Sen
Jana Javorská
Stojím a rozhlížím se kolem dokola. Všude je jen tma. Doufám, že zahlédnu nepatrné světélko, abych věděla, kudy se mám vydat pro pomoc. Vyčerpáním sotva popadám dech. Nohy mě bolí, chodidla už skoro necítím. Boty jsem někde ztratila. Vím však, že jsem odhodlaná běžet dál. V té černočerné tmě tam za mnou se skrývá zlo. Zlo, které mě dohnalo až sem, a já jsem proti němu bezmocná. Na moment se zastavím, abych nabrala sílu. Opírám se o strom a zhluboka dýchám. Musím opatrně, aby mě nezahlédl. Určitě jsem mu ještě nezmizela. Je mi jasné, že tam je. Přímo ho cítím v zádech. Jestliže nenajdu pomoc, zemřu. Opětovně vezmu do rukou svoji dlouhou sukni červených plesových šatů, které jsem tak pečlivě vybírala na dnešní večer. Vykasám si ji nad kotníky a znovu se vydám na úmornou cestu. Kdybych tušila, jak mi oblečení zkomplikuje život, zaručeně bych si oblékla něco mnohem pohodlnějšího. Zvuky temného lesa mě děsí čím dál víc. Nohy mám rozdrásané téměř až ke kolenům, ale bolest už nevnímám. Mojí jedinou myšlenkou je záchrana. Únik a bezpečný návrat domů. Náhle zaslechnu podezřelý zvuk a vyděsím se. Rychle se zastavím a zaostřuji zrak. Oči už si temnotě přivykly, avšak můj strach mě ovládl úplně celou. Když les utichne, pomalu vyrazím. Třesu se zimou i hrůzou, jak to celé skončí. Snažím se chytit druhý dech a běžet dál. Najednou mě někdo uchopí a pevně mě sevře v náruči. Vykřiknu hrůzou na celý les a křičím a křičím, dokud se neprobudím. Posadím se na posteli a vyděšeně mžourám kolem sebe. Srdce mi divoce buší. Manžel na mě nechápavě zírá a pokouší se mě uklidnit. Jsem doma ve své posteli. Všechno se mi to jen zdálo. Byl to jenom hrůzostrašný sen, nebo snad ne?... celý text
Přidat komentář
Autorka nezklamala. Jestli chcete vědět proč a jak, tak mám recenzi v záložkách :-)
(SPOILER) Když jsem si tuhle knihu dávala na seznam, těšila jsem se na nějaký možná lehce hororový, možná detektivní detektivní příběh, ale byla jsem značně zklamána tím, co jsem dostala. Ani jednoho jsem tam totiž nedostala. Místo toho se jednalo o beletrii, kam se autorka pokusila nacpat tyhle dvě věci. Což musím jí přiznat, že byla ta lepší část. Žánrově to bylo v pohodě. Dokonce i ta chvíle napětí o tom, kdo Gábině ublížil se nesla v zajímavém duchu. Za to jí náleží ty dvě hvězdičky.
Co ale nebylo vůbec v pohodě jsou ty postavy. Možná jsem na jejich chování už moc stará, možná moc mladá, možná moc feministka a nebo jen málo tupá, ale ach jo. Jsem ještě ochotná uznat chování Pavla a Gábiny na začátku knihy, přecijen existují tu stále ženy, které s sebou nechají zametat a panové, kteří si myslí, že jediná role ženy je starat se o domácnost s tím, že oni nemusí hnout prstem a ještě na ně budou hnusní a zlí. Pokud ale bychom taky na konci došli k nějakému rozhřešení. Jenže to se nestalo. Celá kniha je pořád v té jedné rovině toho, že chlapi jsou šmejdi, Gábina je husa, která si nechá kálet na hlavu před nehodou a po navrácení paměti - jediná výjimka byla, když ztratila paměť, to konečně měla chvíli charakter, i když se stále nezbavila svého zlozvyku "musím sedět doma a starat se o manžela", jen k tomu měla drzé poznámky. Její potřeba chovat se tak, že "hmm, ok, zjistila jsem, kdo se mi snažil ublížit, ale přece to na něj neprásknu policii, třeba to byl jen omyl", nope, tohle za mě fakt ne.
Co se týče konce jako takového, krom zmíněného, že Gábina je trubka, tak byl poměrně uspěchaný. Na asi pěti stránkách jsme zjistili, kdo je vrah, proč to udělal a jakému došel konci. Myslím, že s tím si autorka mohla lépe vyhrát.