Sedmihlásek
Jan Křesadlo (p)
Jan Křesadlo si tento výbor sám sestavil a upořádal a poprvé ho publikoval v exilovém nakladatelství Rozmluvy roku 1988. I když v úvodu skromně podotýká, že v tomto případě připravil do tisku jen malou ukázku z toho, co se z jeho poezie dochovalo, lze si z ní přesto představit autorovu neobyčejnou erudici, která se odrážela v nejrůznějších formách a žánrech básnického umění. Jan Křesadlo totiž uměl s lehkostí a vybroušeným stylem napsat rondely či rispetty, zaznamenávat sny i vnímat samotu v polích. V jeho díle se objevuje i duchovní lyrika, sonety se surrealistickým nádechem či dokonce jedna z neobtížnějších a královských disciplín tohoto typu poezie - sonetový věnec. (mlp.cz)... celý text
Přidat komentář
Křesadlo je zběsilec a gigant české literatury, který čeká na své objevení. Sedmihlásek je výbor z poezie, kterou si autor sám ilustroval (kresbami jedním tahem). Mimo češtiny (většina) jsou zde básně v němčině, latině, urogalštině (románský jazyk, který Křesadlo sám vynalezl), v řečtině, španělštině a staroslověnštině (?) Křesadlo některé básně dal do úst svým literárním postavám ze svých jiných knih, což mu dovoluje některé básně podrobit rozboru a kritice, což je svérázné. Básně mají naprosto dokonalou vybroušenou formu (sonety, rondely, věnec) - sám autor se recenzuje tak, že tím, že se "rýmuje" tak jaksi vyšel z módy, z mainstreamu. Ovšem obsah nijak nezaostává za formou. Když si odmyslíme autorovy hříčky a sem tam ironické narážky, tak vidíme opravdu hlubokou krásu i bolest danou emigrací a vlastně i velkou osamělostí, protože velcí duchové jsou vždycky osamocení.
Autorovy další knížky
| 1999 |  Mrchopěvci / GraveLarks |
| 1984 | Mrchopěvci |
| 1990 | Fuga trium |
| 1995 | Hvězdoplavba / Astronautilía |
| 1994 | Obětina |
Krátká, ale pestrá sbírka, která má několik rovin. Formálně: vázané verše klasických forem; přírodní lyrika, náboženská lyrika, aluze a odkazy na jiné básně (Pablo Neruda, Seifert a možná další, které nepoznám), vlastní básně z jiných knih; čeština, němčina, angličtina, španělština, řečtina, latina, staroslověnština, urogalština (ještěže existuje internetový překladač, autor sám poskytuje překlad jen k řečtině a urogalštině).
Obsahově: krásná přírodní lyrika, která mi připomíná milované Skácela a Tomana; surreálná zbásnění snů; jízlivá odpověď přes La Manche Seifertovi (zajímalo by mě, jestli vznikla proto, že se Seifert Křesadla na něco ptal, nebo Křesadlo sám usoudil, že je třeba post scriptum nedávnému nobelistovi, aby si o sobě nemyslel, že je kdovíco, erotoman jeden bezskrupulózní... přitom Seifert na mě nikdy jako kazatel dívání se stranou nepůsobil, jakkoliv vnímám jeho sklon k idylizaci, podle mě ale vlastní jeho povaze, nikoliv účelový - ovšem nevylučuju, že Křesadlo pranýřuje právě jeho povahu jako takovou); soukromé hříčky s často náboženským přesahem; obvyklé křesadlovské chválení katolicismu v jeho formálně a prakticky nejkonzervativnější podobě; pár stejně humorných jako arogantních štulců nedoučeným občánkům, kteří to možná taky budou číst (zařazení cizojazyčných textů bez překladu je neutrální záležitost u soukromé sbírky nebo textů pro přátele, u veřejného vydání, i vzhledem ke kontextu, je to další ironické gesto vůči všem těm ad nauseam profánním, darwinistickým, atd., atp., kteří to čtou na vlastní nebezpečí, ale stejně polovina z nich nepochopí, že čtou o sobě).
Dvanáct bajek, Dvacet snů, Polokatolické povídky, pár poznámek v Rusticaliích a teď tohle - Křesadlo ve mně opakovaně budí obdiv, intelektuální nadšení a vytržení nad tou krásou krásou, a taky chvíle divokého intelektuálního a citového odporu, takovou tu obrannou reakci na první popud - tohle je vadné, chybné a já s tím nesouhlasím, okamžitě toho nechte! - jenže to dělá způsobem, který vyžaduje inteligentní argumentaci (ostatně s něčím souhlasím), a formou nad uvěření filigránskou a půvabnou.
Poznámka autora k vlastní básni: Jak vidíme, byl básník Kalousek z Fugy poněkud opožděný symbolista, čili dekadent. To mi dalo výmluvu, abych mohl psát tento druh poesie, který pokládám, usnobujte se třeba, za mnohem příjemnější než naše současné vertikální spílání v próze.