Serotonin
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/416124/bmid_serotonin-YBW-416124.jpg
4
616
616
Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že nechybí naturalistické popisy sexuality, ale i lyrické, melancholické úvahy nad vztahy obecně, pojmy láska, přitažlivost apod. Ve druhé půlce románu vypravěč zjišťuje, že nemůže žít bez Camille, jedné z milenek, a výčitky i sebelítost ho pohání k něčemu, co vypadá jako stalking. Když je vypravěč na dně, rozhoduje se mezi vírou a mezi antidepresivy. „Bůh je průměrný scenárista“, poznamenává, a je jasné, pro jakou variantu se rozhodl. Houellebecq má nezaměnitelný, osobitý styl, pracující zejména s nenápadnými, ale promyšlenými asociacemi. Jsou zde i vedlejší linie příběhu jako sportovní střelba nebo vysokoškolské studium na zemědělské fakultě – není to poprvé, co do fiktivního příběhu pronikají autobiografické prvky. Houellebecq opět dokazuje, že každé jeho nové dílo je literární událostí a že se mu stále daří udržovat své čtenáře v očekávání a napětí.... celý text
Přidat komentář
Pro mě tedy naprostá čtenářská lahůdka. To, že občas použije sprosté slovo mi nevadí, prostě to splyne s textem, a mnohdy se tam prostě jiné slovo ani nehodí. Tolik zdůrazňovaná kontroverze je na škodu jeho kvalitám. Když pominete ty "šokující scény", na dvou třech řádcích, zbývá nám milion písmenek zralých, trefných, krásných, přesných, hlubokých... dodejte si tam jaká chcete superlativa.... pojmenování, úvah a asociací. Předlouhá souvětí vystřelující z hrdinovy zničené duše, mě přesvědčila svou upřímností. Jak já mu rozumím. Ta jeho neschopnost už lhát, předstírat, toužit, mít, vlastnit. Černý mrak depresí ho obral o schopnost cítit, noří se do chvil, kdy byl schopen cítit, cokoliv.
Nebo také stručně by se dalo říci:
Zajímavá filozofická, sociologická, generační, genderově socializační, geografická i politická sonda - autor je velmi moudrý a má široký záběr.
"Vypadá to, že jednoduše umíráte smutkem."
Bohužel - nebo bohudík - také moc dobře vím, jaké to je, když v těle převládá kortizol nad serotoninem a také proto jsem si knihu vybrala. Mimo to se mi moc líbí její obálka. Celkově bych ji však označila za zvláštní. A říkám si, že když je možné vydat toto, pak lze opravdu napsat knihu o čemkoliv. Nad tím se zamyslím, bo bych také ráda napsala a vydala knihu :o)
Kniha je výpovědí smutného čtyřicátníka s krizí středního věku. Zoufale tápe ve své minulosti, ze které se jaksi ne a ne vymotat. Neuměl se smířit se svými chybami, snaží se odprostit od své letargie, což se mu taky nedaří, a proto polyká antidepresiva jako mentolky.
Celá kniha je protkaná pasážemi o francouzském zemědělství, úvahami o společnosti a detaily o střelectví (já osobně jsem tam ty pasáže nepotřebovala, trvalo mi, než jsem si ně zvykla, ale zase krásně doplňují vyprávění a Florentovu osobnost). Mě kniha začala bohužel bavit až od druhé poloviny, kdy mi přišlo, že se to trochu hýbe.
Kniha je bažinou složenou z deprese a beznaděje. Prostě jedno velké smutnění nad životem :) Je opravdu zajímavá, určitě se k ní ještě někdy vrátím.
~~
"Vypadá to, že jednoduše umíráte smutkem."
~~
"Vnější svět byl tvrdý a vůči slabým neúprosný, skoro nikdy nesplnil sliby a láska byla jediná věc, v níž šlo ještě možná věřit."
SEROTONIN.....
Hormon štěstí a radosti...
Jelikož se mi už delší dobu serotoninu nedostává, tak asi právě proto....
První seznámení s autorem proběhlo více než dobře.
Výpověď smutného čtyřicátníka, který účtuje svůj život a snad i hledá v minulosti svoji budoucnost.
