Sestra
Jáchym Topol
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/4925/sestra-4925.jpg
4
285
285
Prvotina Jáchyma Topola patří k nejpřekládanějším polistopadovým českým románům. Jde o osobitou výpověď o životě v bývalém Československu na konci 80. a počátku 90. let 20. století. Mnohovrstevné vyprávění začíná útěky Němců přes Československo na západ, pokračuje listopadovou revolucí, dotýká se rasismu, kriminality, narkomanie a dalších společenských jevů, které přinesla překotná doba a které zasáhly především mládež. Vyprávění nemá souvislou linii, často jde o kupení dojmů a působivých obrazů se spoustu literárních citací.... celý text
Přidat komentář
Audio ČRo: Po mega divném zážitku s filmovým Citlivým člověkem mi bylo jasné, že po jakékoliv knize jen tak nesáhnu. A přesto je zde audio, které mě překvapilo. Topolův svět je dosti chaotický a zvláštní, ale má doslova své kouzlo až magično a proto chápu, že je jedním z nejvýraznějších českých autorů. Dokonce bych řekl, že až podezřele málo. I tak jsem sám lavíroval nad tím, zda se mi to vůbec líbí a podobně, ale v rámci délky se nakonec prokázal opak. Těším se na příště.
Tentokrát jsem tuto, (jak jsem již psala), dekadentní, šílenou, do jisté míry až drastickou, expresivní, bizarní, zároveň hluboce emocemi napěchovanou zpověď plnou vášnivých prožitků, představ, snů, halucinací a dojmů poslouchala na radiu Vltava ve vynikajícím podání Tomáše Pavelky.
Pan Topol je velký intelektuál a nikdo jiný než velký intelektuál této knize neporozumí. Pro mě je to strašně těžké čtení, vzdala jsem to v půlce.
„To tehdy na počátku všeho se sehnul nade mnou spícím a roztrhnul žebra, jedno vzal, z klece těla vyňal srdce a dal jí ho; nebo alespoň část. Ona mě nechala v místnosti se zrcadlem, byly tam i všechny cesty. A když jsem se podíval, když jsem se nad lesklou plochu sehnul, viděl jsem její tvář. Teď sčítám střepy.“
Číst Topolovu Sestru je jako běžet celý maraton sprintem! Nejspíš nebudu schopen si vybavit český román, který by mě zaplavil tolika vjemy a pocity, a který by nabídl v rámci jedné knihy tolik témat a podával je tolika různými styly a literárními prostředky. Skoro jako by nešlo o kompaktní dílo, ale nějakou (šílenou) antologii sešitou z prací různých (šílených) autorů. Ale přitom ... přitom to nějak dohromady smysl dává, myslím, můj rozum sice před úkolem provést interpretaci kapituloval (vlastně jsem se o to ani nepokoušel), ale srdcem jsem nějak Potokovo neurotické a chaotické hledání dokázal sledovat a snad mu i rozumět.
Právě má neschopnost rozklíčovat všechny vnitřní návaznosti Topolova bildungsrománu mě při mém prvním čtení Sestry znepokojovala. A k opakovanému čtení mě povzbudilo i povídání s panem literárním publicistou, který se přiznal, že také četl a také nechápal a že se to v tomto případě od nás určitě neočekává (a není to tedy čtenářské selhání :-). Takže jsem se do Sestry pustil s tím, že je v pořádku, když nebudu rozumět všemu, že prostě nemusí všechno dávat doslovný smysl. Což ale neznamenalo, že bych nad čtením nepřemýšlel! Byla by velká škoda nad Sestrou nepřemýšlet, ten román nepředává jen emoce a poetické obrazy, ale je i závažnou (zašifrovanou, ale přesto nějak přístupnou) výpovědí o světě, ve kterém žijeme.
Ocenil jsem úžasnou práci s jazykem, se všemi těmi novotvary a patvary a výpůjčkami z cizích jazyků, které Topol začleňuje do svého lexika tak, že to v jeho vyprávění přirozeně funguje. Jazyk je přiznaným námětem, sám vypravěč ho tak vnímá („Takhle jsem míchal starý a nový slova. Něco jsem myslel vážně, tak jsem to poschovával do dalších slov. Rozstrkal.“), možná je tím nejdůležitějším hned vedle tématu času, který je zde nějak zvláštně zastavený a potrhaný a zmuchlaný a různě přes sebe poskládaný. Čas, na který není možné se spolehnout a tím podtrhuje základní pocit románu – totální znejistění. Čas, který se nafoukl a s ním do groteskních a mytických rozměrů hyperboloval i svět Potokova kmene. Čas, který se zacyklil a nechal toužícího Potoka běhat jak krysu v kole. Čas, který vybouchl a rozmetal Potokovu naději, že jeho život by se mohl obejít bez neklidu a bez trvalého ohrožování z vnějšku i vnitřku.
