Sedmá funkce jazyka
Laurent Binet
Je 25. února 1980 a v jedné pařížské ulici srazila dodávka chodce. Šlo by zřejmě o tragickou, leč ničím výjimečnou událost, nebýt toho, že oním chodcem byl světoznámý francouzský sémiolog Roland Barthes a že se právě vracel z oběda s prezidentským kandidátem Françoisem Mitterrandem.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
La septième fonction du langage, 2015
více info...
Přidat komentář
Skvela kniha, pro me trochu narocnejsi. Zadne cteni do tramvaje, dost me to cteni pohlcovalo a doslova jsem citila, jak mi mozek pracuje na plne obratky.
Coz byla prijemna zmena.
„Eco příběhu o ztraceném rukopisu, kvůli kterému se umírá, se zájmem naslouchá. Zahlédne nějakého člověka s kyticí růží. Duchem se na okamžik zatoulá jinam, hlavou mu bleskne představa otráveného mnicha.“
Obával jsem se, že znalost myšlenek Althussera, Derridy nebo Kristevové využiju pouze na zkoušce z dějin filmové teorie. Omyl. Hodila se také během četby Sedmé funkce jazyka.
Binetova (de)konstrukce detektivního románu se nevyrovná nejlepším knihám od Eca, protože oproti nim dává příliš okatě najevo, že je to všechno jenom velká intelektuální hra a přehlídka autorových vědomostí. Naivní čtenář, nacházející se v pozici komisaře Bayarda, si rozkrývání velké konspirace, do které jsou zapojeny klíčové osobnosti francouzské intelektuální i politické scény, pořádně neužije, protože vyprávění příběhu neustále zdržuji (mnohdy samoúčelné) teoretické vsuvky a excesivní popisy bujarých filozofických večírků. Kritický čtenář oproti tomu může ke knize přistupovat třeba jako k rafinovanému pokusu napsat úvod do literární teorie jako konspirační thriller, vychutnávat si míchání fakt s fikcí, lingvistické a literární narážky či potměšilé znesvěcování autorů velkých myšlenek (kteří se zde stávají aktéry zápletky, již by většina z nich zřejmě odmítla coby škvár). Pobavení nad jednotlivými nápady funguje podstatně lépe než slast z postupného skládání jednotlivých dílků, které by dohromady vytvořily nějaký komplexní obraz. Ve výsledku mi Sedmá funkce víc než Eca nebo Dana Browna (oproti němuž Binet čerpá ze stylistického rejstříku druhořadé literatury záměrně, alespoň doufám) asociovalo Kunderu, zejména jeho Nesmrtelnost, kterou si v budoucnu taky rád ještě jednou přečtu, ale ne kvůli příběhu a způsobu, jakým jsou do něj zakomponovány inspirativní myšlenky (v případě Bineta myšlenky o moci jazyka utvářet/měnit svět), nýbrž kvůli myšlenkám samotným.
S touhle knížkou jsem měla problém už od počátku, kdy jsem ji začínala číst natřikrát. Vždy jsem raději sáhla po něčem "lehčím" nebo "elektroničtějším", co se víc hodilo na dovolenou. A pak se do ní vlamovala docela ztuha. Ono už jen těch postav, s nimiž se čtenář musí seznámit. A kdo není zrovna zběhlý v lingvistice, sémiotice a vlastně i v politice, tomu se plave daleko obtížněji a pomaleji. Jako by stylem čubička honil kraulujícího autora. Dokonce jsem párkrát i zvažovala, že knihu odložím na jindy. Jenže pak mě zase připoutala, zaujala a fouknutím do vody přiblížila za rychlejším plavcem. Takže jsem na konec doplavala, i když popravdě, ve chvíli, kdy jsem se hrabala na břeh, stál tam již autor osušený a oblečený. Jako bych celou dobu čtení skládala pomyslnou Rubikovu kostku, k níž knihu připodobňuje překladatelka. A vždy, když jsem zajásala, že mám jednu stranu sestavenou, na té druhé se mi barvy rozutekly. Mám tak ze Sedmé funkce jazyka trochu rozporuplné pocity. Několikrát jsem ji chtěla odložit, ale pak jsem zase dychtivě četla dál, zvědavá na to, jak bude pokračovat. Donutila mě po přečtení pátrat dál, zjišťovat která postava byla vlastně přesně kdo, jak to tehdy politicky vřelo a co byla fikce a co realita. I tak mi připadal tenhle "intelektuální thriller" kapku nadutý.
