Sestry
Martin Uhlíř
Lila a Marie jsou sice sestry, ale nemohou být rozdílnější. Zatímco Lila je krásná, bezprostřední, ráda se vrhá do rizika a snadno manipuluje lidmi, Marie je tichá, introvertní a plachá. Obě ale něco skrývají a jejich vztah tíží tajemství. Richard se s nimi potkává na dovolené u Středozemního moře, kam si přijel odpočinout od stresu a výčitek způsobených rozvodem, a taky aby tu napsal esej o zbabělosti. Propadá ale kouzlu obou sester a zaplétá se do jejich zvláštního, tajemného vztahu. Jaké trauma poznamenalo jejich vztah? Proč jsou na sobě zároveň tak závislé? Proč Lila lehkomyslně hazarduje se svým životem? A neskrývá se za Mariinou uzavřeností něco vážnějšího? Překvapivý prozaický debut redaktora týdeníku Respekt Martina Uhlíře upomíná na klasické romány 60. let. V současné české literatuře se objevuje autor s výjimečným psychologickým citem, který kriticky nahlíží vztahy z mužské perspektivy.... celý text
Přidat komentář
Kniha se mi překvapivě líbila a příběh mě rychle vtáhl do děje. Jednu hvězdičku však strhávám za zvláštní konec. Děj zajímavě gradu, nicméně před koncem se to tak nějak zvláště rozplyne. Jako kdyby autorovi došly síly.
Tak to bylo dobrý psycho! Jediný normální tam snad byl Patrik. Robert, Lily i Marie to byly případy pro doktora Chocholouška.
Naštěstí jsem vyslechla audio. Pořád jsem čekala, co se z toho vyvrbí, no nic.
Obálka absolutně nezajímavá, autor pro mě neznámý, ale syn chtěl v knihovně půjčit od autora Jak jsme se stali lidmi a tohle bylo hned vedle, tak jsem si řekla že to zkusím :):)
Dvě zklamané sestry Lila a Marie, jedna druhou nesnáší a přitom spolu cestují po světě.....a když Roberta při jedné z večeří napadlo, že celá jejich čtveřice by měla trávit dovolenou spíš v nervovém sanatoriu, tak jsem mu musela dát za pravdu. Robert pěkný zbabělec , ale myslím, že nakonec měl víc štěstí jak rozumu.
Je to čtivé, takové ze života
Knihu jsem poslouchala jako čtení na pokračování na ČRo. Děj se mi líbil. Příběh se posouval dál. Dvě sestry a jejich vztahy s muži. Ale konec jsem nějak nepochopila. Takže po poslechnutí posledního dílu jsem byla hodně zklamaná.
Poslouchala jsem jako audioknihu na ČRo, která je skvěle načtená.
Samotná kniha mě velmi příjemně překvapila. Příběh je hutný, poutavě vystavěný, citlivý. Bavilo mě pojetí vztahového tématu mužskýma očima. Bezčasí bez zpřesněných lokací působí klaustrofobicky a zintenzivňuje vnímání postav a událostí jako částí jednoho celku, jedné psychologické sondy do života muže, který se vzdává zodpovědnosti za svůj život, není schopen konfrontace a proto je přirozenou obětí vlastních protichůdných potřeb a tužeb. Akorát konec mě zklamal, přišel mi zbytečně rychlý. Příběh prokroužil spirálu, logické vyústění, ale přišlo mi, že k němu autor ke konci příliš dopospíchal a utnutí na mě spíš působí jako neobratnost, než jako záměr. Kdo ví. Každopádně jsem si knihu moc užila.
Nic jsem nečekala a taky ke mně nic nepřišlo. Tolikrát použité téma dvou rozdílných sester, nesympatické postavy, neuvěřitelný příběh a nejvíc mě rušilo to jakoby "tajemno". Je mi líto, ale za mě ne.
Audiokniha - ČRo2
Přemýšlím, zda by se mi kniha tolik líbila, i kdybych ji četla. Děj se přeléval z jedné linie do druhé, přeskakoval v čase i místě, ale vůbec to nevadilo, právě naopak, poslouchání se tak stalo o mnoho zajímavější. U postav se postupně rozkrýval jejich charakter, nechyběly ani hodně dramatické situace. Bavilo mě to celou dobu, jen z toho konce jsem taková nějaká rozpačitá...
Zajímavý psychologický román od známého publicisty Martina Uhlíře jsem poslouchala jako rozhlasovou četbu a byla jsem mile překvapená. Osudy dvou sester, odlišných a soupeřících, a jejich mužů jsou nečekaně napínavé a zajímavé až do úplného konce.
Mohu jen doporučit.
Audiokniha dobře načtena českým rozhlasem, bavilo mě ji poslouchat. Čtenář či posluchač si musí řadu věcí domyslet, příběh jednoho muže, kterému prochází životem hned čtyři ženy, každá zcela jiná, leč tak typizovaná, najdete zde Silvii - spořádanou manželku a matku, Eriku - prototyp mladé milenky, která pálí mosty a chce víc, Lily - femme fatale a Marii - typ kamarádky. Je to všechno zamotané, ale zajímavě pojaté. Audio nahrávka udělala knížce velkou službu, úžasná.
