Serotonin
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/416124/bmid_serotonin-YBW-416124.jpg
4
618
618
Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že nechybí naturalistické popisy sexuality, ale i lyrické, melancholické úvahy nad vztahy obecně, pojmy láska, přitažlivost apod. Ve druhé půlce románu vypravěč zjišťuje, že nemůže žít bez Camille, jedné z milenek, a výčitky i sebelítost ho pohání k něčemu, co vypadá jako stalking. Když je vypravěč na dně, rozhoduje se mezi vírou a mezi antidepresivy. „Bůh je průměrný scenárista“, poznamenává, a je jasné, pro jakou variantu se rozhodl. Houellebecq má nezaměnitelný, osobitý styl, pracující zejména s nenápadnými, ale promyšlenými asociacemi. Jsou zde i vedlejší linie příběhu jako sportovní střelba nebo vysokoškolské studium na zemědělské fakultě – není to poprvé, co do fiktivního příběhu pronikají autobiografické prvky. Houellebecq opět dokazuje, že každé jeho nové dílo je literární událostí a že se mu stále daří udržovat své čtenáře v očekávání a napětí.... celý text
Přidat komentář
Ve své poslední knize se Michel Houellebecq už ani nesnaží předstírat cynismus a i kdyby to zkusil, sotvakdo mu na to ještě skočí. Já mám autora velmi ráda a vždycky mě dojímal, jeho knihy ve mně pokaždé zanechají hluboký dojem a ani u tohoto příběhu zlomeného muže před padesátkou tomu není jinak. Knížku jsem dočetla večer a dlouho jsem nemohla usnout. Houellebecq je podle všeho posedlý sexem, ale místo aby to působilo eroticky, je to vždycky v důsledku jenom velice, velice smutné. Hlavní hrdina nakonec netouží po ničem jiném než po lásce, trpí pocity viny, opuštěností, doslova umírá smutkem. Vlastně je to takový ňouma, lepší slovo mě nenapadá. Kniha zachycuje poslední rok jeho života a čtenáře naplní tak silným soucitem, že to až bolí.
"Nikdy jsem nebyl, snad jsem to dostatečně vysvětlil, silná osobnost, nebyl jsem z těch, kdo nechávají v dějinách nebo v paměti současníků nesmazatelné stopy." Tak se vidí hlavní postava knihy. Muž, který nějak ztrácí smysl svého bytí, kterému začínají chybět sociální kontakty. Nemá existenční potíže, ale nemá pro co žít. Pohlíží velmi neortodoxně na sebe i na společnost.
Zajímavá kniha. Opravdu se těším i na další od autora.
Mám tušení, že si od něj přečtu vše.
Hlavní hrdina svět kolem sebe pozoruje s nutnou dávkou ironie a sarkasmu které mu pomáhají přežít. Snaha o to zcela nepropadnout cynismu, se vždy cení.
První kniha od autora a vůbec mě to nebavilo. Zbytečně depresivní, melancholický a děj pro mě taky nebyl nic převratného.
Dala jsem si od přečtení odstup, ale pořád mi tam zůstává jen smutek, cynismus a beznaděj. Četlo se samo, neveselému obsahu navzdory.
prijemny primy a lehky styl, zadna prazdna mista, nic hloubaveho, melo to spad, poklidny, staly
mozna sem otupely adept na Captorix 20mg, zaznamenala jsem jen jeden vtipny moment za celou knihu:
Mé sbohem v hotelu Mercure bylo kupodivu poněkud těžkou chvilí, hlavně kvůli nebohé Audrey, která měla slzy na krajíčku, jenže co jsem mohl dělat, jestli nesnese tohle, nesnese v životě nic, nebylo ji víc než dvacet pět, ale stejně, měla by se zocelit.
Zcela zbytečná knížka, alespoň pro mě, a jsem tomu rád. Odcizení bylo už popsáno lépe, ačkoli málokdy nechutněji.
Mě ta kniha prostě neoslovila ... zpropagovaná byla nejspíš dosti ale ten "hype" kolem ní doopravdy moc nechápu. Za mě zklamání a ty některé popisy sebelítosti, sexuálních scén a stěžování si na život .. nene díky.
