Seneca Utěšitel

27.12.2020

,, Vím, že to není v naší moci a že žádný cit není náš otrok, nejméně pak ten, který se rodí z bolesti; bývá totiž prudký a vzdoruje každému léku...
Někdy se jej snažíme zakrýt a vzdechy ztlumiti...

Ale slzy se přece řinou přímo po tváři, nastroiené k přetvářce a zastírající pravý stav duše, jindy se snažíme zaměstnat mysl hrou nebo zápasy gladiátorů. Ale právě při tom divadle, které má mysl rozptýlit, otřese náhle srdcem nějaký lehký záchvěv stesku. Proto je lépe bol přemáhat než šálit...

Neboť bol, uspaný nějakou vnější radostí nebo zavedený prací jinam, probouzí se znovu a právě v klidu sbírá nové síly k prudkému útoku. Zato bol, který ustoupil rozvaze, uklidňuje se trvale...

Nehodlám ti tedy zde doporučovat ony léky, kterých, jak vím, užívá mnoho lidi, aby ses buď zabavila dlouhou cestou nebo potěšila půvabnou krajinou, abys mnoho času věnovala bedlívému vedení účtů v domácnosti a správě rodinného jmění, zkrátka abys vyhledávala stále nějakou novou práci...
To je jen málo platné, pomůže jen na chvilku, ale bolest neléčí, nýbrž jí zdržuje...

Já si však raďeji přeji, aby bolest ustala nadobro, nikoli aby se dala ošálit... Proto tě vedu tam, kam se musí uchýlit všichni snažící se uniknout osudu, k ušlechtilé duševní práci. Ta tvou ránu vyléčí, vypleje ze srdce všechen zármutek...
I kdyby ses byla touto duševní prací nikdy nezabýla, můžeš se jí věnovat nyní a tím zmírnit svůj zármutek...

11.02.2020

,, Miluji tě, živote, jsi mi drahý pro dobrodiní smrti...
O ubozí, kteří nevíte, co je vaše zlo...! Nechválíte smrt jako nejlepší vynález přírody a nečekáte na ni, ať nese blaho, ať odvrací pohromu, ať končí sytosť i únavu starcovu, ať v květu mládí odvádí junáctvo, dokud se kojí lepší nadějí, ať odvolává děti dříve, než nastoupily tvrdší pochod...
Všem nese konec, mnohým lék, některým splnění jejich přání, o nikoho se však nezasloužila lépe než o ty, které navštěvuje dříve, než byla pozvána...
Smrt ruší otroctví proti vůli pána, rozbíjí zajatcům pouta, vyvádí ze žaláře ty, kterým vyjití zapověděla nezřízená moc...
Smrt dokazuie vyhnancům, v duchu po vlasti stále toužícím a oči k ní obracejícím, že na tom nezáleží, kde kdo leží...
Vše vyrovnává tam, kde osud špatně rozdělil společný majetek a dětí, přicházející na svět s rovným právem, podaroval každé jinak...
Po smrti už nikdo nemusí nic dělat na cizí rozkaz, už nikdo necítí svou poníženost, brána smrti byla všem otevřena... Po smrti toužil, Marcie, tvůj otec...
Smrt, opakuji, činí, že narození není trest ; sílí, abych nepadl před hrozbami nehod; přispívá, že si mohu zachovat zdravý rozum a moc nad sebou...
Mám, co vzývat. Vidím zde kříže; nejsou všecky stejné, nýbrž jsou různě zrobené. Někteří na nich visí hlavou dolů, někteří mají kůlem probodeny slabiny, někteří rozpjaté paže na břevně. Vidím mučidla, vidím důtky, vidím nástroje určené na mrzačení jednotlivých údů. Avšak vidím též smrt. Jsou zde nepřátelé zbrocení krví, jsou zpupní občané. Ale vidím zde i smrt. Není obtížné otroctví, kde je možná jediným krokem dojít svobody, jakmile se ti zhnusil pán...
Miluji tě, živote, jsi mi drahý pro dobrodiní smrti...