Šest žen Jindřicha VIII
Paul Rival
https://www.databazeknih.cz/img/books/90_/90774/bmid_sest-zen-jindricha-viii-90774.jpg
4
86
86
Jindřich VIII., který ožil na filmovém plátně v osobě Charlese Langtona jako sympatický Don Juan, představuje se v Rivalově knize jako méně okouzlující anglický vladař. I když Rivalův ironizující pohled často přechází v neskrývané pohrdaní Francouze vůči evropskému venkovanovi z ostrova, zůstává autor spravedlivý vůči všem evropským panovníkům, včetně domácích. Nikdo není beznadějně špatný, žádný nemá patent na dobro. Zpočátku sympatický francouzský František I. ztrácí na lesku obětováním svých dvou synů větší slávě své koruny. Kateřina Aragonská, trpící jako neúspěšná rodička toužebně očekávaného Jindřichova syna, vyvažuje předčasný čtenářův soucit svou katolickou bigótností a inkvizitorstvím, ruce odstrčené Jindřichovy dcery Marie zůstávají čisté jen proto, že nedostaly příležitost. Každý má nějakou tu chybičku. Je to klubko lidských vášní, vladařských praktik a církevní ideologie, v němž bůh se objevuje ve formě skvělého čistícího prostředku na všechny skvrny společenského života Anglie na počátku smutného novověku. - Neohrabaný milovník Jindřich, směšně opatrný vojevůdce, úskočný vykladač Písma, nemilosrdný držitel koruny, vrah, poeta, vypočítavý tatínek a úspěšný sobec umírá jako člověk, který si přes všechny životní neúspěchy užil život po svém, zavládl si jako tyran, který vždy dobře věděl, co činí. Proto v okamžiku své smrti, kdy již o nic nejde a vše patří minulosti, pronáší tu věčně úspěšnou omluvu toho, co se stalo a nelze napravit: ,,Často jsem se mýlil."... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1971 , PráceOriginální název:
Les six Femmes du Henri VIII.
více info...
Přidat komentář
Láska k historickým románům je jednou z věcí, kterou jsem zdědila po své babičce. Možná to bylo i tím, že polička s jejími knihami byla právě tak vysoko, aby na ni dosáhl špunt, který se právě učil číst. Dnes už mám poličku s historickou literaturou svou – lépe řečeno mám dvě, a i přesto že poslední dobou jsem jich spoustu věnovala, nebo poslala dál, tahle u mě zůstane.
Důvodů je mnoho. Jedním z nich je, že je kniha stručná a jasná, téměř přímočará a dobře se čte, což z ní činí poměrně vhodný vzdělávací prostředek. Dalším je jazyk, který je překvapivě moderní, čtivý. V neposlední řadě je to humor a jemný sarkasmus, se kterým autor popisuje někdejší velikány tak vtipně a zároveň taktně až se člověk musí pousmát.
Další trocha historie z knihovny rodičů. Už je to dávno. Bavilo mě číst o všech těch intrikách. Ženy to neměly jednoduché. Přehled o době a panovníkovi jsem docela získala a vydržel mi dodnes.
Je mi líto, ale tato kniha mne vůbec nezaujala. Musím přiznat, že během čtení jsem ji chtěla několikrát odložit. Nakonec jsem se s mírným nebo větším přeskakováním prokousala až skoro ke konci. Ten jsem vzdala, takže jak se jmenovaly poslední dvě manželky krále Jindřicha VIII jsem už nezaznamenala.
Ještě trochu mne zaujal ten začátek o Kateřině Aragonské a jejím nevydařeném prvním manželstvím. Myslím, že o ní jsem už jednu knihu četla, jestli se nepletu, byl to román "Panenská vdova".
Ještě se dala číst část o jeho druhé manželce Anně Boleynové, ale ten její konec mi také k pohodové četbě nepřidal. Mnoho násilí, intrik, vražd, to skutečně není moje parketa. Nemohu ohodnotit na víc na dvě hvězdičky, a to s nadsázkou.
Kdybych se nepustila do čtení této knihy v rámci čtenářské výzvy, byla bych ji odložila. Jednak historické knihy nemám příliš v oblibě, snad jen takové, které mají romantický děj. Kniha se navíc špatně četla. Příliš malé písmo a na těsno nahuštěné řádky, proto jsem měla co dělat, abych každý den přečetla víc než deset stránek.
