáry dojít až k nevyšlapané hoře ....
A znovu jsem se ponořila do poetického a vnímavého vyprávění této autorky....
Dva mladí lidé a dva psi .... daleko od civilizace, blízko přírodě a jejím živlům ....
V domě, který zní jako orchestr a kde se prohání vítr jako na větrné hůrce .... Ale hlavně na úpatí hory, která sledovala vše kolem ....
Jejich stereotypní způsob života v průběhu 7 let přináší neuspořádanost a dochází k úbytku upravenosti - a to ve všech směrech ....
Cilka i Ach jsou postavy introvertní a apolitické .... ajá neporozuměla jejich netečnosti a touze zmizet - a nenechat po sobě stopy ....
I když v závěru dojde konečně k výstupu na horu, pohled z vrcholu jim ukazuje stopy jediné osoby .... nebo jednoho jediného života ....
Nevím . Zda se jejich postavy natolik prolnuly, že vytvořily jedinou ?
Zdaleka neodsuzuji možnost volby životního prostředí pro jedince .... ale téma rezignace není tou správnou cestou ....
A P.S.
Když ti život hází klacky pod nohy, rozdělej si z nich ohýnek ....
Nevím, kde jsem si zafixovala, že tohle bude román pro ženy, ale stalo se, takže jsem po knize sáhla, že "je tenká, to bude rychlé". No, těsně vedle ale pro jednou v dobrém slova smyslu.
Chvíli mi trvalo, správně si odstupňovat mezery v textu a dodržet ty pauzy, které mají symbolizovat, měla jsem tendenci skákat o řádek výš nebo o půl stránky níž a jinak přeskakovat.
Jak jsem si zvykla, kniha mě dost uchvátila. Není to typ knížky, co člověk přečte za jedno odpoledne - vždycky kousek, zamyslet se, převálet v hlavě, uchopit a až potom pokračovat dál.
Hlavní postavy mi nebyly moc blízké snad až na tu zarytou introvertnost a čím víc se kniha posouvala, tím vzdálenější mi byly. Ale jenom na povrchu. Někde uvnitř jsem měla pocit, že je chápu a chci se dozvědět více.
Děj kniha v podstatě nemá, jen kondenzuje život dvou lidí v průběhu osmi let do vyprávění v délce jednoho roku. Člověk se tak dozvídá pořád něco nového a zároveň to není nudné opakování, jak "každý rok dělali to samé".
Za mě solidních 5 hvězd.
Zprvu jsem byla nadšená z křehké poetiky, detailů, barev jantarové, fialkové, broskvové či fuchsiové. Ze zvuků, jmen ptáků, brouků, žížal...kouzla slov...
Křehká nádhera a poetika pomalu plynoucího času, domu ve kterém bydlí dvojice lidí, co jsou trochu jiní.
Navíc poetika okolo plynoucích proměn přírody a soužití s ní a dvěma psy.
Nejvíc mě asi bavilo jak z textu pomalu vystupovaly povahové zvláštnosti Cinky a Acha, stejně jako jejich postřehy ohledně psů, každodenního provozu a detailů jejich poklidného soužití!
"Jak těžké jim připadalo zachovat upravenost."
"Jen jediná změna za jejich nepřítomnosti nastala - dům byl cítit jinak. Směs mokrých psů, vonných tyčinek, vařené kapusty, plísně a hnijícího kompostu. V jejich nepřítomnosti to všechno během pár hodin nabylo na síle, zaostřilo se a znepříjemnilo, stalo se exotickým."
Příběh ovšem postupně přešel do zkoušky mojí trpělivosti až odevzdanosti.
Sebekriticky jsem se podezřívala z moderní zpovykanosti a navyklosti na každodenní rozptýlení a brala jsem příběh jako nastavené zrcadlo.
Myslím, že to až tak není.
Utahala mě rezignace na vývoj, směřování a hlavně na vztahy. Snad ani jeden z Palánových Samotářů není takhle rezignovaný a netečný.
Když jsem se vysílena po několikerém odložením knihy, dobrala konce na pokraji vyčerpání...dostavilo se nic..
Mám velice ráda pomalu plynoucí čas v lehkém nicnedělání uprostřed lehkého nepořádku, dokážu tak žít i pár dnů po sobě, ale tohle bylo moc i na mě.
