Šel malíř chudě do světa
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/55889/sel-malir-chude-do-sveta-55889.jpg
4
157
157
Další z publikací vydaných v Alšově roce je výborem z Alšových drobných kreseb, jako jsou jeho obrázky pro slabikář, ilustrace k lidovým písním a pořekadlům apod. Kresby, navazující na sebe podle příbuznosti námětů (jaro, zvířata a ptáci, řemeslníci, život dětí, velikonoce, vánoce), doplňuje přes třicet básní Jaroslava Seiferta, které formou téměř lidové poesie ještě více přibližují čtenáři Mistrovo dílo.... celý text
Přidat komentář
Krasné a něžné. Jako dítě jsem i to zájem neměla a dnešní děti ještě míň. Zapadne v zapomnění času?
Jeho verše k obrázkům Mikoláše Alše. Vlastenectví byla po válce nesporná hodnota, i když po roce 1948 spíše dělnický internacionalismus. Seifert únorové změny vysloveně neodmítl, i když se hlásil k Lidovectví, a jednotu dělnictva vyloženě přivítal. V roce 1949 vydal tento výbor z tvorby pod názvem Šel malíř chudě do světa. Přesto dostal roku 1950 dvouletý zákaz publikování. Až po smrti Gottwalda vyšla sbírka znovu a roku 1954 byla dokonce zařazena jako povinná četba k získání Fučíkova odznaku jednoho z nástrojů komunistické indoktrinace mládeže, která Fučíkův odznak nadšeně plnila (v pozdějších letech spíš z musu). V roce 1951 bylo Seifertovi 50 let a od konce roku 1949 byl invalidním důchodcem. Byl nemocen s postižením.
Sama sbírka promlouvá spíše ke starší generaci. M. Aleš zemřel roku 1913 s již pro mou generaci byl symbolem generace našich babiček. Ale jeho obrázky jsme měli rádi a komunisté ho nemohli vynechat při prezentaci našeho kulturního dědictví. Naopak, jeho obraz Jana Žižky znal snad každý Čech.
Tak tedy Seifert píše nejen o Alešovi, ale i o dřevěném koníku, hračce našich dědů, potkává při střídání hradní stráže krásnou Slovenku a píše v poslední básni: My chceme nový, lepší svět, ten starý ať se zřítí.
Nakonec se zřítil i ten očekávaný nový svět. Raději mám pozdější Seifertovy sbírky. Seifert se stal symbolem odporu. Ten jsme prožívali velice intenzivně. Jak asi čte jeho sbírku dnešní mládež neznající historický kontext?
Básně Jaroslava Seiferta mám rád. Básně jsou ze všedního života a jsou pochopitelné pro každého čtenáře. Je to pohlazení po duši. Básně jsou opatřeny pěknými ilustracemi MIKOLÁŠE ALŠE.
V knize se vyskytuje také báseň HORA ŘÍP, kterou jsme se museli naučit na základní škole. Tuto báseň si do dnešního dne pamatuji, i když s chybami. :)
Velmi prosté verše, které jsou tu ilustrací k Alšovym obrázkům, což je zajímavé - bývá to obvykle spíš obráceně.
Občas překvapí neobvyklý rým (palem - Jeruzalém), ale jinak dávám přednost básním, kde musím buď trochu přemýšlet, o čem jsou, nebo jsou o pocitech, které sdílím s autorem.
To byla nádhera. Já nikdy nebyla na básničky. Buď jsem do nich musela dospět nebo mi jejich smysl a krásu zkazili ve škole, kdy jsme se učili nazpaměť i básně, které se nám nelíbily. A nebo se mi do ruky dostávali špatné knihy a autoři. Ale tohle mě tak krásně pohladilo. Určitě doporučuji.
Přečtená loni jen do splnění výzvy a to se taky povedlo. Sice sem tam sama píšu básně, ale číst mě je moc nebaví.. hvězdičky za obal a téma jednotlivých básní.
Seifertovy básničky mám moc ráda, připomínají mi dětství. Z téhle sbírky jsem jich znala jen pár, ale i ty ostatní znějí strašně povědomě, blízce. Nejvíc se mi líbily básničky Konvalinky, Podzim, Mateřídouška, Svatý Jan Nepomucký, Rozhovor s obláčkem a Píseň o jahodě. Děkuji tomuhle českému básníku, že mi vylepšil náladu. :)
Seifertovy básně na mě mají blahodárný vliv. Mám ráda verše hravé a pozitivní, které vám vykouzlí úsměv na tváři.Toto byla poesie v obraze, nebo obraz v poesii? Tak nebo tak, užila jsem si pěkné počtení podobné duši hlazení.
Verše jsou určené spíše dětem, ale myslím, že i dospělým mají stále co říct - přinejmenším mu to dětství připomenou. Jsou jednoduché, rytmické, dobře se to četlo. Překvapilo mě, že ani jednu z těch básní jsem neznala, nějak se nám do čítanky nedostaly. Líbily se mi a dost pravděpodobně si ji přečtu někdy znovu - věřím, že i podruhé, potřetí mi bude mít co říct.
Sice je to kniha veršů určená pro děti,ale protože jí doma mám,tak jsem jí dal do Výzvy.Básně moc nečtu,ale tady mě vzalo hlavně oživení v podobě ilustrací Mikoláše Alše.Vesničky,chaloupky a také popisy krásné naší přírody.Jsem rád,že jsem se k této knize dostal.
