Sentimentální cesta po Francii a Itálii přehled

20.10.2022

Vtipné, ze života ... Jenže pán cestuje pouze po Francii, Itálii je věnovaná jedna kapitolka - dohromady asi stránka ... tedy nic moc, vzhledem k tomu, že jsem se těšila hlavně na příhody z Itošky ...

28.04.2022

Podstatu svého cestopisu vlastně Sterne shrnuje větou, že by rád pátral „po obnažených místech [...] srdcí a vyhledával si, co je v nich pod různými rouškami zvyků, podnebí a náboženství dobrého [...].“
Jeho pouť tedy vede spíš od člověku k člověku než z místa na místo, počínaje františkánským mnichem v Calais a konče cizí dámou, s níž je autor nucen sdílet pokoj na italských hranicích. Mezi těmito „body“ potkáváme řadu dalších zajímavých bytostí: pařížskou komornou či grisetku, zchudlého rytíře prodávajícího paštiky, sluhu, jenž umí jedině tlouct na buben, nebo třeba Sternovu vlastní literární postavu, Marii.

Jako celek chce dílko podat svědectví o dobrotě člověka. V každém případě svědčí o laskavosti, jemnosti a takřka neuvěřitelné cudnosti Laurence Sterna. Podvědomě jsem jeho „Cestu“ srovnávala s Diderotovým „Jakubem fatalistou“. Obě prózy s filosofickým laděním vznikly ve stejné době a jsou sbírkou samostatných příběhů, rámovaných cestou pána a sluhy. Diderot se však neštítí sprostoty až oplzlosti, kdežto Sterne zůstává gentlemanem. „Muž, který nemá jakýsi citový vztah k celému ženskému pokolení, není schopen milovat jednu jedinou z nich tak, jak by měl,“ vysvětluje francouzskému ministrovi.

Další přirovnání, které se mi vnutilo, bylo ke „Třem mužům ve člunu“. Doufám, že to nezní jako dehonestace klasika; když ony mají cestopisy obou pánů stejný humor (skvělý) prokládaný úvahami (skvělými). Kombinace šprýmů a senzitivity („... já jsem totiž přecitlivělý jako žena ...“) je sternovsky unikátní. Cením si toho, že dílko umožnilo mužům nastupujícího romantismu vyjadřovat i jiné emoce než náboženské, například soucit a lásku k bližním, bez obav ze směšnosti. Někdy ovšem působí Sternova citlivost poněkud samoúčelně. Lituje například uvězněného špačka, ale když se mu nepodaří vysvobodit ho z klece v prvním záchvatu empatie, koupí ho a později přeprodá dál.

Mně se nejvíc líbil příběh německého venkovana a jeho oslíka. Ale i řada dalších obrazů (cesta večerní Paříží s mladičkou „fille de chambre“, měření tepu grisetce, rozhovor s důstojníkem v opeře, ...) ve mně pořád doznívá. Bohužel je to tenká knížka (skoro jsem ji přečetla během pár hodin na pláži); a nikdy mi předčasné úmrtí žádného autora nelámalo srdce tak jako nad Sternovou nedokončenou větou. Tenhle roztomilý pastor by si zasloužil žít co nejdéle.