Kombinace reálných a hypnotických scén je zdrojem divokého sledu událostí. Ten nevytváří zmatek jen v hlavách čtenářů, ale i v Potokově. I on se zoufale snaží zorientovat, najít směr své cesty, najít střed světa, najít střed sebe ... ale většinu času vypadá, že se jen bezmocně nechává vláčet situacemi a motá se v ději jako klacek pod jezem. Ale za vším tím jeho chybováním a selháváním lze tušit touha po správném životě, odpovědnost za svět. Strach z toho, aby Potokovo malé lidské zlo nebylo posledním zrnkem písku, který převáží váhy Boží spravedlnosti na tu nesprávnou stranu. Je to patrné v osvětimských snech a v obavách o to, jestli nás naše vlastní necitlivost a bezohlednost nečiní slepými k daru spásy („kdoví v jaký městský díře se teď náš malej Mesiah třese zimou ... kdoví jestli na něj jeho vožralej fotr teď zrovna netahá dranžírák ... čertví jestli ho zrovna teď jeho zfetovaná máma nezalehla kredencí...“)
Přes všechnu tu multitematičnost a multižánrovost pro mě je Sestra jednoznačně milostným románem. Románem o potřebě lásky a o hledání lásky. Okamžiky setkání Potoka a Černé jsou také zřejmě jedinými místy, kdy se děj zklidní, kdy cítíme, že věci do sebe zapadají.
Líbí se mi, že Potok nazývá svoji lásku sestrou. Necítím v tom nic incestního, Černá sice je Potokova milenka, ale je víc než to, je jakousi „ženou, která tu byla přede všemi ženami“, životní pomocí jemu rovnou, jeho předurčenou a zaslíbenou druhou polovinou. Právě jen pro ni Potok dokáže opustit a obětovat cokoli, a právě jen před ní je Potok ochoten odložit svoji masku a opravdu se emočně investovat („Není moje sestra obklíčena přesilou, nesvírá její srdce strach? Není osamělá, nemíří na ni šíp? Má ještě sílu usmát se? Nesráží ji nemoc, nebrání se marně zesláblejma pažema? Neprochází snad sama troufale děsivou nocí?“)
Ještě nepoznaná a přislíbená sestra je na začátku Potokovy cesty. A jedině nalezená, ztracená, a znovu nalezená sestra může být na jejím konci.
„Uťal jsem řeč ulice, měl jsem v sobě řeč sestry. Mý srdce bylo sladký a rudý. A tam, kde dřív láska nemohla odtéct a kde se spekla, aby odrážela vlny nenávisti, abych nezabíjel, nebo nezešílel, nebo nevim co... se čeřily vlny a v nich se koupaly dvě nahý ruce těla... ruce těla lásky... hladily vodu... tak nějak to bylo a je... když to trochu přeženu.“
Narkomanská odysea, generační výpověď, zaměřená ale více na přelom 80/90 tady, jen poněkud obtížněji uchopitelná, pro svůj ping pong styl. Dokážu pochopit, že to lidi lehce mohou vzdát v kterémkoliv bodě, není to nejsnadnější. Jestliže vám sedí věci jako Welshův 'Trainspotting', Caveova 'A uzřela oslice anděla', Dickův 'Valis', nebo třeba Burroughs, či snad mě napadla i 'Možnost ostrova' od Houellebecqa, taková ta futuristicky vyhlížející vize "z jiného světa, jakoby z možné budoucnosti", tak můžete zkusit i tohle. Já osobně mám s touhle literaturou, aktuálně, problém, jelikož jsem jaký sem, vyžaduju určitou strukturu, sílu; v hlavě mám často sám chaos, mám toho v ní moc, takže když se setkám s literaturou, kde se to sází páté před deváté a tvoří tenhle chaos, musí to být něčím vykompenzováno (něčím silným), jinak mě čtení stresuje a štve. Tady jsem tu kompenzaci nepocítil. Tohle spíš tak nějak pluje, jako když sledujete list, táhnoucí se potůčkem.
