Šest čtyři
Hideo Yokoyama
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/455644/mid_sest-ctyri-lU4-455644.jpg
3
55
55
Šest čtyřek. Noční můra každého rodiče. Případ, který nevyřešil žádný detektiv. Zvraty, které čtenář neočekává. Pět dní během ledna 1989 poslouchali rodiče sedmileté tokijské školačky požadavky jejího únosce. Nikdy nezjistí jeho totožnost. Nikdy už svou dceru neuvidí. Dalších čtrnáct let japonská veřejnost poslouchá omluvy policejních složek. Na tohle zpackané vyšetřování nejde zapomenout. Říká se mu "Šest čtyřek". Lidé jim nikdy neodpustili. Ale na konci roku 2002 se během pár dní všechno změní. Tiskový mluvčí policejního oddělení náhodou najde ve starých záznamech cosi, co zaseje semínko pochybnosti. Vůbec netuší, co odhalil. Kdyby věděl, co najde, nikdy by se do těch starých složek nedíval...... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno:
2018
,
Omega
Originální název:
Six Four, 2012
více info...
Přidat komentář
Jsem pro zavedení nepodmíněných trestů za překlad. Dobrovský tedy kraluje nejen komiksům, ale i detektivkám.
Osobně moc neorzumím tak nízkému hodnocení tohoto díla. Chápu, že pro mnohé je to velmi cizí. Jak stylem výpravy, dějem, tak mentalitou. Ale! Pokud chcete vhled do japonské policie, rivality mezi odděleními, nebo máte k Japonsku blízko, tohle vás bude zajímat.
Když jsem pročítal komentáře tady, zjistil jsem, že problém pramení v tom, že lidé čekali krimi v západním stylu. To opravdu nečekejte. Pokud chcete akci, vyhněte se knize obloukem.
Pokud ale máte rádi reálnější díla mohlo by vás toto nadchnout. Co tím myslím? Více než o krimi zaměřené na případ, je tu vyšetřování spíše nosným prvkem děje jako takového. Ten se zaměřuje na fungování japonské policie, politikaření a korupce. Vztahu různých oddělení mezi sebou. Také se zaměřuje na vztah mezi policií a novináři. Jde tak spíše o psychologicko-sociologické drama.
Kdo pracuje v nějakém korporátu bude patrně jen souhlasně přikivovat během čtení.
Tohle je výborná kniha pro vhled do japonského chování, etiky,... ale i fungování úřadů (a kroporací nejen v Zemi vycházejícího slunce) a tak dále.
Autor se drží reálií jak jen to je možné a já bych klidně věřil že se takovýto příběh reálně někde stal.
Ne každému však tento styl sedne, na druhou stranu bych řekl, že není tak docela chyba na straně autora. Ani ne na straně čtenáře. Zkrátka ne všem sedne styl jakým někdo píše. Připojme rozdílnou mentalitu a to co si pod pojmem krimi nebo thriller představíme u nás. Já osobně třeba nedávám jinak velice populární severské krimi.
Tak či onak, tohle je velmi kvalitně a dobře napsaná kniha od japonského autora. Mrzí mne že u nás se setkala spíše se smíšeným přijetím...
Kdyby měla knížka rozsah 350 stran, tedy půlku toho, co má, dala bych 5 hvězdiček. Ale rozvláčné pasáže o Mikamiho denní rutině a podrobné popisy situací, které jsou pouhými odbočkami od hlavního děje, čtenáře zatěžují především přívalem dalších a dalších postav s podobnými jmény. Vážně všechna japonská jména začínají na M nebo A...? Ať budu od této chvíle číst cokoli, nebudu si už nikdy stěžovat, že tam je moc postav :-D
Knihu jsem sice dočetla, ale jenom proto, abych ji měla přečtenou. Ztrácela jsem se v japonských jménech, v rivalitě jednotlivých policeních oddělení, je mi protivný přístup novinářů, kteří se chovají stejně asi všude na světě v jejich honbě za senzací. Kniha plná politizování, skoro nic o lidech, žádné vysvětlení.
Bohužel pro mé mozkové buňky trpím tím, že jakmile jednou knížku začnu číst, tak byť je sebe horší, musím ji dočíst. Nevím, co mě vedlo ke koupi téhle, ale rozhodně jsem čekala něco absolutně jiného. Trpěla jsem každou stránkou v duchu odpočítávala, kolik mi ještě zatraceně zbývá do konce a že jsem měla milionkrát chuť to vzdát, tak jsem to překousala do konce, ale čekala jsem knihu o napínavém únosu o akci, strhujících zvratech a nevím co, zkrátka podle obsahu kniha slibovala zajímavý děj, bohužel se mi dostalo popisování jakéhosi systému japonské policie, fungování jejich systému, xxxxx japonských jmen ze kterých mi šla hlava kolem a prostě za mě ne, opravdu ne, opravdu kniha nenaplnila mé očekávání dle obsahu. Byla to moje první a nejspíš i poslední seznamovačka s japonským autorem a asi mi to stačilo.
