Šeptuchy - Alena Sabuchová | Databáze knih

Šeptuchy

Šeptuchy
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476774/mid_septuchy-NNH-476774.jpg 4 415 415

Podlasí, lesnatá oblast mezi Polskem a Běloruskem, je tak trochu zapomenutý kraj. Dodnes je opředený legendami a mlhami, v nichž žijí na první pohled zvláštní lidé — mají svoji víru, bídu a šeptuchy: ženy, které umějí léčit. Anebo neumějí, ale všichni tomu věří. Příběhem dospívání hrobařovy dcery Doroty v magickém kraji provází čtenáře její nejlepší kamarádka. Fenomén hranic a jejich (ne)překročitelnosti je neodbytný jako refrén devadesátkového hitu z MTV. Svět živých se prolíná se světem mrtvých, křesťanská zbožnost s pohanskou šeptuchářskou tradicí, moderní západní kulturní impulzy splývají s místním folklorem. Hrdinky románu žene nezastavitelná touha odejít, překročit hranici, vymanit se. Ale ať už půjdou kamkoli, zkušenost se životem na periferii si ponesou vždy s sebou.... celý text

Přidat komentář

EvikU.
06.08.2023 5 z 5

Knihu jsem začala číst poslední den dovolené v Polsku. Vtáhla mě dovnitř, užívala jsem si polská slova, která se v knize objevila. Ocenila jsem slovník na konci knihy. Mělo to pro mě zvláštní přídavek, protože například jídla o kterých mluvili v knize jsem kolem sebe viděla a mohla si tak ještě lépe představit vše kolem knihy.

Děj se odehrává v Podlesí, na okraji Polska s hranicemi s Běloruskem. Mají své vlastní zvyky, názory, víru, chudobu, ale třeba i Šeptuchy (léčitelky, čarodějky nebo jen ženy, které už letos prožily, umějí poradit a rozumí bylinkám).

Vypráví o Dorotě a její nejlepší kamarádce. Chtějí něco v životě dokázat a po maturitě opustit Podlesí a žít ve městě. O Dorotě se povídá, že mluví s mrtvými. Její otec je hrobník, maminka je opustila, když byla Dorota dítě.

Každý si v sobě nese nějaké křivdy. O co líp by se lidem žilo, kdyby si uvědomili, že tu mají všechno jen dočasně. A na druhý břeh si s sebou nic nevezmou. Kdyby dokázali všem svým nepřátelům odpustit, nebloudilo by tolik nešťastných duší po světě.

Líbilo se mi vyprávění o šeptuchách. Snad i něco byla pravda, něco jen víra. Víra tvá tě uzdravila. A určitě i některé ženy vidí víc než ostatní. Kniha na mě působila zvláštním způsobem. Zajímalo by mě, zda tam stále žijí. Na jejich rozpravu jezdili lidé z dálky, čekali frontu, věřili v pomoc.

Já mám takové neotřelé téma v knihách ráda. Je jedno, co si kdo myslí nebo co všechno je možné. Některé věci prostě logicky vysvětlit nejdou.

Rade
28.07.2023 5 z 5

Nečekaně mě tohle čtení moc chytlo.
Jako bychom se přenesly do pohádkové země, kde žijí čarodějnice šeptuchy, mrtví vstávají z hrobů a navštěvují živé, kde se v močálech zjevují mrtvé duše a když zemře šeptucha, která lidem kouzly pomáhala nebo škodila, vylétají jí z úst motýly nebo vosy.
Já byla okouzlená, způsobem psaní, jazykem, obrazy, které autorka tak sugestivně maluje. Zprvu nenápadně, zpovzdálí, později už konkrétněji sledujeme osudy různých lidiček, někdy je to úsměvné, někdy smutné i dojemné. Mně se moc líbilo a spojení tohoto světa z dob minulých s dravě nastupujícími léty devadesátými dodalo knížce ten pravý šmrnc. Koňský povoz pro odvoz mrtvých parkující před Kauflandem, dívky, žádající si rady od šeptuch a současně hltající Bravíčko, pohřeb a později hodováni na hřbitově na Lavičce truchlících, cibule zakopané v zemi se jmény partnerů, popíjení místního domácího alkoholu i vody z posvěcené studny, pravoslavná víra s báťuškou za zády spojená s vírou ve strašidla v domech nebo na střeše a v návraty zemřelých, to vše mi ukázalo neznámý svět, který mi autorka obdivuhodným způsobem přiblížila. A postavy, nakonec tak živoucí. Dorota, Maciej, Jaroslaw, báťuška, Aleksandra...
*
"Někdy se ten pocit, že někoho můžete navždy ztratit, dostaví náhle a bez varování. I tehdy, když si myslíte, že máte tisíckrát pravdu a on se má tisíckrát bouchat do hrudi, že je to jeho vina. Slovo vina se už málokdy používá. Děláme chyby, ale vina je něco, čím dokážeme rozbít okno, zlomit kost nebo rozpárat duši. Někdo jednou posbírá naše viny a přihodí je do sběru ke křivdám anebo ke zdánlivým křivdám a možná se navzájem vyváží."