"V Serotoninu se totiž ukazuje, že chemické reakce nejsou jen prchavé, ale že vytvářejí pamět, které se nelze jen tak zbavit, nelze ji vytěsnit z hlavy, zmačkat, zahodit. Vtíravé stopy, které vyvolávají smutek a kterým se bráníme, které zaháníme jen zase jinou chemií."
Sklvěle napsaný,vím o čem se mluví, bohužel...
Jak se uvádí v doslovu, opravdu jsem si několikrát při čtení vzpoměla na dánského režiséra Larse von Triera, stejný pocity jsem měla při čtení, jako při jeho filmech.
Myslim si, že o Serotoninu se možná jednou bude mluvit jako o výpovědi jedné generace.
"..stalo se akorát to, že se nic nestalo, že moje přilnavost ke světu, již omezená, postupně
úplně mizela, až už nic nemohlo zabránit sesuvu....."
Houellebecq mě baví. Nutí přemýšlet, jen čtenář musí počítat s amorálním jednáním postav, jinak nečíst.
Chvíli jsem to nechal uzrát, počkal až se instagramové influencerky dostatečně vyblbnou s focením této vizuálně nehezké knihy, až jejich vrtkavá pozornost přeskočí k nějaké jiné trendy knize, kterou umístí tu do mechu, tu na stůl s kávou a koblihou, tu s ní nenuceně zapózují pod rozkvetlou třešní. Mimochodem, čím víc se nad touto entitou zamýšlím, tím víc chápu myšlenkové pochody hlavního hrdiny.
A je to hrdiny takzvaně "houellebecqový", v Serotoninu ovšem dokonale vykrystalizovaný.
Kdosi by mohl namítnout, že se Houellebecq opakuje. S tím ovšem nelze tak úplně souhlasit. Vyhořelý antihrdina je zkrátka jeho rukopis, pokud by jste od něho žádali něco jiného, můžete rovnou nadávat na zdlouhavé myšlenkové pochody u Dostojevského, opakování vět u Fosseho či naprostou plytkost u Malého prince.
Nechává tedy své alterego procházet již několikátou knihou a ono to na něm zanechává stopy. Je čím dál tím okopanější, odevzdanější, necitlivější vůči vjemům vnějšího světa.
A Michel tuto otupělost jedince ve světě, kdy sex, násilí a všechna lidská perverze protekla do ulic, dovede perfektně rozebrat. Díváme se nic necítícím pohledem Florenta na zoofilní porno jeho přítelkyně, na pedofilní porno jeho souseda, na násilné protesty krachujících zemědělců, skrz hlaveň odstřelovačky na... Víte co, nebudu prozrazovat více než je třeba, Michel mě zas dokázal strhnout a když Florent ke konci uvažuje nad rychlostí pádu vlastního těla, pokud by ho vyhodil z okna, bylo mi doopravdy smutno. To každý autor nedokáže, a já jsem rád, že se Houellebecq ještě nezasebevraždil a stále pitvá naší společnost. Ještě je co hledat a já u toho příště zase rád budu.
„Uměl jsem být šťastný v osamění? Neřekl bych. Uměl jsem být šťastný obecně? Myslím, že takovému typu otázek je nejlepší se vyhnout.“ (s. 67)
„Snad se nemýlím, když přirovnám spánek k lásce; snad se nemýlím, když lásku přirovnám k jakémusi spánku ve dvou, kam, pravda, občas pronikají kousky individuálního snu, ale který v každém případě umožňuje proměnit naši pozemskou existenci ve snesitelnou chvíli - a který je k tomu, popravdě řečeno, jediným prostředkem.“ (s. 124)
„Muži obecně žít neumějí, neví, jak ze života těžit, nikdy si v něm nepřipadají úplně sví, a tak se pouštějí do různých, více či méně ambiciózních, více či méně velkolepých projektů, to se různí, a obvykle v tom samozřejmě zkrachují a zjistí, že mohli prostě jenom žít, jenže to už je obvykle zase pozdě.“ (s. 128)
7/10
Bezradný hrdina, zoufale hledající v minulosti svou... budoucnost? Přešlapování a tápání. Křehkost povýšena chemií na bezmoc a otupělost. Ale sebeironie tomu, pravda, dodává jiskru.
