Siamský příběh
Jiří Kratochvil
Siamský příběh mám z bohatého Kratochvilova literárního díla snad nejraději. Je v něm všechno, co na četbě miluji: vyprávění, které nás od první řádky vtáhne do věrohodného příběhu, i věrohodného vypravěče, který nám vypráví o své první a jediné opravdu velké lásce, lásce dvanáctiletého chlapce ke zralé a neskutečně krásné ženě. Apostrofy její krásy patří k nejsilnějším metaforám nové české prózy a proměňují knihu v moderní Šalamounovu Píseň písní. Její půvab spočívá ovšem především v nevyčerpatelné invenci autora, v překvapivých zvratech a zákrutech, jimiž se příběh vine zrychlujícím tempem k překvapivému rozuzlení, vlastně k několika možným rozuzlením… Závidím těm, kdo budou číst tento příběh omamné krásy poprvé.... celý text
Přidat komentář
Myslím, že tuhle knížku si čtenář může buď zamilovat (jako já), nebo ji nenávidět. Nejde o přehledné vyprávění, zdá se, že i s logikou je vypravěč na štíru. Groteskní vyprávění plné krásných i bláznivých nápadů ale nezadržitelně spěje k pointě, která za to stojí. Velmi doporučuju.
Bohůžel nedočteno.... nějak mě nezaujala, jsem zvyklá na jiný typ literatury.... Ale přítel je z ní nadšený, takže opravdu platí 100 lidí 100 názorů :)
Autorovy další knížky
| 2012 |  Brněnský pochod smrti |
| 2018 | Liška v dámu |
| 2000 | Truchlivý Bůh |
| 2010 |  Femme fatale |
| 2005 |  Nesmrtelný příběh |
Jiří Kratochvil má úžasnou fantazii. Takovou bych chtěl mít. Aspoň by pro mě bylo snazší proplouvat jeho Siamským příběhem. S mou omezenou fantazií jsem v něm zcela neskrývaně tonul. Takže jsem na vážkách. Bylo to dobrý? Bylo to špatný? Nestačí napsat, že to bylo, jaký to bylo? Mně to totiž stačí.
Jelikož předpokládám, že tuhle knihu nikdo z vás nečetl, tak se vám pokusím přiblížit její děj. Ten se odehrává v širokém časovém rozmezí. Jedno poválečné léto udá příběhu směr, ve kterém prosvištíme až do devadesátých let. Ale většinou pěkně na přeskáčku. Dvanáctiletej kluk potká na statku svýho strýce dívku. Vlastně krásnou ženu. Já měl stejně spíš většinu času pocit, že potkal halucinaci. A protože ji vidělo víc lidí, tak to musela být halucinace kolektivní. No a to setkání nám rozjede bizarní příběh, ze kterýho jsem byl slušnej Vovka z Užhorodu, co umí jen maďarsky a ukrajinsky, a pak se snaží číst Alenku v říši divů, napsanou v esperantu.
Trochu přeháním, zas tak složitý to není a časem se v příběhu dá docela orientovat. Starej dědek píše příběh svýho života. Příběh setkání s něčím, co přesahuje realitu. V podstatě je to kniha o halucinaci. Nebo o lásce. Ale o lásce je většina knih, to ani nemusím zmiňovat.
Autoři to mají se mnou těžký. Vzdor jejich záměru si během čtení rozvíjím vlastní dějovou linii a vlastní vysvětlení činů postav v knize. Tady jsem naznal, že vypravěč příběhu je permanentně na houbičkách. Nebo je sežral už v mládí a má celoživotní následky. Což asi působí trochu negativně, ale tak to nemá být. Autorův spisovatelský um je nepopiratelný, fantazie nadpozemská. Problém je se mnou. Se mnou je vždycky nějakej problém. I tak jsem si tuhle halucinogenní jízdu na houbičkách užil náramně.