Sen o mém otci / Sen o mně přehled

26.03.2022

Sen o mém otci je vzpomínání místy hořké, místy nostalgické, ale napsané už přeci jen trochu s nadhledem. Sidon je zábavný vypravěč a daří se mu výrazné pointy, takže i dětství, které by s ním málokdo chtěl vyměnit (ovšem v 50. letech asi nepatřilo mezi nejhorší), nepůsobí celou dobu drásavě, nebo přinejmenším i v krizových okamžicích, kdy matka vyhrožuje skokem z balkónu kvůli nezdárnosti syna, čtenáři můžou cukat koutky.
Druhá velká kvalita textu je dokonalé vcítění (nebo uchovaná vzpomínka) na dětské prožívání, hrůzu z prozrazení zfalšované známky, která nutí k dalším lžím a bobtná, až přes ni není vidět nic jiného - a přitom se během chvíle může překlopit v autentický pocit, že to oni jsou zlí, ti, kteří mi nevěří, protože důkazy přece nemají, a podezírání bez důkazů je křivda. Zdá se mi, že tak výstižný návrat do dětství plyne z toho, že v autorovi i po letech byly křivdy a smutky živé, nezpracované, ale dokázal od nich poodstoupit aspoň na půl kroku a proškrtat je do tvaru, který se netopí v emocích.

Sen o mně, bohužel, je ukázka autoterapie bez odstupu, útržkovitého skákání po rozjitřených citech. Sebelítost se pere s lítostí, záchvaty špatného svědomí ponoukají křečovitou snahu obětovat se na úkor manželky, ale to zase vyvolává pocit, že si přece šlechetná oběť zaslouží, aby se nemusela obětovat tak moc, že by se partner měl svého práva na výhru dobrovolně vzdát. Zmatek a utrpení citově nezralé osobnosti popsané neuspořádaně, jak to zrovna srdce potřebovalo. Formálně se to čte těžko a obsahově ještě tíž.

Kdo by chtěl číst Sen, ať oba nebo jeden, i Evangelium podle Josefa Flavia, měl by začít tady. Evangelium pak dostane nové významy.

29.02.2020

Kniha je velmi dobře napsaná, slohově příjemná a čtenářsky přívětivá, ale obsahově jsme spolu trochu a ke konci hodně bojovaly. Je zvláštní, že něco, co je tak krásně napsané se tak špatně čte. Zbožňuju Karola Sidona, ale tohle mi prostě nesedlo. Sen o mém otci ještě ušel, i když jsem malého Karolka dost litovala, protože jeho dětství bylo jen křik, slzy, scény a obavy. Takový malý uzlíček nervů. Přesto to ještě šlo. Ale pak přišel na řadu Sen o mně. No a tady už to byl boj. Často jsem se zarazila a říkala si, jak moc je kniha autobiografická a jak moc se tam projevuje jakási autorská licence. Takhle je Karol velmi rozporuplná a rozháraná osobnost, čemuž se nemůžeme divit, pokud měl takové dětství. Možná, že za pár let mi kniha sedne víc. Teď ji jen založím do knihovny. Asi jsem byla příliš natěšená.