"Snad se nemýlím, když lásku přirovnám k jakémusi spánku ve dvou, kam, pravda, občas pronikají kousky individuálního snu, ale který v každém případě umožňuje proměnit naši pozemskou existenci ve snesitelnou chvíli - a který je k tomu, popravdě řečeno, jediným prostředkem."
"Vypadá to, že jednoduše umíráte smutkem."
Florent-Claude má stejně jako naše zářná západní civilizace krizi středního věku jako prase.
Je mu šestačtyřicet a má za sebou v zásadě naprosto pohodlný a zároveň úděsně nudný život. Jedináček vychovaný milujícími rodiči, kteří zavčasu zmizeli ze scény, aby se s nimi jako dospělý nemusel nijak otravovat. Jako bonus mu zanechali dostatečně velkou rentu, aby mohl, ale zároveň nemusel pracovat. Florent má všechno, co bychom tak mohli chtít a co nemá o to buď vůbec nestojí nebo se o to připravil vlastní blbostí - a přesně tím taky řadu čtenářů popouzí. Co si ten chlap vlastně myslí? Ať jde do háje! Na jeho místě bych...
Ten chlap si ale nemyslí nic, ten chlap je ubitý a uvláčený životem, nic ho už nemůže vzrušit, nic ho už nemůže vytrhnout z letargie. Snad záblesky z minulosti - ale i tak je možnému připisována mnohem větší vážnost než tomu, co skutečně je (dívka od benzinky se tak snadno stane na pár let objektem zbožňování, zatímco zoofilní porno nebo gang bang, který natočí aktuální milenka, jsou prostě jen trochu nechutné záležitosti, nad nimiž tak akorát pokrčíte rameny, holku vykopnete a už si na ni ani nevzpomenete, čert vem společné roky) - opravdové vztahy se už nemají šanci zarýt, protože jsme omletí do té míry, že si všechno dřív, než se nás to zvládne byť dotknout, vyláme zuby. A i kdyby se něco zakousnout na chvíli dokázalo, uvnitř není nic. Nada. Ničevo. Prázdno a pusto. Florenta nedokáže vytrhnout z jeho leklosti vlastně vůbec nic. Snad jen jídlo. Na chvíli.
Florent je přesycený - pohodlím, věcmi, lidmi, sexem, požitky...
A stejně tak je přesycená naše civilizace, je to stejný emoční kripl jako Florent.
Jen se nad tím zamyslete.
Fanynka Houellebecqa ze mě po Serotoninu asi nebude a nějak nemám chuť pouštět se do dalších jeho knih. Ale bylo to mnohem lepší, než jsem čekala.
(Poznámka k audioverzi: Otakar Brousek ml. má sice příjemný hlas a čte hezky, nicméně je podstatně starší než hlavní hrdina a svádí spíše k představě uvadajícího dědka než chlapa, který by měl být na vrcholu sil plus by mu někdo měl říct, že z homosexuálů už si srandu neděláme, to už naštěstí není cool.).
Co dodat k předešlým komentářům? Knížku jsem si koupil, protože mě zajímalo, jestli je tak dobrá, či kontroverzní, jak se o ní píše. Bylo to zároveň moje první dílo od tohoto vychvalovaného autora - a podle mě, román zas tak dobrý není. Jakoby nějaký nový Milan Kundera, vsadím se, že měl na autora svého času určitě zásadní vliv, šmrncnutý Nabokovem, ale bez jejich hloubky. K románu se určitě nebudu vracet, ale byly tam i dobré momenty, to zas jo. Nejvíc se mi líbily pasáže na zámku a ty o střílení a doktorovi. Trochu jsem doufal, že se děj víc rozjede, ale to se bohužel nestalo a zůstalo jen u pozorování a popisů duševního stavu hlavního hrdiny. Hodnotím tak na 3,5 hvězdy.
Protagonistu budete litovat i nesnášet. Vždyť se nic zas tak hrozného neděje - chtěli byste mu říct. Nakonec však musíte uznat, že tento život je poněkud nešťastný.
Existenciální krize, deprese, lenost a kritika současné společnosti. Sex, politika a Evropská unie jsou násilně přimíchané, aby kniha mohla být jakože kontroverzní, ale spíše to příběhu stojí v cestě. Dá se číst, ale rozhodně nic výjimečného.
