Sen noci svatojánské
William Shakespeare
Sen noci svatojánské je nejhranější a nejslavnější komedie Williama Shakespeara. Vypovídá především o lásce a jejích bláznivých proměnách, zároveň o básnické a divadelní imaginaci. Divadelní mág a iluzionista William Shakespeare v ní virtuózně a s hýřivou, strhující obrazností předvádí hru „bláznů a milenců a básníků“, která dodnes fascinuje diváky a čtenáře celého světa a zcela bezprostředně se nás týká.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2013 , AtlantisOriginální název:
A Midsummer Night's Dream, 1600
více info...
Přidat komentář
Shakespearovská klasika, která díky kouzlům působí tak trochu mysticky. Nemůžu knize upřít ani to, že si zde autor hraje se svou i s čtenářovou fantazií.
Jazyk, nebo spíše překlad je opravdu skvostný a květnatý.
Ve výsledku se mi drama líbilo, i když Shakespearovou fanynkou opravdu nejsem. :)
Opravdu snové a milé. Úplně z jiného soudku než ostatní díla, ale fakt se mi to líbilo a líbil se mi i fantasy svět, který tam byl vytvořen.
Tak z tohohle snění mám podivně smíšené pocity. První třetina mi nedávala moc smyslu a uváděla mě do vlastního snění provázeného pochrupkáváním na stránkami. Jediný moment, který mě v prvé části zaujal, bylo uvědomění, že příběh je především docela osobitý způsob řešení partnerských neshod mezi Oberonem a Titanií. Tím okamžikem začal být Sen noci svatojánské o něco zajímavější, zvlášť díky režii Puka a přístupem Oberona, který procitnutím (stejně jako mým) začal dávat věci do pořádku. Propletenost - či popletenost? - dění uprostřed lesa mezi čtyřlístkem zamilovaných už nesla nádech zábavnosti a komediálnosti. Ovšem za vrchol považuji třetinu poslední, kdy skupina "aténských křupanů" předvádí divadelní hru před Théseem. Tady Shakespeare opět zazářil. Střílet v rámci divadelní hry přímo do vlastních řad divadelníků pomocí "divadla v divadle", ještě tak vkusným způsobem, to bylo skvostem hodným mistra. Zakončení závěrečnými monology oněch lesních božstev tahajících po celou dobu za nitky (či větévky) bylo jen třešničkou. Snové jako samotný sen - málokdy si vybavujete začátek nebo průběh, ale většinou si vybavujete ten závěr před probuzením. Že by byl Vilda až takový kulišák?
4,5
Tohle bylo celkem zvláštní a já jsem si to zamilovala. Zatím nejlepší hra od Shakespeara, kterou jsem četla.
Tak jsem se po roce konečně dostala k očekávanému dílu pana Shakespeara. Upřímně na tomto díle neshledávám nic tak přelomového, jak mnozí říkají, ale třeba jsem jen nečetla dost pozorně, nebo to bude mým jiným pohledem na literaturu. V každém případě musím uznat, že se jedná o vydařenou divadelní hru, komedii, u které jsem se ke konci jsem se i zasmála. Jistě by na divadelních prknech vyzněla lépe než jen v mé fantasii, na to si však ještě chvíli počkám. Nejvíce mne na knize zaráží její konec, jelikož tomu jsem úplně neporozuměla, snad se mi to podaří příště, při další četbě. Z postav mi nebyl sympatický snad nikdo. Moc se mi ale líbily verše jako takové. Díky nim se mi kniha četla rychleji a více mě bavila. Již teď jsem zvědavá na další díla od pana Shakespeara, která mám v plánu přečíst.
Kouzelná to jednohubka.
Dle mého narozdíl od jeho ostatních her ne tak složitá, v postavách se člověk lehko zorientuje, dýchá z toho kouzlo letního slunovratu a do dvou hodin to máte přečtené.
2020/5
Je to Shakespeare, co víc říct? :) Jsem trošku zklamaná, protože po začátku R&J, který byl vážně vtipný, je tohle o něco slabší kafe. Má to nepromyšlené části, které bych se neodvážila napsat ani do školní slohovky, ale to už tak u klasik bývá. Líbí se mi ta šílená překombinovanost. Hra ve hře, zamilovaní každý do každého. Některé repliky jsou prostě ze zlata.
Možná jsem divná, ale tohle se vůbec nedalo číst. Měla jsem zmatek jak v postavách, tak v ději, a kdyby neměl Sen pár stran, ani ho nedočtu.
