Sentimentální román
Bianca Bellová
Jeden den, dvě místa, dva lidé a dvě setkání se smrtí se stávají spouští pro sestřih vzpomínek, zážitků, klamných závěrů a deformovaných temných zákoutí. On se stává poslem špatných zpráv, ona musí vypořádat pozůstalost… Podivní hrdinové, které spojují pohledy zpět, střepy paměti společných zážitků, vlastní pyramidy stejných příběhů viděných po svém. Jsou cyničtí a zranitelní. Jsou vulgární a jemní. Hledají cestu k sobě a i kolem sebe. Ale na konci cesty čekává smrt a ne vždycky se milenci sejdou. Kniha je nevšedním příběhem a překvapivě hlubokou sondou do pekla ztráty nevinnosti, do života lidí dospívajících na sklonku předlistopadového režimu. Je to příběh čtivý a pravdivý. Jeho hrdinové žijí u nás doma.... celý text
Přidat komentář
Jak to ta Bianca Bellová dělá, že dokáže do svých útlých knih vložit tolik děje a emocí, kolik někteří autoři nedokáží vyjádřit ani na 400 stranách...
Dvě osoby si tak blízké a ještě víc mají blíže k smrti...
Příběh byl pro mne velmi krásný, ale i velmi smutný a místy mi naháněl strach, při popisování vztahu mezi jednotlivými postavami, jejich pocity a prožíváním..
jedno nedělní odpoledne....stojí za přečtení...dva lidé znající se spoustu let, spojení jednou osobou se díky smrti jiné osoby rozvzpomínají na minulé události...jeden řeší svou vinu, druhý řeší svou nevinnou a věčnou naději
Růžová barva obalu knihy a oprátka na ní - to určitě nejde dohromady. Ačkoli Biancu Bellovou čtou více ženy, byli by i muži překvapeni, že uvnitř nenajdou skoro ani kapku sentimentu. Naopak místy i drsnou zpověď dvou lidí, kteří se ve stejný okamžik setkají se smrtí, posléze po dlouhých letech spolu, aby nezůstali...
Kniha plná bolesti, ulit, komplexů, falešných nadějí i beznaděje. Kniha plná temnoty. Kniha tnoucí do živého. Kniha o tom, jaký dopad má nefunkční rodina na jednotlivce, jejich vztahy, vnímání sama sebe i druhých. Kniha o bezbřehém zoufalství. Spíš mentální než sentimentální román.
Bianca Bellová odvedla skvělou práci, co se rozpracování jednotlivých charakterů, jejich pocitů a jejich pohnutek týče. Tak dobrou, až mi z toho místy bylo zle. V celkovém dojmu se nemůžu zbavit dojmu podobnosti s Janem Balabánem, minimálně její slova na mě dopadala s podobným efektem. Dost možná je to ale pouze tím pochmurným laděním.