Naštěstí jsem ji dočetla a s jistotou vím, že to nikdy nebude můj šálek kávy a už po ní nikdy více nesáhnu. Těm, co si knihu užívali, tak všechna čest, asi jsem nedosáhla tak vysokého IQ aby pro mě byla alespoň zajímavou.
Ze začátku mě chvíli trvalo než jsem se pořádně začetla, ale pak už to šlo. Zajímavá detektivka o fungování japonské policii.
Strasne zajimave a zvlastni cteni. Je v nem koncentrovany duch Japonska. Ne toho tajemneho prastareho, ne toho cyber-tech moderniho. Japonska civilniho, s emocemi zapasiciho, s fragmenty tradic, ktere ulpivaji jako vysisle poslapane konfety na mokrych botach izolovanych jedincu. Je to ponure, ale ne tim modnim, skandinavskym zpusobem. Je to zasedle unavou a obavami a nejistotou. Je to velmi osobni vhled do mysli hlavni postavy, tolik cizi mentalite nas Evropanu. A ackoliv se detektivni linie propleta knihou v podstate jen jako tenke nitky, ktere se az teprve na konci spletou v silne lano a odhali prekvapive rozuzleni, ten pribeh stoji na betonovych nohach popisu kazdodennosti, stovek malych spolecenskych bitev, absence nadhledu a posleze objevene sebereflexe hlavniho hrdiny. Budu se opakovat, je to strasne zvlastni a ma to atmosferu starych filmovych italskych a francouzskych detektivek.
Spíše než na detektivní zápletku se tato kniha soustředí na popis vztahů policie a novinářů, na tradice a akceptované postupy v rámci těchto dvou organizací. Pro mě jako pro Středoevropanku bylo chování obou stran často naprosto nepochopitelné.
Novináři vystupovali s řevnivou hysterií hraničící s hyenismem, s pocitem, že mají právo na všechny informace do sebemenších detailů, a to včetně údajů o obětech, jako jsou jejich bydliště, finanční status atd. Vím, že i na Západě se novináři často ohání právem veřejnosti na informace, ale veřejné instituce je v tomto občas poněkud zcestném názoru nepodporují. Tady však ano, hlavní hrdina byl přesvědčen, že novináři mají právo vědět úplně všechno.
Na druhou stranu policisté vystupovali vůči svým nadřízeným se servilní podlézavostí rektálních alpinistů ne-li přímo otroků. Doslova padali na obličej na zem ve snaze omluvit se za věci, za které vůbec nemohli. Ztráta tváře jak jejich, tak hlavně právě jejich nadřízeného, pro ně byla horší než porušení oficiálně daných pravidel či dokonce zákona. Hlavně aby šéf na veřejnosti nevypadal špatně. Podobný přístup - šéf je Bůh a má vždycky pravdu - je mi z duše odporný.
A pak tady byl hlavní hrdina. Nerozhodný, pokrytecký sexista, který se z nějakého důvodu považoval za skvělého detektiva tělem i duší. Já však viděla jenom zakomplexovaného poldu za zenitem, který sebou nechával orat i vláčet a emocionálně nezvládal ani svoji práci, ani rodinu. Zpočátku jsem si říkala, fajn, kniha má 700 stránek, je to jeho "cesta", jeho vývoj. A možná i byl. Aspoň se nakonec rozhodl začít zase dělat pořádně svoji práci, když už nedokázal být oporou své ženě.
Na jednu stranu to byla zajímavá kniha, taková sonda do kulturních tradic země, která je nám na hony vzdálená - geograficky i kulturně - jako detektivka to však byla dost nuda.
Knihu jsem přečetla velmi rychle. Spíše než o detektivku v pravém slova smyslu se jedná o politické drama. Autor velmi podrobně popisuje hierarchii a vztahy uvnitř regionální japonské policie. Prostřednictvím této knihy lze nenásilně, lehce nahlédnout do japonské kultury a zvyků, které jsou pro nás často naprosto cizí. Dějová zápletka je v tomto díle na pozadí podrobného popisu vztahů a pohnutek, které vedou k tomu či onomu jednání hlavních aktérů. Dílo proto hodnotím kladně, přestože dějem knika příliš neupoutává.
(SPOILER) Několikrát jsem tu knížku chtěla odložit, jen jsem pořád doufala, že se NĚCO začne dít. Když konečně začalo, tak mě nechytlo ani to a navíc mi zbývalo pár stránek, tak už jsem ji dočetla, ale řadit tohle dílo mezi detektivky, je hodně mimo. A číst takovou dobu o novinářích, co jen sedí na zadku a čerpají od tiskového, mě opravdu neoslovilo. Jediná zajímavá linka (dcera hlavního hrdiny) zůstala bez konce. Tohohle autora už jistě nevyhledám a naopak se mu vyhnu.
