Sen o mém otci / Sen o mně
Karol Sidon
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310108/bmid_sen-o-mem-otci-sen-o-mne-fxS-310108.jpg
4
13
13
Brilantní autobiografické prózy, kterými do literatury šedesátých let vstupoval autor ani ne třicetiletý, vyplavují ze vzpomínek obrazy dětství, dospívání a prvních let dospělosti. Představují křehkého člověka hledajícího své místo ve světě, zmítaného vášněmi i pochybujícího o své schopnosti milovat. Sen o mém otci je autorovou prvotinou. Ústřední tragikomickou zápletku rozvíjí kolem dětského podvodu s žákovskou knížkou. Otce malého Karolka umučili v Terezíně a jeho matka se později podruhé provdala. Právě vztah k matce, dramatické střety s ní, útěky ze sevření její lásky a opětovné návraty jsou obsahem Karolova vyprávění. Navazující novela Sen o mně představuje trýznivou zpověď muže stojícího tváří v tvář nevěře. Snaha porozumět vztahu k vlastní ženě (podobně jako předtím vztahu k matce) je snahou porozumět tajemství života a smrti. Krutě otevřenou zpověď, kterou přináší druhá próza, vyvažuje první text, který díky dětskému pohledu a milosrdnému odstupu přináší s postavami pábitelů, „svůdců“ a hrdinů i půvabný humor. Prózy vycházejí po více než dvaceti letech ve třetím vydání s autorovým doslovem.... celý text
Přidat komentář
Kniha je velmi dobře napsaná, slohově příjemná a čtenářsky přívětivá, ale obsahově jsme spolu trochu a ke konci hodně bojovaly. Je zvláštní, že něco, co je tak krásně napsané se tak špatně čte. Zbožňuju Karola Sidona, ale tohle mi prostě nesedlo. Sen o mém otci ještě ušel, i když jsem malého Karolka dost litovala, protože jeho dětství bylo jen křik, slzy, scény a obavy. Takový malý uzlíček nervů. Přesto to ještě šlo. Ale pak přišel na řadu Sen o mně. No a tady už to byl boj. Často jsem se zarazila a říkala si, jak moc je kniha autobiografická a jak moc se tam projevuje jakási autorská licence. Takhle je Karol velmi rozporuplná a rozháraná osobnost, čemuž se nemůžeme divit, pokud měl takové dětství. Možná, že za pár let mi kniha sedne víc. Teď ji jen založím do knihovny. Asi jsem byla příliš natěšená.
Kniha se čte velmi dobře, i přes poněkud zdlouhavé "natahování" příběhu (za to ubírám hvězdičku).
Své kouzlo má především proto, že jde o autobiografii - Karol Sidon je z mého pohledu trochu rozporuplná osobnost, přesto (nebo právě proto) je mi sympatický.
Knihu doporučuji :-)
poměrně působivá kniha z pohledu malého dítěte. člověk si zde potvrdí jak moc je dětství v životě jedince důležité. nakolik nás ovlivňuje a utváří náš další směr. jak moc si ho postupem času utváříme my samy a taky jak moc nás ovlivní v chování k našim vlastním dětem a okolí obecně.
Knihu jsem dostala, zřejmě proto, že se hodně zajímám o judaismus, židovské dějiny a kulturu, k nimž Karol Sidon v našich končinách prostě patří. Navíc jsem pana Sidona párkrát viděla a slyšela, jak se říká naživo, a je mi jako známá osobnost celkem sympatický. Z těchto memoárů mám však trošku smíšené pocity. Dílo je hodně emotivní, silné, smutné, ponuré až depresivní. Trochu při čtení mrazí, když si člověk uvědomí, že nečte fiktivní román ale skutečný příběh a retrospekci.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Altschulova metoda |
| 2012 | Pět knih Mojžíšových |
| 1968 | Sen o mém otci |
| 2015 | Piano live |
| 1991 | Evangelium podle Josefa Flavia |
Sen o mém otci je vzpomínání místy hořké, místy nostalgické, ale napsané už přeci jen trochu s nadhledem. Sidon je zábavný vypravěč a daří se mu výrazné pointy, takže i dětství, které by s ním málokdo chtěl vyměnit (ovšem v 50. letech asi nepatřilo mezi nejhorší), nepůsobí celou dobu drásavě, nebo přinejmenším i v krizových okamžicích, kdy matka vyhrožuje skokem z balkónu kvůli nezdárnosti syna, čtenáři můžou cukat koutky.
Druhá velká kvalita textu je dokonalé vcítění (nebo uchovaná vzpomínka) na dětské prožívání, hrůzu z prozrazení zfalšované známky, která nutí k dalším lžím a bobtná, až přes ni není vidět nic jiného - a přitom se během chvíle může překlopit v autentický pocit, že to oni jsou zlí, ti, kteří mi nevěří, protože důkazy přece nemají, a podezírání bez důkazů je křivda. Zdá se mi, že tak výstižný návrat do dětství plyne z toho, že v autorovi i po letech byly křivdy a smutky živé, nezpracované, ale dokázal od nich poodstoupit aspoň na půl kroku a proškrtat je do tvaru, který se netopí v emocích.
Sen o mně, bohužel, je ukázka autoterapie bez odstupu, útržkovitého skákání po rozjitřených citech. Sebelítost se pere s lítostí, záchvaty špatného svědomí ponoukají křečovitou snahu obětovat se na úkor manželky, ale to zase vyvolává pocit, že si přece šlechetná oběť zaslouží, aby se nemusela obětovat tak moc, že by se partner měl svého práva na výhru dobrovolně vzdát. Zmatek a utrpení citově nezralé osobnosti popsané neuspořádaně, jak to zrovna srdce potřebovalo. Formálně se to čte těžko a obsahově ještě tíž.
Kdo by chtěl číst Sen, ať oba nebo jeden, i Evangelium podle Josefa Flavia, měl by začít tady. Evangelium pak dostane nové významy.