Nakonec jsem knihu dočetla, i když jsem musela nějaké zdlouhavé popisy politických událostí přeskakovat. Velmi negativně na mne působily zrůdné úklady, vraždy a mučení, kterých se král Jindřich dopouštěl ve velkém množství, nejen na svých nepřátelích, ale později i na těch, kteří byli dříve jeho přátelé. To, že dvě z jeho prvních žen, Kateřina Aragonská a Anna Boleynová, byly popraveny, když se staly králi nepohodlné a neporodily mu dědice, mne nanejvýš znechutilo. Být královou manželkou v té době byla cesta ke smrti v mladém věku.
Přesto jsem se dozvěděla něco z historie anglických králů a z jejich života, tedy přečtené knize dávám tři hvězdičky.
Příběh vlastně známý, ale forma dokonalá, neskutečně čtivé, a to je originál z roku 1936!
Velmi hutná a výživná četba nabitá událostmi mě bavila, nebylo to suché. Autor přidává každé postavě lidské charakteristiky, a tak ji lze snadno zapamatovat.
První kniha, která odstartovala mou posedlost Tudorovci. Rival pohlíží na Jindřicha s nonšalancí Francouze, čtivě popisuje jeho milostný život, aniž by se příliš odchyloval od historických faktů. Rozhodně doporučuji.
Tak konečně dočetla , kniha se mi líbila někdy dost popisná,dost často postavy popsané než jinde ale jistě stojí za přečtení
Tuhletu knihu jsem četla kdysi na základní škole, protože jsem byla Tudorovci posedlá.
Hned po přečtení první stránky mi bylo jasné, že se nebude jednat o klasickou historickou knihu. Trochu mě to vyděsilo, protože autor si opravdu "nebere servítky". Každopádně kniha je čtivá, svižná, hodně informací si zapamatujete. Nicméně na můj vkus byla příliš opřená o autorovy domněnky. Přesto doporučuji k přečtení.
Velmi dobře se to čte,takže si člověk díky "drbům" zapamatuje docela dost jmen a událostí.
Trochu zvláštní životopis a trochu zvláštní styl psaní. Nazval bych to spíše dějinami milostných vztahů Jindřicha VIII., než životopisem panovníka.
Rival má zajímavý styl - píše v krátkých větách a hlavně neustále vyjadřuje osobní pocity všech zúčastněných osob - jako by sám žil v šestnáctém století a byl účastníkem popisovaných dějů.
Z historického hlediska si myslím, že pro všeobecné seznámení s dobou Jindřicha VIII. je to dobrá knížka, ale pro podrobnější (a vědecky více podložené) studium bych určitě sáhl po renomovanější práci.
Tři čtvrtiny knihy v podstatě tvoří popisy milostných vztahů Jindřicha VIII., rozebírání jeho pocitů a také pocitů jeho manželek i milenek. Seznámíme se i s mnoha dvořany a osobnostmi panovníkova dvora (např. kardinál Wolsey, humanista Thomas More, všemocný ministr Cromwell aj.) a také s dalšími osobnostmi evropských panovnických dvorů.
Kniha je zajímavou sondou do života tudorovské Anglie a mohu ji doporučit, pokud se o tuto dobu zajímáte.
Kniha se mi líbila. Popisuje podrobně život Jindřicha a jeho žen. Našla jsem v ní několik zajímavých a nových myšlenek.
[102/11] Když jsem viděla ten jednotvárný monolog, předčasně jsem se zděsila. O to větší bylo mé překvapení, jak dobře se to četlo. Je to svižné, rytmické a poměrně dosti informativní i na tak relativně krátký text. Jeden z velmi dobrých způsobů jak vyvrátit ty zpopularizované legendy o lamači ženských srdcí. To, že má totiž někdo mnoho žen ještě neznamená, že je to charakter. Zde se opravdu uplatňuje jedna z ženských pravd, že pro popularitu, moc a peníze se dá spát s opravdu každým. Ovšem už neplatí, že to tu ženu také nezabije.
Opravdu vtipné mi připadá i to, že tak dobrou knihu napsal Francouz o Angličanovi. Vždyť to je tak poetické… a možná to také je jedno z těch nejlepších řešení, protože nikdo si nedokáže udržet takový odstup, jako národnostní nepřítel. Všichni známe tu rivalitu a ani samotné poznámky k autorovi nesdělují opak. Jindřich je nám předkládán velmi surově a reálně. Byl to obtloustlý a zrzavě zarostlý hromotluk s vředem na noze a právě díky tomu odtahu od textu jsem si dokázala představit to jeho supění při postelových hrátkách, kterým mimochodem není věnován pražádný prostor, ale přitom ne, že by to nějak vadilo.