Pro splnění výzvy, sbírka básní, jsem opět sáhla po útlé knížce J.Seiferta, kterou jsem četla již v roce 2016. Mimo veršů vždy velmi obdivuji kresby Mikoláše Alše, které k veršům neodmyslitelně patří.
S touto hezkou sbírkou básní jsem splnila jedno z témat výzvy. Byl to i příjemný návrat do dětství. Zcela se přikláním ke komentáři Aleh.
Vybrala jsem si tuto sbírku jen kvůli ČV 2020, jinak básně nečtu, ale tyto se mi četly dobře, mám ráda pravidelné a krátké verše. Dvě básničky jsme se kdysi učili ve škole, ostatní jsem neznala. Doporučuji všem, kdo poezii nevyhledává a má problém s knihou básní pro letošní ČV.
jaroslav Seifert je zárukou, že jeho verše jsou určeny skutečně širokému okruhu čtenářů. jsou krásné, srozumitelné, laskavé. Opěvují nádhernou přírodu měnící se podle ročního období, obrovskou a rozmanitou říši živočichů, sklání se před dovedností a pracovitostí řemeslníků... Píše o životě v jeho nejrůznějších podobách.Tentokrát je sbírka doplněna kresbami Mikoláše Alše, které se autorovi staly pro verše předlohou a inspirací.
Z mého pohledu spíše jednodušší, dětské verše, ale našla jsem v nich odkazy i na hákový kříž.
Moc se mi líbily básně o jaru, které z těch veršů úplně dýchalo, zeleno a naděje v každé slabice. Ne nadarmo je pan Seifert jedním z nejlépe hodnocených a nejvíce čtených básníků.
Knížka o dětství a o stáří. Jako předškolnímu dítěti mi ji čítávala prababička. Když jsem ji otevřela teď, čerstvě dospělá, vytanuly mi zasunuté a tiché polotóny; tak jako básníkovi poštovská trubka:
Však já ji zaslech při té zmínce,
pod koly vířil prach.
Ale už jenom ve vzpomínce
a tiše jako v snách.
Stárnoucí Jaroslav Seifert se zasnívá nad slabikářem ilustrovaným Mikulášem Alšem a nad světem svého dětství: světem sena, housat na návsi, planých růží, sněhuláků, maminčina šátku, bosých nohou a vyzvánění o polednách.
Ať zvučí trouby hlásné
a zpěvy andělů,
než přijde smrt a zhasne
náš dech v svém pocelu.
Je to svět napůl fiktivní, ideální: svět Boženy Němcové, Havlíčka, ladovských pasáčků a slováckých jinochů na koních. Sen o prostonárodních tradicích, zpívajícím lidu, žencích a kovářích. Obraz sněný za války:
Pak přišla válka. Kéž by ptáci
přestali zpívat v ten zlý čas!
A šli jsme těžkou okupací
a hořkost, hořkost byla v nás.
A šli jsme tmou a krví, morem,
však v květnu jako z dávných dob
v tom jarním háji bělokorém
byla nám sladká dvojnásob.
Díky prababičce to byla Seifertova a Hrubínova řeč, kterou jsem jako dítě prvně slýchala. Mým mateřským jazykem je poesie 20. století. Lze se za to dost naděkovat?
Vraťme se ještě k básníkovi.
Poví nám něco? Jistě poví.
A řekne to v té krásné řeči,
již děcko slyší poprvé
a kterou v době nebezpečí
bránili jsme vždy do krve.
Řeč našich matek, věčně živá,
zní v jeho písni: jenom slyš!
A když se básník rozezpívá,
pro slzy v očích nevidíš.
Duní v ní zvon a zvoní sklenka,
zní, jak když ťukneš do vázy.
Růžičku hodiv do okénka,
s úsměvem básník odchází.
Krásné verše.. A citovala bych ty, co tu citovány jsou. Jsou plné citu, lásky.. Potěší..
Tak co tu mohu.. Blíží se Den matek.. I moje maminka by měla svátek..
Husa
I husa mluví řečí matek,
posadí-li se u housátek
a volá na ně dojatá:
Kdepak jste, moje děti zlaté!
A když se na ně podíváte,
jsou vskutku celá ze zlata.
Štítky knihy
básně Mikoláš Aleš, 1852-1913 poezie
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1971 |  Maminka |
| 1999 | Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
Překrásné obrázky musely inspirovat Jaroslava Seiferta k obzvlášť láskyplné tvořivosti. Čtete a vnímáte jednoduchost, až prostotu rýmů, které zasahují srdce každým slovem; tak čistá je Seifertova poezie.
Dokonalost je k vidění málokdy, ať již se jedná o jakýkoliv obor lidské činnosti. Ale zde je od prvních řádků zřejmá. Pan Seifert píše s lehkostí básníka, jenž zná život a ví o přírodě a člověku tolik podrobností.
Nejde vyjmenovat všechny básně, ale přeci jen mě asi nejvíce zasáhla PÍSEŇ O JAHODĚ... Přenádherně poetické...
Kdyby každý člověk uměl čísti básně a často neopovrhoval láskou v nich se skrývající, byl by svět úplně jiný a lidstvo na zcela jiné úrovni.
Je nádherné nechat se hladit Seifertovou tvorbou. Je jako ženská ruka. Mírná, hebká a konejšivá.