Sen noci svatojánské
William Shakespeare
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/239910/sen-noci-svatojanske-239910.jpg
4
1082
1082
Sen noci svatojánské je nejhranější a nejslavnější komedie Williama Shakespeara. Vypovídá především o lásce a jejích bláznivých proměnách, zároveň o básnické a divadelní imaginaci. Divadelní mág a iluzionista William Shakespeare v ní virtuózně a s hýřivou, strhující obrazností předvádí hru „bláznů a milenců a básníků“, která dodnes fascinuje diváky a čtenáře celého světa a zcela bezprostředně se nás týká.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2013 , AtlantisOriginální název:
A Midsummer Night's Dream, 1600
více info...
Přidat komentář
Přestože se člověk snadno ztratí v množství postav, je to jedna z mých nejoblíbenějších her.
Sen noci svätojánskej vo mne vždy vzbudzoval dojem účasti na nejakom sabate, či keltskom ríte. Ostatne, Beltain a ďalšie pohanské sviatky a s nimi späté rituály neboli ešte v Shakespearových časoch až takou vzdialenou minulosťou, na niektorých miestach dokonca ešte stále doznievali a vyrušovali (doslova) miestnych protestantov. Sen akoby do seba abstrahoval toto pohanstvo - a možno len "náš" obraz o ňom, ale to je teraz irelevantné - s akousi jeho živočíšnosťou a živelnosťou, s jeho schopnosťou búrať hranice medzi sociálnymi skupinami i medzi človekom a prírodou. Akoby sa tu skrátka zacelila nejaká trhlina a všetko sa zmiesilo do jedného kotla, čoho výsledkom je príchod elfov, trpaslíkov a víl, akýchsi manifestácií tohto miesenia a prepájania ľudského a prírodného. Možno takto doliehal na fantáziu malého Shakespeara svit ohňov a smiech tancujúcich ľudí uprostred Ardenského lesa. (...) Rovnako fascinujúce je aj to, ako si túto tému vyžiadal samotný jazyk prvého vrcholného obdobia v tvorbe Williama Shakespeara. Ten akoby tu sústavne explodoval do nových a nových básnických postupov, irónií a paradoxov, prekvapivých, často protichodných prirovnaní, ktoré Shakespeare následne prepája prostredníctvom tém jednotlivých monológov, kedy človeka prekvapuje každé ďalšie slovo až vzniká dojem extrémneho nasýtenia a preťaženia. Slovo tu získava nadvládu nad dejom, ovláda ho, prejavuje sa vo svojej vlastnej "materialite" a mení sa na burácajúce more, ktoré čitateľa necháva vynárať sa, aby ho následne opäť ponorilo do svojich vĺn a nenechalo ho vydýchnuť. Človek sa vďaka týmto veľkolepým metaforám na istý čas cíti ako súčasť celého kozmu. Slovo akoby tu skrátka získalo magickú moc. (...) Spolu s tým do toho prenáša aj ten prvok ľudovej (smiechovej) kultúry, ktorý celú udalosť čiastočne relativizuje. Zúčastnili sme sa len nejakého utajeného rítu? Je to len súčasť rozbujnenej fantázie počas skúšania na predstavenie? Alebo je to len Klbkov sen? A možno je to celé len tým divadelným snom, na čo poukazuje záverečná parodizujúca pasáž, ktorá človeka od tohto splynutia odvádza do metatextuálnej roviny, kedy sa paroduje samotné divadlo. (...) Tu potom vlastne vystupuje niečo zaujímavé, a to akási strata. Strata schopnosti vnímať inú, ako profánnu realitu. Sledujeme tu ľudí utopených vo svojich problémoch, pechoriacich sa vo svete uprostred väčších síl, nevediacich o svojej malosti a smiešnosti (a netýka sa to len hercov, ale aj milencov) a neschopných vnímať zásahy "osudu" a toho, čo ich presahuje. Zároveň je to aj ukážka fluidnosti lásky, v ktorej sa pre zmenu zjavuje neschopnosť postáv "pevne stáť" a brániť sa prvoplánovým pudom, vlastnej živočíšnosti, náhle vnikajúcemu prírodnému svetu. Aj tu sa tak ukazuje tá metamorfóza a absencia akéhosi vhľadu, ktorá práve vychádza z miesenia pohanského rituálu, z bezhraničnosti. A ani divadlo, v ktorom sledujeme lásku až za hrob, nedokáže do tohto sveta vniesť poriadok a ubrániť sa mieseniu vysokého a nízkeho, vážneho a smiešneho. Tým sa vlastne kruh uzatvára, pretože v tomto kotlíku stierajúcom hranice je uväznená aj samotná Shakespearova hra. Aj Shakespeare, a to nielen slovom, ako som to popisoval už vyššie, ale aj fraškovitým, pritom sprvu tragicky vyznievajúcim žánrom, sa stal obeťou tohto miesenia. Už tu sledujeme, že "život je utkaný z rovnakej látky ako sny". (...) Aj napriek relativizácii však niečo v človeku chce veriť, že tá mágia, ktorú Shakespeare ukazuje je skutočná. Že občas sa zem rozostupuje a na povrch sa rozbehnú Pukovia, víly a škriatkovia. Že nastal čas, kedy sa profánna realita rozpúšťa a človek zažíva už tu na zemi ten absolútne pohlcujúci pocit spojenia so všetkým živým navôkol. Ak nie, aspoň tu máme Shakespeara, ktorý nám dokáže tieto pocity na pár okamihov sprostredkovať.