Vzpomínám si, jak mě ta kniha při prvním čtení ještě na gymplu uhranula. Ten jazyk i to magické prostředí, kde se estébáci mísí s draky, ježibabou i Laosáky. Ale tak nějak jsem nebyl schopný sledovat tu hlavní dějovou linku a po letech jsem už opravdu nebyl schopný říct, o čem to vlastně bylo. Když jsem se ke knize vrátil, to umanutí jazykem, stylem zůstalo (i když už není tak uhrančivý), ale víc začínám chápat ten děj. Že jde v podstatě o popis života Vlka z Wall Street v „divokejch devadesátkách“. To překotný období plný šíbrů a mafiánů, tady efektně krytý za Organizaci, Smlouvu a Tajemství. Z příběhu se vymykají popisy snů, které jsou vpravdě sorokinovsko-opričnikovské. Ale ani po letech se nemůžu zbavit pocitu, že to není pro každého, a že si zase po letech nevzpomenu, o co tam vlastně šlo.
Tohle je ten typ knihy, kde se kocháte jazykem a sem tam si nejste jisti, zda jste se neztratili, ale pak přicházíte na to, že to vlastně ani nevadí. A v tomto případě se audiokniha jeví jako ideální forma.
Tento dekadentní, hrubozrnný, emotivní, šílený, do jisté míry až drastický, expresivní, bizarní, zároveň hluboce citový a osobitý výlev autorových prožitků, představ, snů, halucinací a dojmů, mě jako čtenáře zasáhl přímo na komoru. Chvíli jsem si musela zvykat na formu, ale záhy jsem se do vyprávění propadla, jako do smrdutého močálu, který člověka jen tak nepustí. Nejkrásnější v tom všem marastu, úpadku a hnusu, jímž se hlavní hrdina protlouká, je sounáležitost a souznění s duší Sestry, v jejíž náruči nalézá lásku, naději i vykoupení.
[Četba ČRo]
Bez toho, že mi knihu velice profesionálně zprostředkoval Tomáš Pavelka (palec nahoru), bych neměla šanci prodrat se stránkama.
Chápu, že z piedestalu literární vědy je práce s jazykem, slovy, myšlenkami, názory a pocity u autora na vysoké úrovni. Jako výpověď z devadesátek jde o nadstandard a stav části společnosti zcela jistě odpovídal vyzdviženým úhlům pohledu. Stejně chápu snad asi i každého, koho hluboce osloví.
Mě se lidsky v tématu pobývalo prachbídně - což byl asi záměr?
První kapitola měla určitě našlápnuto ještě zralejším směrem, stejně jako motiv Černé madony, kterou Potok chrání v dobách zlých a dostala se i na obálku vydání v Atlantisu. Pro lepší pochopení jsem si půjčila i přes 20 let starý rozhovor 'Nemůžu se zastavit', kde Jáchym Sestru označuje jako love story, což byly rozhodně nejsnesitelnější kapitoly ;o)
Jako celek tuším, mi víry uměleckých myšlenek s mnoha vrstvami, spodními proudy přinesly (vyjma častého ponoru do bahna) minimum zážitků, protože Topolův způsob tápání je mi v mnohém hodně cizí.
kap66, los a KrystofJuzko to vyjádřili dobře.
"Já s ní dokonce dokázal i držet hubu. A to už je něco, když člověk nemusí plnit to strašný umírání času slovy. To je důvěra."
P.S.
Nakonec mě uklidnil rozhovor s autorem (letos šedesátiletým), kde s humorem a nadhledem sobě vlastním, označil Sestru za historickou experimentální bichli, kterou není nutno přečíst celou :o)
Ještě od něj něco zkusím!
4/3
Na tuto knihu musí mít člověk něco "odžito", a ještě navíc na ni musí mít tu správnou náladu. Ale potom si ji vychutná do posledního písmenka a doslova ji pak fyzicky vnímá. Trvalo mi dlouho, než mi zachutnala, začínala jsem ji číst několikrát, a vždycky odložila, ale jsem ráda, že jsem dozrála a opět se k ní zkusila vrátit. A najednou to šlo, a já jsem si ji opravdu užila.
Dvakrát jsem během uplynulých 15 let došla někam do čtvrtiny, dál to fakt nešlo (stejně jako s Burroughsovým Nahým obědem). Brala jsem to jako prohru, přece jen je to knížka oficiálně oceněná a fajnšmekry ceněná. Proto jsem se napotřetí zakousla a řekla si, že vzhledem k věku je to poslední příležitost, aby onu neuchopitelnost až nestravitelnost byl můj mozek ještě schopný schroustat.
