Sen na konci rána

23.02.2024

Čtivě napsaný román Zdeňka Zapletala situovaný do osmdesátých let minulého století, který věrně vystihuje atmosféru uvedené doby. Přináší čtenáři hlubokou sondu do osudů mladého fotografa Jana a líčí jeho nerozhodný vztah ke dvěma ženám. V celém příběhu se jedná zejména o vytváření a změny určitých morálních hodnot a obecně pak o hledání svého místa v životě. Od tohoto zajímavého autora si určitě přečtu ještě nějakou další knížku.

27.02.2022

při čtení tohoto Zapletalova opusu reálně hrozí otrava nikotinem. jenže to ještě není to nejhorší, protože v tom textu číhá těžká depka ze socialistické bezútěšnosti a marnosti. kniha se úplně vymyká označení socialistický realizmus, je to čistý existencializmus v tom nejhrubším vydání. ztráta smyslu života v Kristových letech... myslím, že nebýt konce 80. let, knížka by nikdy nevyšla.

a když si promítnu, jak jsme ten čas žili my, jak jsme opravdu honili sny a číhali na příležitosti žít jinak, abychom nakonec stejně zjistili, že to nemá cveka, že se buď můžeme zařadit do stáda povadlých intelektuálů, co u flašky něčeho k pití (mnohdy i k nepití) a většinou pašovaných cigaret od lodníků přemítají o (ne)smyslu života, nebo naskočit na loď konjunkturalistických oportunistů, obdobu amerických yuppie, a budovat šťastnější zítřky...
brali jsme si své životní lásky, abychom nebyli sami - a pak jsme přišli na to, že jsme sami ještě víc, než kdybychom měli postel jenom pro sebe. naráželi jsme svými sny na sny ostatních a zjišťovali, že i když běžíme souběžně, přece jenom každý jinam a že naše cesty nemají společný cíl.
brali jsme se a později rozváděli, abychom tu pitomost udělali znova.

Zapletal mě vždycky štval. napsal a vydal knížku několik let předtím, než jsem stejné téma prožil a sepsal sám:) štval mě tak, až jsem mu o tom napsal a pak jsme si chvilku psali. a pak přišla revoluce a pak přišel internet a pak se mi někde ztratil, jako jeho hrdina, v davu, odcházející, stále menší tečka... úplně jsem ho viděl, jak volným krokem kráčí a kolem něho jako transparent vlálo, že není důvod být vážný...

zajímavé je, že knížka neztratila nic ze své atmosféry, že i po téměř pětatřiceti letech je stále živá.

17.01.2019

Příběh třicetiletého fotografa Jana, plný kouře, alkoholu a smutku (dnes by se asi řeklo deprese) v osmdesátých letech minulého století.
Jan měl prakticky všechno, hezkou ženu Evu, byt, přátele, dobrou práci ale nějak mu to nestačilo. Žena si začala s někým jiným, byt a práci měl jen díky otci a přátelé už mu lezli na nervy. A tak se se ženou rozvedl, opustil byt, práci a přátele a začal znovu. Jenže život ho stále neuspokojuje, snad sám ani neví co chce, vztah s Martou, který je založený na domluvě NEZÁVISLOST, SVOBODA, VOLNOST není to co by chtěl. Ale co by vlastně chtěl? Je nutné vrátit se zpět, potkat se s Evou a starými přáteli a zjistit, že všichni už jsou někde jinde, že jejich život už se stočil někam jinam. Jan už teď ví, co by chtěl. Ví, co udělat, ale půjde to všechno ještě?....

Ač je to zvláštní, tak mě ta kniha vlastně o ničem velmi zaujala. Některé pasáže opravdu nutily k zamyšlení : Pořád chceme vlastně stejné věci. Pořád žijeme stejným směrem. Odcházíme, abychom se vrátili. Vracíme se, abychom mohli odejít...

Je to pár let od přečtení...a tak jsou dojmy už jen prchavé, pamatuji si třeba rozdělení textu na dvě části, kde popisuje paralelně seznámení s 2 ženami...(rád čtu, jak to dělají jiní chlapi:-), detaily prokreslené...tak zkusme číst ZZ a udělat si názor sami...

10.04.2014

Zdeněk Zapletal umí perfektně popisovat obyčejný život obyčejných lidí. V podstatě se v jeho knize nic zvláštního neděje,
ale on to umí krásně výstižně popsat. Je to radost číst.