Sentimentální cesta po Francii a Itálii

20.10.2022

Vtipné, ze života ... Jenže pán cestuje pouze po Francii, Itálii je věnovaná jedna kapitolka - dohromady asi stránka ... tedy nic moc, vzhledem k tomu, že jsem se těšila hlavně na příhody z Itošky ...

28.04.2022

Podstatu svého cestopisu vlastně Sterne shrnuje větou, že by rád pátral „po obnažených místech [...] srdcí a vyhledával si, co je v nich pod různými rouškami zvyků, podnebí a náboženství dobrého [...].“
Jeho pouť tedy vede spíš od člověku k člověku než z místa na místo, počínaje františkánským mnichem v Calais a konče cizí dámou, s níž je autor nucen sdílet pokoj na italských hranicích. Mezi těmito „body“ potkáváme řadu dalších zajímavých bytostí: pařížskou komornou či grisetku, zchudlého rytíře prodávajícího paštiky, sluhu, jenž umí jedině tlouct na buben, nebo třeba Sternovu vlastní literární postavu, Marii.

Jako celek chce dílko podat svědectví o dobrotě člověka. V každém případě svědčí o laskavosti, jemnosti a takřka neuvěřitelné cudnosti Laurence Sterna. Podvědomě jsem jeho „Cestu“ srovnávala s Diderotovým „Jakubem fatalistou“. Obě prózy s filosofickým laděním vznikly ve stejné době a jsou sbírkou samostatných příběhů, rámovaných cestou pána a sluhy. Diderot se však neštítí sprostoty až oplzlosti, kdežto Sterne zůstává gentlemanem. „Muž, který nemá jakýsi citový vztah k celému ženskému pokolení, není schopen milovat jednu jedinou z nich tak, jak by měl,“ vysvětluje francouzskému ministrovi.

Další přirovnání, které se mi vnutilo, bylo ke „Třem mužům ve člunu“. Doufám, že to nezní jako dehonestace klasika; když ony mají cestopisy obou pánů stejný humor (skvělý) prokládaný úvahami (skvělými). Kombinace šprýmů a senzitivity („... já jsem totiž přecitlivělý jako žena ...“) je sternovsky unikátní. Cením si toho, že dílko umožnilo mužům nastupujícího romantismu vyjadřovat i jiné emoce než náboženské, například soucit a lásku k bližním, bez obav ze směšnosti. Někdy ovšem působí Sternova citlivost poněkud samoúčelně. Lituje například uvězněného špačka, ale když se mu nepodaří vysvobodit ho z klece v prvním záchvatu empatie, koupí ho a později přeprodá dál.

Mně se nejvíc líbil příběh německého venkovana a jeho oslíka. Ale i řada dalších obrazů (cesta večerní Paříží s mladičkou „fille de chambre“, měření tepu grisetce, rozhovor s důstojníkem v opeře, ...) ve mně pořád doznívá. Bohužel je to tenká knížka (skoro jsem ji přečetla během pár hodin na pláži); a nikdy mi předčasné úmrtí žádného autora nelámalo srdce tak jako nad Sternovou nedokončenou větou. Tenhle roztomilý pastor by si zasloužil žít co nejdéle.

22.08.2019

„‚Ve Francii,‘ řekl jsem, ‚to mají zařízeno líp…‘ ‚Vy jste byl ve Francii?‘ zeptal se můj společník a prudce se na mne obrátil s nejzdvořilejší vítězoslávou na světě. ‚Je to vlastně divné,‘ pomyslel jsem si, když jsem si věc sám rozvážil, ‚že by pouhých jednadvacet mil plavby, dál to z Doveru do Calais rozhodně není, přiznalo muži taková práva. Tomu musím přijít na klub.‘“

Takto elegantně - prostě i hloubavě - začíná cesta poněkud nekonformního duchovního po Francii (na Itálii bohužel nedojde). Jde bezesporu o cestopis, ale o cestopis duše, kdy je velká část ponechána na laskavém čtenáři. Zkrátka, do tohoto inspirujícího dílka jsem se zamiloval nejen pro jeho rozvernost, ale i pro jeho nepopiratelnou hloubku.

„Pětiminutový rozhovor v takovéhle situaci je asi tolik co rozhovor trvající pět století, jste-li tváří k ulici: v tomto případě jej totiž čerpáte z předmětů a událostí tam venku – máte-li však upřeny oči na mrtvé prázdné místo, čerpáte čistě ze sebe.“

„Muž sotva kdy učiní ženě nějakou milou nabídku, drahý pane, aniž to ona vytuší už několik okamžiků napřed…“

„Člověk, který si považuje dobrého nočního spánku, neulehne s nepřátelstvím v srdci, může-li se ho zhostit.“

„Úspěch ve světě míváme spíše tehdy, když služby přijímáme, než když je prokazujeme; vezmete vadnoucí větvičku a zastrčíte ji do země; a pak ji zaléváte už proto, že jste ji zasadili.“

25.01.2019

Na svou dobu velmi moderní dílko svérázného faráře, přístupného všem přirozeným lidským touhám a potřebám, pro něhož jsou tu konvence v životě i v románu jen proto, aby se jimi mohl bavit on i jeho čtenáři. Možná ani z poloviny to není kniha odpovídající svému názvu a žánru – do Itálie se v popisech své cesty autor ani nedostal a cestopisem je tahle knížka také jen s přivřením obou očí – to, co autor popisuje, mohl z devadesáti procent zažít i doma či za humny. O to univerzálnější a čtivější (prosta nezáživných popisů častých v řadě děl tohoto žánru a naopak soustředěná na lidské nitro, pocity a myšlenky) ovšem knížka je. Výborné (hlavně z pohledu muže) jsou především pasáže, kde hrdinovi padne do oka nějaká žena – skoro by se daly označit za jakési lekce svádění (od faráře trochu neočekávané ;-)).

13.10.2018

Kraťoučké, a bohužel nedokončené, dílko autora Tristrama Shandyho o zážitcích na cestách po Francii. Na četbu je srozumitelnější, než slavnější Sternovo dílo, ale na zábavnosti a bystrosti nijak neztrácí. Vskutku to není typický cestopis, ale zaměřuje se na to, co i mě je blízké. Sterne popisuje především tamní lidi, s kterými se potkal, setkal, hovořil či něco zažil. A také nejednou o tom, jak se zamiloval či přikročil k okraji hříchu, co by cudně necudný služebník boží. Tuhle krátkou knížku lze jen doporučit pro její zábavnost, lehkost, nadhled, ale i určitou dávku moudrosti. Zhltnete ji rychle, ale úsměv na tváři zanechá ještě nějakou dobu.