Serotonin byl mou první čtenou knihou od věhlasného kontroverzního Michela Houellebecqa. Naprosto chápu poprask kolem jeho jména, neboť jeho um zdánlivě banální příběh zabalit do širokého sociálního kontextu, je hoden obdivu. Do poměrně útlé knihy se mu úspěšně daří vklínit celou řadu skoro až tabuizovaných témat od kritiky evropské společnosti přes sexuální chtíč hlavního hrdiny až po otevřenou revoluci lokálních hospodářů, kteří již dále nedokážou snést tlak velkých korporátních podniků. Kniha působí nesmírně inteligentním dojmem, Houellebecq totiž mistrně pracuje s paralelou úpadku jedince Florenta Labrousta a zároveň celé Evropy. Do příběhu vkládá střípky napětí – již zmiňovaná revoluce nebo až vyšinuté stalkerství, kterému hrdina v jednu chvíli propadá – ale i ironicky humorné pasáže (deklasifikace Holandska jako státu musí vykouzlit potutelný úsměv na tváří snad každému). Ač určité fragmenty knihy působí zprvu obscénním dojmem (například úvod popisující dvě mladé dívky, kterým Florent pomáhal dofouknout pneumatiky), ke konci dojde čtenář pochopení toho, jak moc mohla vlastně skutečná láska změnit směr života stárnoucího Francouze. Serotonin je rozhodně kniha hodná pozornosti a všemožných názorových debat, trochu bych jen chtěla odlákat potencionální zájemce o audioknihu. Ačkoliv je příběh dobře zrežírován, měla jsem s hlasem Otakara Brouska ml. coby Florenta-Claudea nějaký osobní problém, proto doporučuji vyzkoušet nejprve ukázku.
Kniha na mne čekala v knihovně, a tak jsem po ní sáhla - zřejmě s potřebou dávky serotoninu - hormonu štěstí ...
A pro mne překvapení - deprese, sarkasmus, cynismus .... bezradnost a osamocení člověka v této době ...
A absence citu - anebo přílišná citovost /hlavně ke své osobě/ ???
Rozdílné pojetí vztahů u muže a u ženy - až na dřeň...
Má první kniha od autora - a jistě ne poslední ...
"Vypadá to, že jednoduše umíráte smutkem...."
A závěr :
"Dnes už chápu Kristův pohled... je opravdu nutné, abych ještě obětoval za takové ubožáky život ? "
Pane spisovateli, zdá se, že potřebujete něco jiného, než tabletku serotoninu... kéž to najdete...
Uf. Čas strávený nad Serotoninem mi dal hlavně dvě věci. Můžu už říkat, že jsem četl "tu" knihu, o které se mluví, a považovat se za člena "kulturní elity." A taky už vím, jak se vyslovuje autorovo jméno, aspoň zhruba (tip pro ostatní nefrankofily: něco jako Húlbek, ale bez toho "h", nebo spíš "uelbek"?).
Ale ne, je to pozoruhodná kniha. Manifest "naštvaného stárnoucího bílého muže", který si nebere servítky a plive jed na všechny strany, vlastně jsem se v té beznaději a cynismu docela vyžíval. V době posedlé úspěchem je příjemné a očistné číst příběh někoho, kdo totálně selhal. Přitom Claudovy myšlenky, byť to v něčem byl opravdu magor, kolikrát dávají větší smysl než moudra kdejakého life-coache. A určitě mají určitou jiskru, šmrnc, vtip.)
Atmosférou i stylem jsem si vzpomněl na Alberta Camuse (asi proto, že jsem jinak moc Francouzů nečetl) a Milana Kunderu (protože ten už je v podstatě taky Francouz; a taky má potřebu odbíhat od děje a sdělovat různá intelektuální moudra, v Houellebecqově podání ale bavila víc). Ale to jen tak na okraj, abych tu svou kulturní nadřazenost podepřel pár dalšími zvučnými jmény...
EDIT: Zpětně mě snad nejvíc zasáhly poslední odstavce knihy, působící v ostrém kontrastu vůči nihilistické náloži na předchozích dvě stě něco stranách:
"Dnes už chápu Kristův pohled, jeho opakované podráždění ze zatvrzelosti srdcí: dostali všechna znamení, a nehledí na ně. Je opravdu nutné, abych ještě obětoval za takové ubožáky život? Je opravdu nutné být až tak názorný?