Zvládl jsem jen cca 50% a konec knihy. Nevím, proč číst o člověku, který bezdůvodně mrhá svým životem. Vše je popsáno jako pohledem přes tmavé brýle, nic nemá smysl a nikam se nespěje. Jestli chtěl autor vyjádřit tohle, tak OK, ale tudy myslím cesta v literatuře nevede. Škoda času se knihou zabývat, nic nepřináší.
S knihou jsem to zkusila. Fakt jo. Fakt jsem přečetla 15 stránek a nic. Nevtáhlo mě to, nudilo mě to, věty jsou příliš dlouhý a nezajímavý.
Nemohu hodnotit, tohle asi není autor pro mě.
Serotonin – když se ho mozku nedostává, je v depresi. Poslední obranou před sebevraždou je jedná malá bílá oválná dělitelná tabletka. Ta „netvoří, netransformuje; interpretuje. Co bylo definitivní, činí přechodným; co bylo nevyhnutelné, dělá nahodilým. Nabízí nový výklad života – méně bohatý, umělejší, s puncem jisté tuhosti. Nepřináší žádnou formu štěstí ani skutečnou úlevu, působí zcela jinak: mění život na sled formalit, a tak mate. Pomáhá tím lidem po určitou dobu žít nebo aspoň neumřít.“ Hollebecque nevypráví příběh jednoho šestačtyřicátníka, který se potýká s krizí středního věku. Nevypráví příběh jednoho ztroskotance, který ztratil smysl. Hollebecque hovoří o společnosti – o pozdní západní společnosti, která, ač na pokraji sebezničení, ještě setrvává v jisté „tuhosti“ a „umělosti“ - bezživotnosti a uniformitě – protože to, co zvolila k oddálení nevyhnutelného, je bariéra z drogy. Nejedná se pouze o krizi bílého západního úspěšného muže – o katastrofu maskulinity, jde o společnost – o to, jak pustý je život beze smyslu – a zdali se ho dá v tomto světě ještě skutečně nalézt. Je oním skutečným zachráncem láska? A dá se ještě přes povrchnost skutečně prožít? Umíme se ještě sblížit, když se zároveň neustále odtrháváme od společenství? Hollebecqův román je drásavý, o to víc přitažlivý – sám o sobě serotoninem pro čtenáře, který dokáže připustit, že tohle je skutečný příběh dneška. Metaforická „kronika“ západu.
„Lidi se proti mně nespolčili; stalo se akorát to, že se nic nestalo, že moje přilnavost ke světu, již zkraje omezená, postupně mizela úplně, až už nic nemohlo zabránit sesuvu.“
„Poznal jsem štěstí, vím, co to je, dokážu o něm kompetentně mluvit a znám také jeho konec, to, co obvykle následuje. Jediná bytost vám chybí a všechno se vylidní, jak řekl kdosi, byť „vylidnit se“ je dost slabé slovo, zní ještě dost pitomě ve stylu osmnáctého století, ještě neobsahuje ono zdravé násilí rodícího se romantismu, pravda je taková, že vám chybí jedna bytost a vše umře, svět i my sami umřeme nebo se proměníme v keramickou figurku a stejně jsou na tom ostatní, coby keramická figurka je člověk schopný občas vyjádřit určitá tepelná a elektrická stanoviska, ale jinak se vás nemůže dotknout absolutně nic kromě vnitřního utrpení, působeného štěpením vašeho nezávislého těla, ale tak daleko jsem ještě nebyl, tělesně jsem se zatím choval decentně, akorát jsem byl sám, doslova sám, a nijak jsem se netěšil ze své samoty a ani z volného chodu své mysli, potřeboval jsem lásku, a to ve velmi jasné podobě, potřeboval jsem lásku obecně, ale obzvlášť jsem potřeboval kundu, byla spousta kund, na přitom průměrně velké planetě byly miliardy kund, točila se z toho hlava, když si uvědomíte, kolik je vlastně všude kolem kund, myslím, že každý muž musel zažít tuhle závrať, na druhou stranu kundy potřebovaly ptáky, to si tedy aspoň představovaly (šťastný omyl, na němž spočívá mužské potěšení, obnova druhu a možná i sociální demokracie), v zásadě je otázka řešitelná, ale v praxi není, a tak umírá civilizace, bezstarostně, bezpečně i bez dramat a bez skutečného krveprolití, civilizace umírá čistě z nudy, znechucením ze sebe sama, co mi tak může nabídnout sociální demokracie, samozřejmě nic, jen zvěčňování nedostatku, volání po zapomnění.“