Ještě, že jsem objevila výstižný komentář od marlowa až skoro v závěru četby! Potkat ho dříve, nedočetla bych :o)
Ale z druhé strany - to, co píše pode mnou hermína14 a KristinTJ je taky pravda a pár perel a pokladů si přece jen odnáším a na Acha a Cinku hned tak nezapomenu :o)
A po přečtení betys6914 se mi po chvílích v horách trochu zastesklo - výborný komentář !
3/5
Zásah. Dokáže na stránce vyjádřit tempo, dynamiku i intonaci. Děje se tu všechno - vně, uvnitř hrdinů a čtenářů. Myslela jsem, že jsme to my...ale je to o vás.
"Právě na veřejných místech, na pozadí cizích lidí poprvé začali mluvit o možnosti žít jinde,kde jiní nežijí."
"Úspěšná procházka byla taková, na které nikoho nepotkali."
"Jak nesnášeli toho člověka, který má dva domovy a vlastní stovku věcí, které vůbec neužívá; a ještě vlastní rekreační duplikát celé té stovky neužívaných věcí."
Čtu a cítím, jak splývám. S okolím, se životem, se sebou. Je to zajímavé, ale spíš to není pro mě. Scvrkla bych se z toho. I když, kdo ví, co Ach a Cinka uvnitř doopravdy prožívají. O emocích tahle knížka není. Zato jazyk autorky i překladatelky... To je lebedění. A potom postřehy, detaily, nápady, spojení, asociace... Zvláštní dílko, podivně krásné, spoutaně svobodné, báseň o čistém životě ve špíně žití pod horou.
Na tuhle knížku se vybavte trpělivostí a tou správnou náladou, protože vás bude varovat dopředu: Tady se nic dít nebude... A mně to tak ani nepřišlo. Navíc uzadelismus hlavních postav byl i takový nakažlivý a plný pohody, až jsem se musela napomínat, že ten jejich pozvolný sestup do špíny a chlupů si mám ošklivit, ne užívat, a už vůbec ne litovat, že to dál nepokračuje! :)
Hodila by se k tomu píseň Netáhlo: "Je to sice trochu nakažlivý, ale nemusíš se bát. Že budeš mít všechno v paži, je to jediný, co se může stát." :)
Zápletka této knihy by se dala shrnout do jedné věty. Mladý pár se přestěhuje na samotu. A to je všechno, děkujeme nashledanou. A přesto je to nejlepší věc, kterou jsem tento rok (2023) četla.
Pokud potřebujete od knihy děj, pokud chcete zvraty, zápletky, dramatická rozuzlení a chytré dialogy, tohle není pro vás. Ale pokud se chcete nechat unášet detailním popisem, metaforami, které vás píchnou u srdce a textovou zvukomalbou, čtěte dál!
Autorka se sama vyjádřila, že vymyslet zápletku je pro ni vždy nejtěžší. A tak napsala knihu o dvou lidech, kteří se přestěhují na samotu a chtějí vyšlapat na blízkou horu, ale nějak to pořád odkládají. Tak místo toho čtete o jejich zdánlivě osamoceném životě, odstřihnutém od lidí, věcí, názorů, světa.
Čtete o čmelácích, kteří žijí v zídce, prádelní šnůře, která se každý rok prohýbá o něco víc, chuchvalcích prachu v koutech, oleji usazeném ve škvírách na podlaze, nových vykvetlých květinách, starých svetrech, reklamních kalendářích, potlučených miskách, vadnoucí zelenině, mladých býčcích, koberci na schodech, ladné a bázlivé chrtici Pipě, vzteklém čmuchajícím voříškovi Vossovi.
A i když se zdá, že se v knize nic neděje, vy pořád máte co číst a pořád chcete vědět o těch nezajímavých fádních věcech v životě Cinky a Acha. Jak vyrobili poštovní schránku, že je potřeba nakoupit psí krekry, že na silnici našli sušenky, které někdo vytrousil z auta, na stěně domu se usazuje lišejník, kdo z nich viděl tuleně a že se v průduchu v koupelně už zase uhnízdili špačci.