Děkuji za doslov a čátečné uvedení do problematiky. Mrzelo dost velké množství překlepů, zasloužilo by si lepší redakci.
60 %
PS: Rubikovu kostku jsem v životě nesestavila.
V okamžiku, kdy o obsazení (nejen) francouzské intelektuální scény v osmdesátkách nevíte absolutně všechno, většinou se nebavíte mísením faktů a fikce, a to ani v konkrétní rovině (kdo byl kdo), ani v té abstraktní (jaký světonázor ten který dotyčný ve vztahu k tématu zastupoval - a jak s ním autor, asi zábavně, zacházel). V okamžiku, kdy o sémiologii jako nauce o znacích máte jen obecné povědomí, nedoceníte slovní ekvilibristiky, kterými je román prošpikován, tedy důležitou - ne-li nejdůležitější - jeho rovinu. A v okamžiku, kdy nepřistoupíte na to, že děj neustále a bez varování formálně přechází mezi parodií, groteskou, iniciačním románem, akčním eposem, sokratovským dialogem a bůhvíčím ještě, nezorientujete se... Ovšem - pořád nám nezasvěceným zbývá bondovka, v níž nejde o nic tak přízemního jako atomovou bombu či zničení prototypu letadla Skyfleet, ale o vyšetřování smrti Rolanda Barthese (jež ve skutečnosti nebyla vyšetřována - ale proč by v románu nemohla být podezřelá?), případně o duchovní vlastnictví, o onu "sedmou funkci jazyka" (ať už se jí říká performativní či jinak, ať už funguje či nikoliv), která může změnit nejen způsob komunikace, ale třeba i politické uspořádání nám známého světa... Pro mne to bylo zpočátku hodně namáhavé čtení, neboť jsem se pokoušela dohledávat fakta a dávat si je do souvislostí (které mi autor neustále nabourával; nicméně poznámkový aparát a doslov knihy oceňuji); bavit jsem se začala až v momentu, kdy jsem toho nechala a vychutnávala si, jak slovo patřičně a odpovídajícím způsobem použité může změnit všechno - i spustit více či méně tragické krveprolití... Čili knihu doporučuji - ale varuji: není to čtení do vlaku (pokud vás neveze do Paříže).
Tohle chce nějaký polyvalentní blurb: Umberto Eco is back!
Nejhůře z toho vychází Althusser - chudák - jako vždycky (ale může si za to sám).
Literární událost roku. Samozřejmě jen pro toho, kdo je initié. A co na to Gary Shteyngart?
Mé vzdělání se vztahuje k člověku konkrétněji a naturalističtěji než sémiologie a lingvistika, nejsem příliš filosoficky vzdělán ani se dobře neorientuji v politologii Francie 20. století. Některá jména oněch slavných představitelů zmíněných věd jsem zaslechl, ale jejich práce a teorie jsou mi španělskou vesnicí. Nečtu příliš ani detektivní příběhy, avšak Jméno růže mám v pomyslném žebříčku knih velmi vysoko. Přesto všechno či snad právě pro tu zřejmě zamýšlenou paralelu s posledně uvedeným jsem knihu četl sice místy klopotně, ale s požitkem a obdivem a chvílemi i s úsměvem. A nebylo to dáno jen zápletkami honby za diamantem, kterým je vidina získat dovednost ovládat sedmou funkcí jazyka lidi či dokonce lidské masy. Měl jsem pocit poodhalování roušky neznámého, obdivoval jsem autorovu dovednost míchání fikce a skutečnosti (a jistě jsem zdaleka ne vše pochopil), bavila mě gladiátorská klání mistrů rétoriky sdružených v tajemném bratrstvu i dvojice detektivů – policista a sémiolog, kde Watson je Sherlockem, oceňuji snad dobře pochopený výsměch do vlastních vědeckých řad i ono poslání, že jazyk je mocnější ruky. O knize již byly napsány obsáhlé recenze, viz např. Marek Jančík na iLiteratura.cz. Takže dost již. Knihu bych nemohl doporučit všem, kritériem by snad mohl být vztah ke knihám Umberta Eca. Dávám čtyři ne kvůli kvalitě knihy, ale kvůli mé omezenosti. Kdybych byl humanitně vzdělanější, byla by to asi 5.