Je mi záhadou, proč Jindřich čekal více než pět let na to, aby mohl konečně přehnou pannu. Že by ješitnost a sobecká pýcha? Touha se konečně stát postelovým dobyvatelem a vyplenit zemi, kterou ještě nikdo nenavštívil? Vždyť na to si mohl zajet do města a nemusel se tahat s tou protivnou dětinskou Annou, kterou stejně ani neměl rád. Kdyby mu bylo patnáct a byl umíněné dítě s chmýřím na umaštěné bradě, neřeknu ani popel, ale on asi patřil právě k těm, kteří si musí něco dokazovat až když se blíží ten hrůzostrašný přechod. Místo toho, aby si koupil nízkopodlažní sporťák, zapudil svoji manželku s dcerou, nastolil novou církev a propůjčil se bigamii. Jako kdyby tráva nepučela i na jiných pahorcích…
Opravdu dobře se to četlo. To je jedna věc. Osobně mě ovšem moc nebavilo občasné zabíhání do politických sfér, které sice ve spojitostech podporovalo snadné pochopení jednotlivých návazností, ale někdy mi připadalo, že se tomu autor věnuje až moc. Na druhou stranu mě ale hrozně bavilo sledovat různé způsoby odstraňování nepohodlných jedinců. Třeba když někomu zabavili v zimě kabát, aby ten dotyčný umrzl. No není to geniální a naprosto originální? Tomu se čtvrcení a vyvrhování zaživa nemůže zkrátka rovnat. Někdy je dobré číst podobné knihy, protože se v nich dá najít ledasco inspirativního pro vlastní tvorbu.
Život a doba Jindřicha VIII, známého hlavně počtem svých manželek. Proč byl, jaký byl, proč měl tolik žen a čeho ve svém životě dosáhl.
Šest žen Jindřicha VIII
Tak trochu jsem tušil, že tahle kniha nebude nejšťastnější volba. Přesto jsem překvapen, jak moc špatná byla. Zároveň jsem rád, že jsem si tušení potvrdil. Knih, které nesou název Šest žen Jindřicha VIII. lze najít povícero. Dle jejich názvu je celkem odhadnutelné, co od nich lze očekávat obsahem i formou. Kniha Paula Rivala je pak z těch, kterým je radno se vyhnout, jestliže má čtenář o téma zájem. On byl teda autor Francouz, takže v mojí reakci je možná jistá příchuť předsudku, jako je přemíra předsudku v jeho díle.
Ať už si jednotlivec myslí o Jindřichovi VIII. všechno možné, v podání Paula Rivala je to slaboduchý jedinec, který je nekompetentní loutkou dvora a hříčkou přírody. Navrch, co se týče Tudorovců a jejich světa, z pohledu Rivala nevychází nikdo v kladném světle. Ani jedna z Jindrových žen nemá kladné vlastnosti a kde si Rival nemůže ošklivit fyzickou stránku, tam si ošklivý charakter. Kde je potřeba, tam je nutno popustit uzdu fantazii.
Ani forma není dobrá. Ač je snad možno část svalit na překlad z roku 1971, překřtít Pole zlatého sukna na Bojiště zlatohlavu, to už chce sakra hodně fištróna. Krátké jednoduché věty, kterými je kniha psána, možná měly navozovat stoupající dramatizaci jednotlivých událostí, jenže ve výsledku působí jako slohové cvičení na základní škole. Nemluvě o tom, že celý příběh milostného života Jindřicha VIII. je zcela osekán o jakékoli zasazení do kontextu doby nebo datací.
Z toho plyne, že tuhle knihu nelze považovat za odbornou či populárně naučnou práci jakou by čtenář našel u Petera Ackroyda. Ani se nejedná o beletristicky laděnou knihu, jako nabízí Carolly Erikson. Vlastně to není ani historický román, jakého by se čtenáři dostalo od Alison Weirové. Je to prapodivná kompilace poněkud nepřátelsky zaujatého Francouze, který (poměrně) známé skutečnosti svlékl ze všeho důležitého a ponechal zbytek ve sledu jednoduchých vět.
O Tudorovcích je k dostání mnoho knih. O knize Paula Rivala je tak dobré vědět, že přes lákavý název, je dobré se jí vyhnout. Autor ji vydal v roce 1936, kdy určitě působila a fungovala. Svou dobu ovšem nepřežila. Na rozdíl od Jindřicha VIII., jehož život a doba jsou dodnes natolik oblíbeným a fascinujícím tématem, že jim od onoho roku 1936 bylo věnováno množství mnohem přínosnějších knih.
Inu, Francouzům se nedá věřit.