Tahle kniha mi dovolila spočinout. Odprostit se od světa, kde se stále něco děje a jedno drama střídá druhé. Dovolila mi jen tak sedět, dýchat a rozhlížet se po drobnostech, které tak snadno přehlížíme. A byť se život hlavních hrdinů může zdát někomu chudý já v něm naopak viděla hluboký klid a smíření, že je úplně v pořádku, pokud po nás na světě opravdu nic nezůstane.
Při čtení jsem se cítila, jakoby mě slova houpala, držela za ruku a vodila po přilehlých pastvinách, prašných silnicích, nechala nahlédnout do utajený zálivů, pokynula mi přes práh věčně vrzajícího domu. Určitě to bylo i díky občasnému rozdílnému grafickému členění textu, které mě nutilo dávat slovům a větám jinou kadenci a rytmus a tím i zcela nový význam.
Nechtěla jsem, aby tahle kniha skončila, ale když skončila, bylo to perfektní. Stejně jako v Sedmi věžích i všechno ostatní na světě pomine, rozpadne se a nenávratně zmizí. A že nebe, hora, celý svět nad tím sotva přimhouří oči a je to tak správně.
(SPOILER) Je mi líto, ale tentokrát jsem se Sarou Baume sáhla úplně vedle. Zatímco její prvotina mě nadchla, dočíst Sedm věží mi trvalo neskutečně dlouho a jen silou vůle jsem knihu neodložila. (Ne)příběh mě zoufale nebavil, pořád jsem čekala, že se stane něco, co celé táhlé vyprávění nějak vysvětlí a obhájí. Nestalo se tak. Navíc mě v průběhu čtení stále víc a víc iritovalo, jak ti dva upadají, zanedbávají sami sebe i svůj domov, jak je jim (asi) všechno jedno. Čekala jsem příběh o udržitelném životě v tradiční krajině a dostala jsem jen záznam úpadku. Celkový dojem - meh.
Já to prostě nědokázala dočíst. Knížku jsem si dokonce koupila, abych si udělala radost po náročnym dni... A pak jsem začala číst... A bylo to ještě náročnější... Já se snažila, fakt! 85 stránek a měla jsem pocit, že se taky začínám postupně rozkládat, stejně jako všechno v knížce, včetně hlavních hrdinů :D Nepovažuju se za nějak extra racionálního člověka, co všechno potřebuje mít doslovně vysvětlený, ale stejně jako spoustu z vás (dle komentářů) mě nejvíc drásala absolutní absence jakýhokoliv děje... A jestli na tu horu vylezli nebo ne, mě rozhodně nezajímalo tolik, jako z čeho teda doprčic žijou?! Možná to byla jediná věc, která mě nutila číst dál, doufajíc v nějaký vysvětlení... Který právě přijde na tý cca 85 stránce. Pak jsem to prostě zaklapla a řekla jsem si, že život je moc krátkej :D
Popisující, poetické, žijící. Tohle pro mě bylo čiré utrpení. Přečetla jsem i anotaci, a přesto jsem nebyla schopná pochopit, proč tato kniha vznikla. Místy bylo čtení skoro až odporné, obě postavy mi vadily. Nejsem milovník popisování, ani básniček, a zřejmě mi spousta věcí v knize unikla. Dočetla jsem to jen proto, abych zjistila, zda na horu nakonec vylezli nebo ne.
Zvláštní, velmi zvláštní. Názorná ukázka toho, když se někdo vyčlení ze společnosti se vším všudy. Zabalené do poetického tónu, abychom se neděsili pavouků, much, přetržených klíšťat a celkového nepořádku v pronajatém domě, který pouze slouží, aniž by mu nájemníci pomohli s obnovou. Vzhledem k tomu, že jsem asi moc racionálně založený člověk, četba ve mně vyvolávala hodně otázek, které ovšem nebyly předmětem námětu :-) Například jsem si říkala, jestli spolu ti dva sdílejí ložnici se vším všudy? Na to jak je pohlcuje příroda, základní pudy někam zmizely? Proč chtějí být sami, nikoho nepotřebovat, ale žijí ze sociálních dávek? Majiteli nevadí, jak to v jeho domě vypadá? Ale já vím, to už moc zavání realitou a do pomalu plynoucího života o samotě se to nehodí.
Každopádně krásný jazyk, skvělý překlad, ale hodně beznadějný příběh.