deirdre
21.07.2023 4 z 5

"Vidím, že ste zamilovaný do slov, pán Andrews. Rád s nimi tancujte valčík. Ale slová sú len noty. Melódiu tvoria myšlienky. Myšlienky dávajú nášmu životu štruktúru." Toto je citát z knihy I. Yaloma, Všetko trvá krátko. Bol hneď v prvej kapitole a ešte som bola plná dojmov zo Šeptúch. Na jednej strane sa mi to páčilo, na druhej mi niečo chýbalo, akási červená niť, ktorá by sa vinula skrz príbeh a o ktorú by sa dalo oprieť. Autorka tancuje so slovami nádherný valčík, vytvára úžasnú atmosféru, počujeme aj melódiu myšlienok, ale ešte to nie je hotový harmonický celok. Hodnotím vyššie, lebo vidím v autorke veľký potenciál. Držím palce do ďalšej tvorby.

květáček
04.07.2023 2 z 5

Nádherný styl i začátek. Nevěřila jsem svým očím, že tak mladá holka bude takhle psát. V momentě kdy asi chtěla upozornit na to, že si nečteme báji ale jsme v realitě .. slova jako fejsbůk, Kaufland apod. mě vyloženě vadily. Způsob jak byly popsány prolínající se tradice a pověry s moderním světem a smýšlením mně nebyly sympatické a tak asi i proto jsem knihu pořádně nedočetla.

broskev28
23.06.2023 4 z 5

Po Hlavním městě to pro mě byl krok vzad, spíše mnoho kroků, ale převeliké díky za ně! Zavedly mě totiž do zcela jiného, jakoby pohádkového, možná spíše mýtického světa. Který zřejmě, zcela paradoxně a neuvěřitelně, existuje (existoval?) hned vedle Kauflandů a Bravíček, takový civilizační šok. Vítejte v Podlasí, napůl cesty mezi Hajnówkou a Bóle.
Škoda, že jsem neměla slovenský originál; podobně jako mnozí další, i já si myslím, že k tomuto příběhu slovenština pasuje lépe. (Našla bych i ve slovenském originále na nečíslované s.10 u slovníkového hesla mor onen nezvyklý 6.p?) Kdybych si mohla vybrat jednu postavu, strávit s ní několik dní, povídat si s ní o jejím životě, byla by to báťuškova žena Aleksandra.
A co mě nejvíc překvapilo? Relativní mládí autorky. Když někdo už v tomto věku vidí, cítí a píše takto, máme se my čtenáři opravdu na co těšit . . .

"Nevěděla jsem o těch, kteří ještě přijdou, mají přijít, anebo je už nikdy nepotkám. To je dobře, že člověk neví. Je dobře, že nic nevíme dopředu, kdoví, co bychom dělali, kdybychom věděli."

sofu
18.05.2023 4 z 5

Lyrika místa.. podle mě se snažila autorka zachytit atmosféru místa propletenou útržky ze života některých místních, včetně šeptuch. Líbilo se mi to. Mrazilo mě.

VerronikaH
15.05.2023 2 z 5

Poetické vykreslení polského zapádakova. Moc nechápu, co se nám autorka snažila knihou říct a kdyby nebyla tak tenká asi jí ani nedočtu. Časté přeskakování v událostech, ve kterých jsem se velice rychle ztrácela a mnohokrát jsem se musela vrátit o pár stránek zpět, abych si připomněla o čem ta pasáž vlastně má být.