Zdá se, že ano. "
Dle hodnocení ostatních knih (a také doporučení, co bych si od MH "určitě měla přečíst!"), asi nebude Serotonin patřit k autorově vrcholu, pro mě však představuje první čtenářskou zkušenost, a nutno dodat, že určitě ne poslední.
Kniha jen skvěle napsaná, bavily mě vypravěčovy komentáře v závorkách – (sebe)ironické, vysvětlující, trefné, drsné, často pro popis děje či situace "zbytečné".
Celkově mě ale vypravěč vlastně dost štval, protože se plácal v tom, co si zkrátka "sám uvařil" – ve svojí neschopnosti, zklamáních, v pokřiveném způsobu, jak uvažoval nad věcmi, vztahy, lidmi. Štval mě v tom, jak jednal, co (ne)dělal, prostě skoro ve všem. Vůbec jsme nesplynuli. :D Ale to nevadí, protože i to je úkol literatury. Pobouřit, klást otázky, zamýšlet se, nastavovat společnosti/čtenáři zrcadlo. A tohle se MH u mě povedlo.
Žijeme ve zlaté kleci. A jak dlouho ještě? Není to na úkor morálních, ekonomických, ekologických, (doplňsisám) hodnot?
SPOILER: Závěr ve stylu "já jsem druhé vtělení Kristovo na Zemi a teď se za Vás obětovávám" byl překvapující, ale pro mě osobně dost silný...
Bom dia literární rodino.
Mistr depresivního smyku Mišel Hulibrk je zpět a s ním i všechny klasické trademarky - takže hned potom, co si zajištěný bílý majitel penisu Jean-Pierre Bageta vyřeší v hlavě šukací účetnictví Má dáti, dal, dá ti, nedá ti, máti dal, tobě nedal, navalí si pilulku na depresi, sedne do svého Meďoura a začne místo žen objíždět Francii. Úvod je svižnej, přepálenej a nekompromisní, až to vypadá, že si Hulibrk zapomněl koupit brzdy. Nicméně v polovině knížky dojde ke zvolnění a hrdina začne řešit mléko, sejry a další produkty, které tečou z kraviček. Ve Francii totiž není Agrofert, a tak není kdo by spasil malé zemědělce. Malé myslím pod 170 cm. Jedním z nich je jeho kámoš Jon Bon Kroasánt, u kterýho bydlí. Ten je dost nešťastný, protože mu z chovu nedávno utekla jedna kráva - manželka. Nakonec už toho má plný zuby, obleče se jak Arnold v Komandu a s výkřikem "Dobrá kráva mléko dává" rozpoutá první klimax knihy. Bohužel, vypadá to tak, že vlastně i jediný klimax a proto musím jít na 25 hvězdiček z 33, tedy 8/10. Poté už následuje jen dojezd, který vlastně simuluje průběh braní prášku - otupělost, odevzdanost, smutek, bolest, prázdnotu, tedy jinými slovy vše co se v nás odehrává při sledování TV Barrandov. Ten naštěstí ve Francii není, jinak by kniha měla přesně 1 stránku.
8/10
Musím přiznat, že více než půl knihy jsem moc nerozuměl tomu, s čím vlastně má hlavní hrdina problém ve svém nekomplikovaném úspěšném bytí. Až ke konci jsem začal jeho rozpoložení chápat. Zajímavá analýza současného evropského blahobytu, kde se ztrácejí životní cíle a základní hodnoty. Asi tak, no.
Moje první zkušenost s autorem a velmi pozitivní, což se ale o průběhu knihy a hlavním hrdinovi rozhodně říci nedá. Papírová deprese, jak bláto na bílých hadrových botách, které už nikdy úplně neumyješ.
Platformu to u mě nepřekonalo ani náhodou, ale pohlížíme-li na spisovatelství jako na řemeslo, ve kterém autor přináší myšlenky, Houellebecq je prostě napřed. Ano, tematicky se opakuje, vyhoření z lásky, života, společenského systému, opět nechybí sex (i s pejsky), ale stejně ten cynik umí také dojmout. (Čteno v překladu Alana Beguivina.)