Autor je střelec, aneb jak propojit na jedné straně život úspěšného muže středního věcku (pozice, peníze, milenky) a na straně druhé jeho nechuť k životu, deprese, nicota, prášky, opiáty...žádné lehké čtení, pořádná dávka deprese na papíře :)
(SPOILER) Opět je to román o lásce, lidských selháních a o hořkosti z roztrženého vztahu, který nejde poslepovat nazpět. Houellebecq tepe dnešní hédonistickou společnost, která zdánlivě dává člověku křídla a nekonečné možnosti, ale ve skutečnosti ho může snadno zničit. Podobně jako kapitalistická ekonomika permanentního růstu a zisku devastuje jak poctivé zemědělce, tak přírodu a krajinu. A právě téma zemědělství propojuje osobní a společenskou rovinu románu. Florent-Claude je agrární analytik, který se definuje jako západní muž středního věku, který se v těžkém zklamání z profesního i osobního života rozhodne zmizet z očí světa a rekapituluje, proč „umírá smutkem“, i když mu z materiálního hlediska nic nechybí. V rámci „loučení se svým libidem“ vzpomíná na dvě ženy, Kate a Camille, které „mohl učinit šťastnými“, ale nestalo se tak z vesměs stupidních důvodů. Setkává se i s Claire, pro kterou byl jediným mužem, jenž miloval opravdu ji, a ne její byt… Příběh vztahu s Camille je hořký jako žluč a v závěru Florent-Claude pochopí, že ne vše se zahojí, že nedokáže změnit běh věcí, že mechanismy neštěstí jsou silnější, že se nikdy nesetká s Camille a že „umřou sami, nešťastní, každý ve svém koutě“... Jeho určitým protipólem je Aymeric, kamarád ze studií a potomek šlechtického rodu, který se ale namísto rozmnožování zděděných majetků snaží uživit poctivým zemědělstvím. Jenže „čím víc se snaží dělat všechno, jak se má, tím hůř na tom je“, takže to nakonec prostě vzdá. Spektakulární obraz ozbrojené občanské neposlušnosti zoufalých farmářů, která nevyhnutelně končí tragédií, je mrazivým připomenutím, co může vzejít z nahromaděné frustrace a bezmoci, které dřímou hluboko v naší společnosti a mají potenciál ji rozvrátit. Houellebecq ve svém asi nejdepresivnějším románu varuje, že jestli se máme v dnešní době něčeho bát, je to emoční vyprázdněnost, epidemie zatvrzelých srdcí. Abychom si jednou při pohledu do minulosti neříkali, že ten život „proběhl kolem nás, aniž nám nějak pokynul, elegantně, nenápadně a vyložil nové karty – jednoduše se od nás odvrátil; vážně, viděno zblízka jsme toho zas tolik neprožili“. (9/10)
Štítky knihy
sexuální úchylky francouzská literatura mezilidské vztahy životní problémy léky, léčiva životní krize divadelní adaptace
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
„… stalo se akorát to, že se nic nestalo, že moje přilnavost k světu, již zkraje omezená, postupně mizela úplně, až už nemohlo nic zabránit sesuvu.“
Jedno se Houellebecqovi musí nechat. Psát umí. Naštěstí. Protože kdyby tenhle depresivní, sebelítostí nacucaný monolog chlápka, který tak nějak neví, co si vlastně počít se životem, byl ještě špatně napsaný, asi bych to nedočetla. Ale takhle nejen že jsem to dočetla, ale dokonce mě to i bavilo. Pár zajímavých úvah, neotřelá slovní spojení (poklona překladateli). Jen jsem nepobrala, jak je možné, že někdo, kdo trpí totální ztrátou libida a impotencí, neustále žvaní o sexu. Když mě něco nezajímá, tak mě ani nenapadne se tím zabývat, nebo ne? Ovšem autor si je nejspíš velmi dobře vědom toho, co od něj jeho čtenáři očekávají a že kdyby tam právě tyhle pasáže chyběly, spousta z nich by byla zklamaná. :o)