Marika Vanova
06.05.2023 4 z 5

Ale jo, dalo mi to zabrat, ale nakonec jsem se začetla, přišla tomu na chuť a spokojeně dočetla. Autorka má zvláštní a poetický styl prolínání slov a vět, děje a postav, potřebovala jsem čas si zvyknout. Nemám ráda sprostá slova, ale tady, i když je jich tu na můj vkus až dost, nakonec nějak ustupují do pozadí. Doporučuji.

elenai
18.04.2023 5 z 5

Knihu jsem obdržela jako dárek. Pak mi kdosi řekl, že jo, to je jak Žítkovské bohyně. No, není. Bohyně a šeptuchy jako takové mají ledacos společného, ale příběhy samotných knih se ubírají každý svou cestou. Zde se jako dvě tenké nitky táhnou osudy dvou přítelkyň, které spolu prožívají své radosti, obavy, bolesti a smutky. Někdy hrají prim, jindy ustoupí do pozadí a dávají prostor postavám jiným a my se tak postupně dovídáme, jak se prolínají tradice a pověry s moderním světem a smýšlením. Kniha je relativně krátká, ale nedoporučuju ji přehrkat za dva dny. Člověk se jí musí nechat prostoupit a nějakou dobu ji nechat působit. Za mě je tato kniha velmi dobrá, protože do mně otiskla širokou škálu emocí a myšlenek. 90%

VáclaV111
09.04.2023 5 z 5

Kdybych měl stručně charakterizovat knihu mladé slovenské
autorky, tak bych musel napsat, že je to román o tradicích v oblasti
Podlasí mezi Polskem a Běloruskem, ale i o dospívání dívky,
pozorující postavy a život kolem sebe. Určitou roli, i když ne hlavní,
hrají v knize šeptuchy - ženy, které dovedou léčit.
Román mě zaujal a těším se na další knihy mladé slovenské autorky.

buccaneerka
07.04.2023 4 z 5

(SPOILER) Knihu jsem dostala do ruky od kolegyně, aniž bych věděla něco víc o autorce nebo tématu. Začala jsem číst a přestože je kniha spíš lyrická (alespoň prvních 120 stran), je v ní něco, co mě stále drželo a napínalo, abych četla dál. Region je pro mě úplně neznámý, zahalený tajemstvím. Chvílemi jsem měla pocit, že jsem někde na přelomu alespoň 18. a 19. století, možná i dávněji. A v té chvíli se jako pěst na oko zjevilo projíždějící auto nebo koňský povoz před Kauflandem, které mě vrátily do přítomnosti. V poslední třetině knihy se začnou osudy jednotlivých postav více proplétat a začne se něco málo dít. Závěr knihy patří k těm, které mi vždy na chvíli zatají dech, a musím si odstavec přečíst znovu. Některé momenty nečekaných zvratů mi připomenuly pocit, jaký jsem měla při čtení Šikmého kostela. Oblíbíte si postavu, nějak s ní žijete, fandíte jí, čekáte, jak vyroste, dospěje... a najednou umře.

Juagustin
27.03.2023 2 z 5

Mé opatrné očekávání nebylo naplněno. Při čtení knihy jsem se nezbavil dojmu, že autorka neví, o čem chce psát, nebo to čtenáři nedokáže sdělit. O šeptuchách se dozvídáme málo a povrchně, o vypravěčce také, kniha tedy asi má být o dospívající Dorotě, její příběh je v knize opravdu nejsilnější a její postava nejzajímavější, to oceňuji. Stejně tak příběh Macieje. Velmi mě ale rušil podtón knihy - jakási skepse až cynismus. Cítil jsem z knihy, že autorka mezi ně nepatří, je vzdáleným cizím pozorovatelem, a rušilo mě to. Stejně tak mě rušilo, když do bezčasí, které v knize panovalo, opakovaně proskakují slova jako Kaufland, Bravo, fejsbůk. Mírně mě rozčilovaly nepřeložené lokální výrazy, které pak musejí být klopotně vysvětleny ve slovníčku na konci knihy. Abych taky pochválil: líbí se mi setření hranice mezi živými a mrtvými, ti mohou bloudit, přicházet, navštěvovat živé. A rozhodně ve mně kniha vzbudila chuť se jednou do Podlasí vypravit. Celkový dojem: takové ... nezralé. Jako by to napsala osoba s rozhledem šestnáctileté dívky, ale duší staré ženy usmýkané životem. Dvě a půl hvězdy;-)