Zatímco, říkám si, většina autorů myslí i na čtenáře, Jáchymu Topolovi o tohle nešlo. Byl to ponor do jeho obrazů, snů, halucinací, hluboký ponor, až na dno, na kterém mě držel sítí zvláštního toku vyprávění s mnoha kulturními a historickými odkazy, sítí jazyka deformovaného a zkomoleného (včetně zkomolených jmen), sítí skoků v „ději“, dá-li se tak nazvat proud asociací působících jako vidiny v silném rauši. A já se pokoušela z té hloubky uniknout, občas mi autor pomohl pasážemi, u nichž jsem zajásala ve smyslu „teď se chytám!“, občas mě něco přitahovalo, pak mě často něco odpuzovalo, občas jsem si lokla deprese a málem se zase utopila. Nakonec jsem se ale vynořila, sice jako vítěz, ale bez pocitu uspokojení, natož krásna. Zkrátka si to musím přiznat: jsem zřejmě jenom povrchní čtenářka konzumní literatury.
(Týjo, teď už ale možná zvládnu i ten Nahý oběd!)
člověk si musí asi první tři kapitoly zvykat na hodně specifickej jazyk ale rozhodně to Stojí za to, zajímalo by mě jestli tu v devadesátkách vážně takový skupiny byly a elou knížku jsem doufala že Potok svou Sestru najde popřípadě neztratí, je to krásný vidění poničenýho světa a je to první kniha za čtyři roky u který jsem brečela (konkrétně u kapitoly Měl jsem sen) a je to vo hrozně křehký a specifický lásce a vo svrabu a o cestě a prostě chci tuhle knihu doporučit každýmu koho znam i koho neznam
Dle mého skromného názoru nejlepší česká kniha, co jsem kdy četl. Dílem je to tím, že se mi trefila do vkusu. Zachycené historické reálie říznuté fantaskními prvky, úpadek a zmar, paranoia a zrada, krása v obludnosti, morální nejednoznačnost a na pozadí klasické vyprávění o jedné osudové lásce. Navíc skvělá práce s jazykem, která poukazuje na to, jak bohatý, tvárný a hluboký jazyk čeština je. Rozhodně kniha, která rozšiřuje obzory jak kulturní, tak jazykové.
Čteno podruhé po cca. 15 letech a pořád je to silný zážitek.
Pro mojí generaci (80.léta) naprosto kultovní a zásadní kniha! Po jejím přečtení se změnil život, mé myšlenky a způsob čtení knih. Tato kniha mne naprosto vtáhla do děje, žila jsem v ní, bolestivě jsem se vracela do reálného světa.
Sestru čtu vždy asi po deseti letech,tedy zatím třikrát a považuji ji za výjimečné dílo a nejlepší český román.Autorův vnitřní přetlak a potřeba psát explodovaly do drsně poetického příběhu hledajícího Potoka.Mám rád i jiné Topolovy prózy,ale tento skvost se už asi překonat nepodaří.
Můj druhý pokus přijít na chuť autorově tvorbě a zase neúspěšný, ale připouštím, že chyba je asi u mne.
Štítky knihy
zfilmováno Česko, Česká republika česká literatura Československo 80. léta 20. století socialismus 90. léta 20. století rozhlasové zpracování rok 1989Autorovy další knížky
| 2017 |  Citlivý člověk |
| 2008 |  Sestra |
| 2006 | Anděl |
| 1994 | Miluju tě k zbláznění |
| 2005 | Kloktat dehet |
Bez debat jeden z nejsilnějších českých románů devadesátých let, a dosud jediná kniha, ze které jsem bez přehánění (cca v necelých sedmnácti letech) zkolaboval. Vtáhla mně totiž natolik, že jsem v šíleném letním parnu jaksi zapomněl jíst i pít. Druhé komplexní čtení, jež se odehrálo o více než dvacet let později, již sice poněkud postrádalo podobný moment totálního odtržení od okolní reality, pořád jde ale o vtahující autorský exkurz nejen do devadesátých let, vnímané vyšinutou optikou jedné rozporuplné lidské bytosti, ale i nejrůznějších časových i jazykových vrstev. Esence literatury 20. století a magický realismus velmi specifické ražby. Kdo to s domácí literární tvorbou myslí alespoň trochu vážně, nesmí Sestru minout. Sice vám nedá nic zdarma, a je dosti možné, že vás bude svou roztříštěností i záměrně iritovat, ale nakonec budete za svou snahu královsky odměněni. Velká krása!