Videné:
Divadlo: 1x
Film: Sen noci svatojánské (1959), Sen noci svatojánské (1973), Sen noci svätojánskej (1999)
Je to zvláštní komedie tento Sen noci svatojánské. Viděl jsem ji dvakrát zinscenovanou v Národním divadel, což, pravda, nebyla žádná výhra z hlediska rekvizit a jeden z důležitých veršů inscenace také postrádala, ro však neznamená, že to nebyl svým způsobem zajímavé. A i zde platí, že vidět inscenaci – byť třeba ne vizuálně perfektní – je mnohem lepší nežli prosté knižní podání, které je u dramat dobré spíše pro pochopení jednotlivých pasáží, krása celku je však kolikrát narušena. Tak, ze čtení samotného Snu bych si toho moc neodnesl, děj si pamatuji (a chápu) díky inscenaci, jednotlivé verše se mi však do mozečku usadily po přečtení. A které? Upřímně za opravu zajímavé považuji dvě.
Jednak hned úvodní kde Egeus vyhrožuje Hermii smrtí (prostřednictvím athénského práva, což mne osobně rozlítostňuje) a dává tak celé hře poněkud jinou atmosféru nežli měla hra, kterou jsem viděl na jevišti.
Druhá scéna je naopak ta poslední. Oberon napravuje co sám s Titánií a Pukem napáchal, žehná všem třem párům a odchází. Puk za ním uklízí. Bohové napáchali všechen bordel a taky si ho po sobě pěkně uklidili, to je myslím pěkné.
Jinak mi hra nic moc dalšího nenabídla a ani pan profesor Hilský mě tentokrát nepřesvědčil o existenci kdovíjak zajímavých aspektů hry. Čímž nechci jakkoliv hanit opět bravurní překlad a snižovat práci, kterou vynaložil při překladu. Jedná se o celkem zmatenou záležitost, u které se člověk zasměje (hlavně Puk mi časem přirost k srdci) ale nic zvláštního si z ní nejspíše neodnese. Spíše bych doporučil komedii Večer tříkrálový.
Zábavná komedie, u které lituji, že jsem jí skutečně nečetl měsíc zpátky, kdy svatojánská noc opravdu byla. Hra ve hře i její příprava byla vtipná a stejně tak i komentáře na její výslednou inscenaci. Shakespeare opět dokazuje, že je schopen bavit mnohé generace.
6 bodů z 10
Další příběh dvou nešťastně zamilovaných. Knížka byla poněkud chaotická a úplně jsem si po přečtení nebyl jistý, co si o ní mám myslet.
Rozhodně jsem si od Shakespeara víc oblíbil tragédii Romeo a Julie. Hlavní myšlenky obou děl jsou si ale vlastně poměrně podobné. Zde se však jedná o komedii. Autor používá nadpřirozené jevy, ale nejdůležitější je, že dobro vítězí a i všechny problémy se dají nakonec napravit tak, že pravá láska vyhraje.
Knihu tedy doporučuji těm čtenářům, které zaujala i jiná Shakespearova díla jako právě například Romeo a Julie.
Túto klasiku svetovej literatúry som si prečítal v rámci povinného čítania na gymnáziu. Už predtým som o "Midsummer Night's Dream" čo-to zachytil, no nikdy som sa tomu nejako hlbšie nevenoval.
Počas štúdia som pracoval s adaptáciou od Janet Cameron. Jedna z najznámejších divadelných hier je tu prerozprávaná veľmi slušne, dobre sa to číta, v príbehu som sa vôbec nestrácal. William Shakespeare, anglický majster spisovateľského umenia skutočne rozpráva príbeh nielen o láske, ale aj o kúzlach, závisti či pobláznení. Dej je vystavaný na akýchsi menších mileneckých "zápletkách". Či už je to konflikt medzi Lysanderom/Hermiou a Demetriom; Titaniou, kráľovnou víl a Oberonom, kráľom elfov, je zaujímavé tieto vzťahy sledovať. Všetko sa tu hýbe dopredu relatívne rýchlo, dejových zvratov či nových postáv ako herci (resp. Bottom) tiež príbuda. Komplexnosť príbehu každou kapitolou rastie.
Okrem Shakespearovho majstrovského rozprávania, sa mi veľmi páči aj prostredie, v ktorom je "Midsummer Night's Dream" zasadený. Staroveké Grécko patrí k jedným z mojich najobľúbenejších scenérií.