Zuna1990
26.03.2023

Pojmom Šeptuchy sa označovali ženy zaklínačky, ľudové liečiteľky, vedmy, ku ktorým sa ľudia často utiekali o pomoc so svojimi trápeniami a boliestkami. Ženy, ktoré stáročia vedeli liečiť, hojiť, privolávať lásku a niekedy aj škodiť. V tomto príbehu stoja skôr v pozadí, ale sú jeho neodmysliteľnou súčasťou. Útržkovité rozprávanie o bežnom živote, dospievaní, vzťahoch, láske, ale hlavne smrti, ktorá je tu všadeprítomná, aj keď dobre ukrytá v tajomných hmlách a lesoch regiónu Podlasie medzi Poľskom a Bieloruskom. Hĺbavý príbeh rozprávačky príbehu Agáty a jej priateľky Doroty, hrobárovej dcéry, ktorá sa denno-denne stretáva so smrťou a je označovaná za čudáčku, pretože sa údajne vie rozprávať s mŕtvymi. Autorka na pozadí priateľstva dvoch dievčat spája staré tradície, folklór a pohanstvo v kontraste s modernou dobou situovanou na prahu nového milénia. Životy dievčat sú úzko spojené s dodržovaním kresťanským a pohanských tradícií, povier, mágie a rituálov na jednej strane, no na druhej strane sa im otvára svet, ktorý dovtedy čítali len v Bravíčku, alebo videli v telenovele s Nataliou Oreiro, čo Esmeraldou.

Atmosféra knihy bola fantastická. Ponurá, melancholická, temná. Kniha nie je o šeptuchách, ale o živote samotnom. Nesúca prvky magického realizmu, čo je to, po čom prahne moje srde.

Nebude mi chýbať táto zem, budeš mi chýbať Ty.
Väčšinou nám zostávajú mŕtvi, ktorí nám zostali už ako živí. Ľudia, pre ktorých by sme umreli, obvykle odídu. My kvôli tomu nezomrieme. A nakoniec umrieme s niekým, pre ktorého sa nám umierať síce vôbec nechcelo, ale žiť sme spolu nejako zvládli.
Vždy sa nájde čosi, čomu sme schopní veriť až do úplného konca. Preto ľudia chodili za šeptuchami. Hovorilo sa, keď všetko zlyhalo. Bolo to akési ospravedlnenie samých pred sebou a obhájenie si základného práva na zázraky, ktoré sme si mohli vložiť v samoške do košíka.

"Vane boli vždy úkrytom, to sme mali s Dorotou spoločné. Nikde sme sa necítili bezpečnejšie ako vo vani s vodou. Človek je nahý, a zároveň má pocit, že najmenej zraniteľný, že tam ho nikto nenájde. Kúpeľňový paradox."
"Každý si nesieme vlastnú jar aj zimu, niekedy trvá zima nepomerne dlhšie a myslíme si, že sa nikdy neskončí."

zanetkov77
17.03.2023 5 z 5

- Vedomie nejakej božej prozreteľnosti alebo karmy nás zvyčajne zachraňuje od vedomia, že na nás možno naozaj nikto nedohliada. -

Šeptuchy Aleny Sabuchové jsou námětově originální a literárně vskutku vycizelovanou prózou, kterou jsem si nesmírně užila. Autorce se povedlo velmi vnímavě a působivě vykreslit tak trochu zapomenutý region na pomezí Polska a Běloruska na přelomu tisíciletí. Právě tento časoprostor je specifický tím, že se zde prolíná silná vazba k tradicím a náboženské založení s boomem západní popkultury a moderní technologie, ale nedochází k očekávanému napětí a kontradikci, obě tyto tendence se zde celkem mírumilovně prolínají a vytváří velmi specifickou atmosféru, v níž nalézá místo magie a pověrečnost i střízlivost moderní doby.
Pokud jste vyrůstali v devadesátkách a na přelomu tisíciletí, text si užijete o to víc. Dospívání protagonistek je takové, jako bylo to naše - od čtení Bravíček a sledování telenovel s Natalií Oreiro po nošení Kenvelo oblečení, kosmetiku se třpytkami a barevné melíry z krepáku.
Autorce se podařilo výchozí etnografický materiál Podlasí zpracovat do velmi působivého a umně vyvedeného příběhu o dospívání, smrti, lásce a šeptuchách, které jsou sice pouze vedlejšími postavami, provázejí nás však celým příběhem a pomáhají nám se v něm orientovat tam, kde příběh přeskakuje v čase.
Jazykově mě text uchvátil, je plný originálně poetických pasáží, které nesklouzávají k patosu, a taky plný obecných životních pravd, nad nimiž se nejeden čtenář pozastaví.
Ocenění si zaslouží i fotografický doprovod a sama významuplná obálka (slovenské vydání).