Moc se mi líbila atmosféra Snu noci svatojánské. Četla jsem překlad Josefa Václava Sládka, byl trochu komplikovanější, ale i tak komedie svoji funkci splnila.
„Tak já, ta zeď, vše sehrál, jak má být,
a když je konec, zeď už musí jít.“
Pobavilo mě, jak přesně vystihl Shakespeare pasáž, ve které se hádají dvě hlavní hrdinky, Helena a Hermie. Helena se utápí v sebelítosti a předkládá Hermii jejich společnou minulost. Dramaticky jí vyčítá, že jejich přátelství tak lacině zahazuje („Ta všecka tajemství, ty hodiny!“). Hermie se taky projevuje takřka typicky žensky, když za příčinu sporu, bez toho, aby na něj kdokoli narážel, začne považovat svůj nízký vzrůst („Že já tak malá jsem a zakrslá? Mluv, malovaná tyčko májová, jak malá jsem?“)
A ještě bych dodala zajímavost: Sen noci svatojánské je jednou ze tří Shakespearových her, které nemají zjistitelnou literární či dramatickou předlohu (zbývající dvě jsou Marná lásky snaha a Bouře). Shakespeare si zápletku i divadelní situace Snu vymyslel sám, nicméně inspiroval se v Ovidiových Proměnách příběhem Pyrama a Thisby. Jinou významnou inspiraci Snu představuje Geoffrey Chaucer a jeho Canterburské povídky– Chaucerova Rytířova povídka začíná portrétem Thesea, slavného vévody a pána Athén, který chrabrostí a válečnickou lstí dobyl království Amazonek a pojal za manželku jejich královnu Hippolytu.
„Ó, učte mne, jaký to pohled máte
a čím tluk jeho srdce ovládáte!“
„Naň mračím se, on miluje mne dál.“
„Kéž úsměv můj v tom umění se znal!“
„Já klnu mu, jej k lásce jen to pudí.“
„Mé motlitby kéž takou vroucnost budí!“
„Víc nenáviděn, víc mi chodí vstříc.“
„Víc milován, mne nenávidí víc!“
„Ne mojí vinou tak se zapomíná.“
„Však vaší krásou- kéž to moje vina!“
Od Williama Shakespeara jsem už četla Romea a Julii, ale musím se přiznat, že tohle dílko mě nadchlo víc. Sice se mi po rozmotání situace už nechtělo číst dál, ale jsem ráda, že jsem tuto knížku dočetla. Divadelní představení na konci prostě stojí za to.
SPOILER: Zeď je asi nejvtipnější postava
Asi jsem čekal něco jiného. Možná by pomohlo to vidět, ale při čtení jsem si říkal už jen pár stránek a bude po všem.
Miluju to...... Chtěla bych to vidět v divadle.
A až budu mít děti, tak v našem čtecím repertoáru nebude chybět zjednodušená verze tohohle úchvatného příběhu.....
Aneb co dokáže skřítkovo spletení si dvou mužských postav :-) A jakou z toho měl ještě radost. Kouzelné a velice příjemné.
Musím se přiznat, že tragédie od Shakepeara mám raději než komedie, ale třeba po přečtení více komedií přijdu na chuť i tomuto žánru. Jinak je kniha docela zamotaná a konec předvídatelný, ale líbila se mi.
Uprimne asi zatim ta nejlepsi ze Shakespearovych komedii, kterou jsem cetla. Vetsinou uprednostnuji tragedie, protoze komedie v knizni podobe jsou chaoticky salat. Tato me ovsem velmi bavila. Jedine minus pro mne byla fraska z posledniho dejstvi o Pyramovi a Thisbe. Sprymovnou vlozku bych nejradeji vyskrtla, jednak proto, ze nebyla vtipna, a druhak me absolutne nezajimala - pro mne uz dej skoncil.
Štítky knihy
komedie divadelní hry víly, rusalky William Shakespeare, 1564-1616 Titania, královna víl Oberon, král elfů
Autorovy další knížky
2015 | Romeo a Julie |
2010 | Hamlet |
2011 | Zkrocení zlé ženy |
1994 | Sen noci svatojánské |
1964 | Othello |
Tak trochu slátanina. Shakespeare píše skvěle. Ale tady pokulhával jazyk, dialogy, příběh i zápletka. Napsal mnohem lepší díla.