Houlebeque je xenofobní, rasistický, sexistický a machistický, ale všemu tomuhle navzdory zejména vynikající spisovatel. Tak jako jsem byla u Možnosti ostrova nadšená a okamžitě mi bylo jasné téma knihy, tady si nejsem jistá. Je to něco, co se dá nazvat truchlením za všechny lásky? Bilancování v rámci krize středního věku? Pozorujeme rozpad osobnosti vlivem okolností a doby? Proto, že je to psáno právě tím rozpadajícím se, tak tomu vlastně nemůžeme tak úplně rozumět a jsme v tom příliš ponoření? Je to kritika současné Francie a Evropské unie? Nevím. Co vím je, že se od toho nedá odtrhnout. Chcete vědět, jak to nakonec dopadne a jestli bude ten Captorix stačit. Je to prostě současná literatura a výborná současná literatura. Pro mě ne první setkání s autorem, úplně mě už nepřekvapil, svým způsobem to byla sázka na jistotu, nejsem tak nadšená jako právě z Možnosti ostrova, ale jsem ráda, že jsem to četla.
Tento francouzský nihilista mě baví. I když tato kniha objektivně nebyla jeho nejlepší, musím dát opět plný počet. A svou porci zábavy jsem dostal i nejnovější knihou. Někdy jsem si sice říkal, že svoji skepsi k životu v knize trochu kazí až přehnaným pozérstvím, kterým si saturuje své komplexy, a ve skutečnosti je autor jen rozežraným frackem, který si stěžuje, že jeho život není dokonalý. Ale vždy mě nakonec MH přesvědčí, že je to citlivý člověk a zarytý humanista. Tedy jen když si aplikuje dávku Captorixu. S vědomím toho mu prominu i trochu lehce pomatené politické názory.
Štítky knihy
sexuální úchylky francouzská literatura mezilidské vztahy životní problémy léky, léčiva životní krize divadelní adaptace
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
(SPOILER) Opět je to román o lásce, lidských selháních a o hořkosti z roztrženého vztahu, který nejde poslepovat nazpět. Houellebecq tepe dnešní hédonistickou společnost, která zdánlivě dává člověku křídla a nekonečné možnosti, ale ve skutečnosti ho může snadno zničit. Podobně jako kapitalistická ekonomika permanentního růstu a zisku devastuje jak poctivé zemědělce, tak přírodu a krajinu. A právě téma zemědělství propojuje osobní a společenskou rovinu románu. Florent-Claude je agrární analytik, který se definuje jako západní muž středního věku, který se v těžkém zklamání z profesního i osobního života rozhodne zmizet z očí světa a rekapituluje, proč „umírá smutkem“, i když mu z materiálního hlediska nic nechybí. V rámci „loučení se svým libidem“ vzpomíná na dvě ženy, Kate a Camille, které „mohl učinit šťastnými“, ale nestalo se tak z vesměs stupidních důvodů. Setkává se i s Claire, pro kterou byl jediným mužem, jenž miloval opravdu ji, a ne její byt… Příběh vztahu s Camille je hořký jako žluč a v závěru Florent-Claude pochopí, že ne vše se zahojí, že nedokáže změnit běh věcí, že mechanismy neštěstí jsou silnější, že se nikdy nesetká s Camille a že „umřou sami, nešťastní, každý ve svém koutě“... Jeho určitým protipólem je Aymeric, kamarád ze studií a potomek šlechtického rodu, který se ale namísto rozmnožování zděděných majetků snaží uživit poctivým zemědělstvím. Jenže „čím víc se snaží dělat všechno, jak se má, tím hůř na tom je“, takže to nakonec prostě vzdá. Spektakulární obraz ozbrojené občanské neposlušnosti zoufalých farmářů, která nevyhnutelně končí tragédií, je mrazivým připomenutím, co může vzejít z nahromaděné frustrace a bezmoci, které dřímou hluboko v naší společnosti a mají potenciál ji rozvrátit. Houellebecq ve svém asi nejdepresivnějším románu varuje, že jestli se máme v dnešní době něčeho bát, je to emoční vyprázdněnost, epidemie zatvrzelých srdcí. Abychom si jednou při pohledu do minulosti neříkali, že ten život „proběhl kolem nás, aniž nám nějak pokynul, elegantně, nenápadně a vyložil nové karty – jednoduše se od nás odvrátil; vážně, viděno zblízka jsme toho zas tolik neprožili“. (9/10)