- Takto chutili sklamania. Ako nedozreté slivky z rohu našej záhrady, kde bolo plno ľudí a všetci si mysleli, že vám nemôže byť zle. Že máte bledú kožu a šťastie. Sklamanie je pocit, ako keď sa vám voda v bazéne dostane do nosa, pocit, o ktorom si myslíte, že je zbytočný, že ste si ho privodili sami. A to je na nom najhoršie. -

barunka66
17.03.2023 4 z 5

Poslouchala jsem jako četbu na pokračování. Mezi tím dívčím vzpomínáním jsou ukryté hluboké myšlenky. Asi si půjčím knihu a vrátím se k tomu.

MadamC
16.03.2023 4 z 5

Většinou nám zůstávají mrtví, kteří nám zůstali už jako živí. Lidé, pro které bychom umřeli, obvykle odejdou. My kvůli tomu neumřeme. A nakonec umřeme s někým, pro kterého se nám umírat sice vůbec nechtělo, ale žít jsme spolu nějak zvládli.

Poslouchala jsem v rámci Rozhlasu a bylo to skvělé. Kniha je pomalá, ale hutná a i když by se ze začátku mohlo zdát, že popisuje prostý, ale náročný život na venkově, nakonec je to spíše filozofické pojednání o životě, bolesti, ztrátě a dospívání, které přechází až moc rychle do dospělosti. Tempo knihy se mi líbilo. A nejvíce asi postupné zjišťování běhu světa. Zase jsem byla teenager a vrátit se do devadesátek pro mě bylo velmi příjemné.
Téma samotných šeptuch knihu ozvláštnilo, ale nepřišlo mi to jako hlavní téma, jak název napovídá.
Doporučuji!

5744
15.03.2023 5 z 5

Knihu jsem poslouchala od ČRo. Je krásně napsaná, díky jazyku se člověk snadněji přenese do oblasti a života v Podlesí. Strašně mě bavil ten kontrast dospívajících dívek současnosti (90. let) a života v oblasti, který jako by byl před 100 lety. Hrozně hezký a silný příběh s reálnými drsnými prvky života v Podlesí. Škoda jen, že to bylo takové krátké, bavilo by mě číst mnohem delší a rozepsanější příběh.

LuckaH2
15.03.2023 4 z 5

Poslouchala jsem jako četbu na pokračování na ČRo, takže i hezky prednes byl zážitek. Také jsem čekala vic ala Zitkovske bohyně. Tady je spich hlavní příběh přátelství a dospívání vypravěčky a Doroty na pozadí kraje,kde lidé hledají Šeptuchy (léčitelky). Bavila me linka po smrti někoho blízkého ,lavička truchlicich. Bylo to misty dojemne, ale konec jsem vylozene obrecela

medlovice
09.03.2023 4 z 5

Já jsem čekala něco jako Žítkovské bohyně.
Taky mě nemile překvapilo, že se děj odehrává v součastnosti, holky čtou Bravíčko a nakupují v Kauflandu . Smutné a věrohodné. A neobyčejná atmosféra.
Asi bych ten kraj chtěla vidět.

mnohoknih
09.03.2023 4 z 5

Poslechnuto na mujrozhlas a jako audiokniha to má rozhodně hvězdičku navíc. Kdybych to četla, nevím, zda bych to dočetla a to by byla fakt škoda. Začátek je náročný a řekla bych těžký. Ale je to proto, že o šeptuchách a o Podlasiju jsem nic nevěděla. A přitom použitý styl textu odpovídá popisované krajině i lidem v ní.