Bylo poměrně jednoduché vstoupit do příběhu, který uhrančivě popisuje prazvláštní souboj několika lidí a odvíjí jejich osudy z mnoha pohledů a odboček. Mezi postavami se utváří jisté propletení a retrospektivami odhaluje jejich minulost.
Zkušený publicista Martin Uhlíř vstoupil na nelehkou beletristickou cestu a jeho debut se vydařil. Vybral si nejednoduchý styl, nejednoznačný příběh, který od první stránky baví a pohlcuje. Vykouzlil charismatické hrdiny, atmosféru zahraniční dovolené s příměsí minulosti, odehrávající se naopak v domácím, dobře známém prostředí.
Nebudu hodnotit dosaženou hloubku psychologie, ani politickou zápletku, která je vzhledem k profesi spisovatele poměrně úsměvná.
Chci vyzdvihnout kvalitu celku, docílenou čtivost a napětí příběhu, který se mohl stát snadno bezvýznamným, kdyby jej někdo pojal s cílem vysvětlit.
Pokud si libujete v inteligentním čtení, které ovšem neosciluje v intelektuální chaos, budete mile překvapeni a po přečtení knihy si ji buď přečtete znovu, nebo budete žádat o její pokračování...
Překvapivě napínavé čtení. Náhlý konec je možná trošku přitažený za vlasy, ale i takový je život.
Kniha mě zaujala a dobře se četla. Závěr byl takový useknutý, vlastně nevím, jak to dopadlo.
Překvapivě zdatný a napínavý prozaický debut. Autora jsem znal jen díky jeho článkům psaným pro Respekt a na román jsem narazil na základě doporučení jeho kolegů z redakce, nepochybně upřímnému, ale i tak jsem si velké naděje nedělal. A kniha pak velice příjemně překvapila. Vznáší se v jakémsi abstraktním, neurčitém kontextu ("časoprostoru"), což mně osobně sice trochu vadilo, nicméně uvědomuju si, že za tímto nekonkrétním zakotvením stojí patrně autorská snaha o obecnější platnost. Především jsem však jako její hlavní témata vnímal váhavost, zbabělost a ješitnost (převážně mužskou, ale částečně i ženskou), což jsou motivy, na které v takto ústřední úloze nenarazíme hned tak někde. Přitom zvláště u nás, mužů, je to něco, kde je hlubší sebereflexe přečasto potřeba jako sůl. Jenomže my je vytěsňujeme, zapíráme, nedovedeme přiznat... A mimo jiné o tom je Uhlířův román a díky mu za to.
Tato kniha mě příliš nezaujala, ani postavy mi nebyly svými povahami sympatické - především Robert se všech vztazích plácal jakoby nevěděl, co chce.
Při čtení se mi vybavil film Morgiana se skvělou Ivou Janžurovou v hlavní dvojroli. Tady nejsou ty povahy dvou sester tolik vyhrocené, nejsou to takové antipody, ale tím se mi to vlastně líbilo víc. Vztah čtenáře k obě sestrám se v čase proměňuje, ukazuje se, že ani jedna z nich není taková, jaká se zdála zpočátku být. Z toho asi i vyplývá to zvláštní napětí, tušení nějaké katastrofy, která se line celou knihou. Podle mě nápaditě vyprávěný vztahový román napsaný v opravdu krásném stylu, v tom dobrém slova smyslu tradičním.
Na tuto knihu jsem byla hodně zvědavá. Zajímalo mě, jakou prózu, a navíc o ženách, napíše redaktor Respektu a autor, který píše spíše odbornou literaturu a zabývá se jinými tématy. Anotace možná vzbuzuje až příliš velká očekávání. Nasvědčuje velké tajemství, kterého jsem se ve výsledku nedočkala. Autor mě několikrát držel v napětí, jak se příběh vyvine, místo nějaké gradace a odpovědi ale přišel spíše “poklidný dojezd” příběhu. Kniha mě ale bavila, je velmi dobře napsaná. Žádná z postav mi sice není sympatická, ba naopak, ale to ani být nemusí, ne? Na prozaický debut to není špatný výkon.
Překvapilo mě, jak autor dokáže vytvářet napětí z maličkostí a jak ho dokáže udržet až do konce románu. Skvělé je i psychologické prokreslení postav. Na to, že jde o debut, docela překvapení. Takový vysoký styl se v české próze jen tak neobjevuje.
Sestry
(SPOILER) Rozpačitost. To je přesně to, co jsem cítila po dočtení této knihy. Celkově je kniha čtivá, v průběhu jsem vážně byla zvědavá, co všechno je za hlavními postavami, co se jim stalo, co je dovedlo tam, kde jsou. Ale sakra ten konec?! Respektive to podivné tajemno, co se tam najednou objevilo... Takhle - odpustila bych autorovi, kdyby to skončilo tak, že se Robert dá dohromady s jednou ze sester nebo že s jednou někam uteče. Odpustila bych mu i to, kdyby vyšlo najevo, že se to třeba Robertovi všechno jen zdálo (a že odtud plynou ty podivnosti). Ale asi mu neumím odpustit to, jak to opravdu skončilo. Vážně to vypadá tak, že autor už nevěděl, co s tím, tak tam šoupnul, co ho první napadlo. Škoda.