Tahle kniha si určitě zaslouží více pozornosti. Nízké hodnocení, jak tak přičítám komentáře, je dáno určitou leností čtenářů, kteří se nevyznají ve jménech (jsou to japonská jména, protože je to příběh z Japonska, jaký to objev) a těžko chřoupou zdlouhavé pasáže. Víceméně je tento román impozantním vhledem do japonské kriminalistiky, byrokracie, kultury atd. Ufňukancům bych doporučil, aby se raději drželi jednodušší literatury, třeba Krtečka nebo Ferdy, tam se určitě ve jménech (ještě k tomu českých) určitě neztratí. :)
Je to po velmi dlouhé době knížka, kterou jsem nepřečetla. Hodně jsem se ztrácela ve jménech a nezáživném popisu boje s novináři. Kdyby z ní autor udělal dílo jen s třetinou rozsahu, jistě bych ji přečetla.
Kniha, která se nečte jedním dechem, ale přesto vás nutí číst dál a dál. Zavede čtenáře mezi japonské kriminalisty a nabídne pohled nejen mezi japonskou policii. Velice zajímavá kniha. Jen ta japonská jména mi dělala problém????.
Typický japonský styl, typicky japonské postavy, všechno je to japonské a skvělé! Doporučuji. Ale nečekejte žádné dramatické a rychlé pasáže.. toho se zde nedočkáte. Překvapivý závěr, který jsem nečekala.
Tak zaprvé, není to detektivka ani thriller ani kriminální román, to kdyby někdo četl recenzi ještě před knížkou. Je to v podstatě kriminální román o jednom policistovi, intrikách a byrokracii. Vzhledem k očekáváním se nemohlo nedostavit určité zklamání, když jsem zjistila, že je knížka o něčem jiném než to vypadalo, ale já mám ráda Japonsko, tak to bylo zajímavé i tak, takže nelituji, že jsem ji četla.
Jen nevím jestli má autor obsesi na jména na M nebo je to nějaká jeho pomsta čtenářům, normálně mě cizí jména problém nedělají, ale tady se mi teda ta jména ze začátku pletla hodně, pak už míň, ale pořád dost.
Jen by mě zajímalo, jestli jsou opravdu japonský novináři oprásklí jak lázeňský veverky.
Většinou komentáře ke knize dopředu nečtu, ale tentokrát jsem to udělala a od knihy tedy nic velmi nečekala, o to větší překvapení to pro mě bylo.. chytlo mě to úplně od první stránky a nadšení vydrželo až do konce.. :-) není to severský thriller, prostě ne.. je to jiný kout světa, jiný systém, jiný život.. zdánlivě se nic neděje a přitom se něco děje každou větou.. všechno má svůj význam, někam to vede... prostě mě knížka úplně nadchla :-) jen jediná věc mě mrzela, že se čtenář nedozví jak skončila jedna poměrně významná postava.. možná právě to byl autorův cíl, ukázat, že člověk nevyřeší všechno a přesto dokáže najít klid :-) takže určitě doporučuji :-)
Musím přiznat, že někde v polovině jsem se zasekla a činilo mi potíže se do příběhu ponořit zpátky. Jak už tu bylo zmíněno, není to klasický thriller a pokud čekáte spád a jasnou linku s postupným odhalováním a klasickým vyvrcholením, kniha vás nejspíš zklame.
Já s asijskými autory nemám zkušenosti a dost mi trvalo, než jsem se odpoutala od očekávání, která ve mně vyvolávaly zkušenosti se západní stavbou příběhu. Hlavně to, že tu chyběla pevně sevřená konstrukce západních thrillerů, mi dělalo dost problém, protože jsem měla tendenci hledat souvislosti tam, kde žádné nebyly, což mě rozptylovalo a odvádělo mě to od příběhu.
Když jsem si to ale uvědomila, bylo to pro mě mnohem snazší a kniha se mi začala víc líbit. Musím říct, že od začátku se četla snadno, ale v druhé polovině, kdy jsem ji nechala volně plynout, to šlo ještě líp.
Občas jsem měla problémy se jmény v hierarchii a zvyklostech japonských policejních složek mám pořád stejný zmatek jako na začátku knihy, ale možná, kdybych tomu věnovala větší pozornost, nebyl by to takový problém.
Byla tam jedna věc, která mě dost zarazila. Nevím, jestli to byl překlad nebo kulturní odlišnost, ale je tam scéna, kdy otec praští svou náctiletou dceru do obličeje. Žádná citlivka nejsem, ale něco takového bych rozhodně považovala za nepřiměřené. V knize je to ovšem odmávnuto, jako by to bylo na denním pořádku. Uvízlo mi to v paměti, proto to zmiňuju.
Celkově musím říct, že to bylo dobré. Možná si to časem přečtu znovu.
Mitako, Mikumo, Ušij Misako aneb I Japonsko je líhní zločinců. Škoda jen, že se čtenář, který není vyloženě japanologem, ztrácí v těch podobných jménech a příjmeních...
Podľa mňa tomu uškodila klamlivá reklama (“Nočná mora každého rodiča, atď.), prípadu 64 sa totiž venuje asi len tretina knihy, inak je to väčšinou o rozproroch vovnútri polície a vzťahoch s novinármi.
Za mňa docela nervák, čítaný jedným dychom.
Ps: Super obálka.