Setba samot

Tváří v tvář krizi moderní velkoměstské civilizace nevolí křesťanský básník Bohuslav Reynek (1892–1971) cestu radikální deformace obrazu celistvého časoprostorového světa (jako např. Vladimír Holan nebo surrealisté), ale obrací se k důvěrně známé empirii venkovského života, úzce spjaté s cyklicky se opakujícím děním v přírodě. Přestože se však ve sbírce Setba samot (1936), jejíž jádro tvoří jeho básnická tvorba z let 1929–1934,_5 vrací k celistvému vnímání žitého světa a specifickým způsobem aktualizuje tradiční žánr přírodní lyriky, jeho vztah ke skutečnosti a k možnostem jejího zobrazení je moderní (ve smyslu vytčeném výše). Raison d’être Reynkova imaginárního venkovského mikrokosmu není ztělesnit vizuální či akustický obraz „věcí, jak samy o sobě jsou“, ale zobrazit prožitek „čisté, neomylné chuti věcí“. Ten můžeme považovat za východisko pro novou integraci člověka a žitého světa v rámci „ponietzscheovského“ křesťanského diskurzu. (ze studie T. Kabátové)... celý text