Asi nejsem ten správný čtenář, co ocení autorčin poetický jazyk a hru se slovy, mě tam zkrátka chyběl nějaký děj. A i přesto, že je kniha plná popisů, o hlavních postavách nevím skoro nicbyli staří/mladí, tvořili/netvořili pár a z čeho vlastně žili??
Každopádně to bylo určitě zajímavé literární setkání!
Tak touhle knihou si mě SB definitivně získala. Krásný popis toho, jak entropie získává navrch a pomalu, kousek po kousku pohlcuje lidský život. Sledujeme pár (přestože to není řečeno, myslím, že se jedná o pár mladých lidí), který se tomu procesu rozhodl nijak zvlášť nebránit a přihlíží pozvolnému rozkladu svého domu, oblečení, kuchyňského náčiní. A paralelně sledujeme i stárnutí jejich 2 psů. Vše směřuje k zániku. Je to tak podmanivé přestat se honit za: uklizenou domácností, načančanou zahradou, nákupy (zbytečných) dárků k různým jubileům, společenskou prestiží, pracovními úspěchy. A stát se pečlivým pozorovatelem. První kniha od SB mi moc nesedla (divný hrdina), druhá byla lepší (ale stále to nebylo ono). Ale tuhle jsem si opravdu zamilovala.
Tak nevím. Chtěla jsem dát 3 a pak jsem si řekla, jestli to není málo, Antone Pavloviči. Jenže 4 je asi zase moc.
Dva samotáři (už asi postarší, když po 8 letech zešedivěli a o sexu ani slůvko) se po krátké známosti a dosavadním životě každý sám v jednopokojovém bytě nastěhují do domu na samotě na vídrholci. Každý si přiveze svého psa z útulku a těch pár věcí, které vlastní. Nejsou to žádní kladní hrdinové - ani kutilové ani Mičurinové, spíš neteční (až ignoranti), nedružní, trochu (dost) čuňata, co ani nezalijou kytky, neumyjou okna, nevymění žárovku, nikde nepracují, neštípají dříví ani neryjou záhonky, o nic neusilují, spíš jenom existují, žijí z dávek, a pozorují různé projevy chátrání pronajatého domu, auta, věcí i oblečení, jak je skrz okna rok od roku hůř vidět, nezalité kytky uschly a tak. Na 200 stranách.
Ne že bych potřebovala za každou cenu spletitý děj a spád, ale kniha musí mít NĚCO, co mě nutí číst dál, a tady mi to většinu času chybělo. Do mysli se mi drala kniha Jasno lepo podstín zhyna - že takhle nějak možná onen antihrdina začínal a že Sedm věží je nastavovaná kaše.
Jsou dva, mají dva psi, žijí si svůj život podle svého a vše tak nějak pozvolně plyne. A taky je tu hora lákající k výšlapu. Krásná poetika jazyka navozuje klid.
Pokud ale vyžadujete a očekáváte děj, nějaké překvapivé zvraty či radikální řešení čehokoli - tak asi ani nezačínejte číst.
Štítky knihy
partnerské vztahy Irsko irská literatura venkov psychologické romány člověk a příroda přírodní lyrika opuštěná místaAutorovy další knížky
| 2016 |  Jasno lepo podstín zhyna |
| 2018 | Vyšlapaná čára |
| 2022 |  Sedm věží |
Já dávám plný počet a přiznávám se, že mě úhel pohledu a poetický popis všedních věci paní spisovatelkou totálně dostal (třeba když vyjmenovává co všechno má v srsti pes Voss, co všechno je nasbíráno v koberečku, popis k čemu všemu slouží v domě třeba mísa).. prostě po té poetické stránce, tím neskutečným smyslem pro detail a nimráním se v různých maličkostech, zvucích apod., kterých by si běžný smrtelník ani nevšiml, mě paní Sara úplně nadchla. To byla prózobáseň :) nad co se mi tedy nepodařilo povznést byl ten naprosto rezignovaný způsob života Cinky a Acha. Být tak vypnutý, tak neskutečně mouchysněztesiměoidní...uf. reálně bych měla problém respektovat jejích životní styl a přístup. Každopádně knihu jsem četla poměrně dlouho, i když má jen málo stran, ale ten nedostatek jakéhokoli děje, jen poetický popis zvuků domu, okolí, postupného chátrání věcí atp. se nedá číst na jeden zátah.