Už teraz rozumiem prečo si "Midsummer Night's Dream", hádam najznámejšia divadelná komédia všetkých čias, získala takú obľubu u ľudí v priebehu takmer 430 rokov. Majstrova genialita v rozprávaní komplexného príbehu poukazujúc na problémy bežných ľudí aj vo všetkých ďalších storočiach je skrátka nezameniteľná.
“I have had a dream”
(Bottom, Act 4, Scene 1)
Zprvu jsem ji moc nepochopil, ale něco jsem podchytl. Za to ta kniha ale nemůže. Nakonec jsem se trochu pobavil. Další úspěch Williama Shakespeara.
Driv me ten text rozciloval. Vsichni se pretvaruji, pitvori a hraji si na neco jineho. Az pozdeji, kdyz jsem to videla asi potreti v divadle, jsem se zacala bavit a pochopila kouzlo textu. Jestli to mate podobne, dejte tomuto dramatu jeste sanci, stoji za to! :)
Kto by už nepoznal (či si to uvedomuje alebo nie) túto slávnu komédiu?! Prešla už toľkými spracovaniami - divadelnými, opernými, filmovými, knižnými, že je ťažké to len tak zrátať. Vždy ma vie pobaviť a viem si tento námet užiť v každej podobe.
Trošku citácií, podľa ktorých ani nemusím vypovedať, ktorá postava mi najviac v tejto komédii učarovala, či to bolo v slovenskom a či českom jazyku, vo filme, knihe a či v divadelnej hre.
"Uvidíme smiešnu scénu:
Kam sa len tí ľudia ženú!"
"Ak sme vás snáď pobúrili,
myslite si, moji milí,
že vás v spánku navštívili
škriatkovia a lesné víly.
Nad vami sa vznášal tieň:
Všetko bol to iba sen.
Čo v hre nezdalo sa súce,
napravíme nabudúce.
Chceme vašu priazeň získať:
kiež nás nikto nevypíska.
Akože sa volám Puk,
nepustím hru z vlastných rúk,
kým v nej riadok po riadku
nedáme do poriadku.
Dobrú noc vám, páni, panie:
nešetrite svoje dlane!"
A ešte si neodpustím citáciu z divadelného predstavenia pre panstvo - Múr v podaní kotliara Pyskoňa :)
"Tým skončila sa moja veľká rola.
Múr môže odísť, vypadol už z kola."
Citáty sú zo zbierky Komédie, sonety, ktorú do slovenského jazyka preložili Ján Boor, Jozef Kot (preložil Sen noci májovej) a Anna Sedláčková v roku 1989.
Je to úsměvný příběh, ve kterém se nejprve díky magii vše zamotá, avšak posléze přináší dobrý konec. V okamžiku, kdy si zvyknete na tento květnatý styl psaní, je to hezky čtivé.
Sen je docela snovej. Je to podstatný výmyk od Shakespearovy tvorby. Skoro jak první fantasy.
Ústřední téma je láska omladiny, což mě teda zrovna nebere, ale pak začlo docházet k iluzím a proměnám (což jsou zásadní motivy) a už to mělo drajv. Kontrast nízkého (řemeslníci mluvící lidovou řečí) s vysokým (vznešené řečičky Thésea a spol), které se míchá. A co je fakt dobrý, je zařazení "hry ve hře". A ve "hře ve hře" je výborná scéna se zdí.
Shakespeare asi napsal aji větší pecky, ale proč ne, bavil jsem se.
Nevím, jestli je to tím, ze jsem knihu nepochopila, ale přijde mi, ze její dej je dost odflaknuty. Ve hře je hodně postav, které by tam ani byt nemusely a zápletka, která mohla byt velice tragická, či veselá, je nijaka.
Štítky knihy
komedie divadelní hry víly, rusalky William Shakespeare, 1564-1616 Titania, královna víl Oberon, král elfů
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Jsem velkou milovnicí divadelních her - tedy, ráda na ně chodím právě do divadla.
Shakespeare pro mne byl a je jednou z největších divadelních legend a jeho hry jsou jedno velké mistrovské dílo.
Kdysi dávno jsem dokonce navštívila i Sen noci svatojánské v podání jednoho dobrovolnického divadla a moc jsem si jej užila.
Ale teď už ke knize - čtení her mi nikdy nešlo, natož takto veršovaných. K maturitě jsem měla přečíst Romea a Julii, ale nezvládla jsem to ani do půlky.
Teď, 2 roky po ní, jsem si zakoupila tuto hru a nezabrala mi ani dva dny. Myslím, že čím jsem starší, tím lépe se do toho dokážu ponořit a jistě zkusím přečíst víc podobných kousků!
Mimo tuto jsem četla jen Jak je důležité míti Filipa od Oscara Wilda, což je další pecka v mém seznamu her, které toužím přečíst.
Samotný děj je velmi příjemný, ubíhá rychle, člověk se pousměje.. moc krásný kousek a jsem ráda, že jsem tímto překousla svůj strach a nechuť vůči hrám a pustila se do ní!