Sibiřská výchova
Nicolai Lilin
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/89782/bmid_sibirska-vychova-89782.jpg
4
242
242
Sibiřská výchova série
1. díl >
Autobiografický příběh Nicolaie Lilina je fascinujícím portrétem podněsterské komunity Urků, jež byla ve třicátých letech minulého století násilně přesídlena do oblasti dnešního Moldavska, svými kořeny však dodnes tkví v sibiřském prostředí a tamním způsobu života. Lilinovo vyprávění, rámované popisem autorovy vojenské služby v Čečensku, tvoří spontánní sled epizod z doby vlastního dětství a dospívání v podněsterském Benderu a čtenáře postupně zasvěcuje zejména do zákonů a zvyků místní sibiřské zločinecké enklávy. Ve vzpomínkách na to, jak dostal svůj první nůž, byl poprvé uvězněn nebo se zúčastnil skutečného boje, nás tak autor postupně zasvěcuje do zvláštní soustavy hodnot urcké komunity, jež navzdory zločinnému životnímu stylu vyznává nemalý počet originálních mravních zásad...... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 2011 , PasekaOriginální název:
Educazione siberiana, 2009
více info...
Přidat komentář
Hodně zajímavý. Náhled do komunity a prostředí, o kterém jsem nevěděla absolutně nic. Je to víceméně psané z pohledu dítěte, hrdina se téměř vůbec neptá, zda to, co dělal, bylo správné z nějakého objektivního hlediska. Ne, všechno, co bylo podle morálního kódu sibiřských zločinců je správně. Paralelní svět, paralelní zákony. Čte se to dobře, trochu jak takový Rychlý šípy, kdyby se mezi sebou s Vontama stříleli.
Nečtěte, pokud nemáte rádi příběhové odbočky.
Opakuji se ale to je jedno. Ze všeho nejraději v posledních letech čtu knihy se skutečnými příběhy ze života. A snažím se při tomu poznat život v různých zemích. Chce-li se někdo seznámit s tím, jak se žije v současném Moldavsku, měl by si přečíst tuhle knihu. Pro mě to bylo velice zajímavé seznámení s tím, že v Moldavsku, žije velká komunita sibiřských Urků, která sem byla ve stalinských dobách přesídlena ze Sibiře. Nicolai Lilin velice plasticky, čtivě popisuje jejich život, zvyky, obyčeje a tradice. Drsné tradice zločineckých struktur ale i jejich pojem cti Určitě stojí za to si tuhle knihu přečíst. Přečetl jsem již i pokračování a i s ním jsem byl spokojen. Jednu hvězdu jsem ubral jen z toho důvodu, že pět si zaslouží především knihy, které čtu rád opakovaně. Tuhle už asi nemusím.
Urkové vytvořili silné společenství, které jim umožnilo přežít v sovětském režimu, byli pospolití, krajní anarchisté a měli silnou zločineckou tradici. Drsné čtení, v Podněstří se zasekl čas jak v bývalých dobách SSSR, čtení pro silnější nátury-
Podněsterská republika, pro mě neznama. Brr. Drsný život drsných lidí v drsném prostředí.
Volny pad si určitě prectu
"Válku vedou jen ti, co nemají čest."
Nikoliv zločinecká banda nebo klan, ale zločinecká komunita. Staří lidé neboli staří zločinci dědečkové, slovy autora - mají v komunitě, jako ostatně v řadě dalších kultur, nejvyšší autoritu. Staří zločinci jsou učiteli a vzory pro mladou generaci, právě oni učí, jak a kdy zbraně užívat, resp. neužívat. Čest a spravedlnost jsou klíčovými hybateli jejich životů, v nichž má vše pevně stanovený řád a pravidla. Jejich porušení znamená zneuctění celé komunity. Ať už je to kontakt s policií, užívání amerických produktů (od džín po americkou hudbu a literaturu), nebo třeba ohrožování někoho pistolí. Správný zločinec pistoli vytáhne pouze, chce/musí-li ji použít. Sibiřská výchova malého Nicolaje je zajímavým vhledem do jedné vymírající kultury. Člověk už něco četl o italských nebo ruských mafiích či severoalbánských horalech a jejich vendetě, a ty mi právě příběh Nicolaje a podněsterských/moldavských sibiřských Urků připomíná nejvíce. Ale je to určitě jenom nedostatkem vhledu do mafiánských zločineckých kruhů. Jenom jsem se nemohla úplně srovnat s rozdílným viděním "poctivého zločince" a "nepoctivého vraha". To, že zabíjím či mrzačím v souladu s pevně danými pravidly tak úplně nemění nic na výsledku, že za mnou zůstávají mrtví či zmlácení. Brutalita totiž není vůbec na závadu, pokud je útok "ospravedlněný".
Podněstří jsem doposud měla spojené s především po rozpadu SSSR Moldavanům dodnes vnucenou ruskou vojenskou základnou Batumi v Tiraspolu. Ale dává velký smysl, že do chudého okrajového sovětského teritoria Sověti nechali odsunout/přesídlit nepohodlné kriminální živly. Zajímavý příběh to nepochybně je, i když trochu mi nevyhovuje faktická adorace autora těchto rádoby Jánošíků, kteří nenáviděli a bojovali proti policii, bohatým a vůbec mnoha skupinám. Jejich ctností (z nouze) byla jejich chudoba, tradice a pravidla (přespříliš rigidní) a pevné rodinné vazby, které nedovolily starším, slabším, handicapovaným, ženám, dětem aj. strádat. Tady obávám se určitá pozitiva z mého pohledu končí. Mladý zločinec a tatér Lilin zcela jistě neměl snadný život, ale Robin Hood to z mého pohledu nebyl ani náhodou a za jeho současné hodnoty bych ruku do ohně taky nedala. Obrázek o Sovětech to ale zcela určitě doplňuje a Lilin sám žil v podmínkách, které si nevybral.
Tohle je rozhodně zajímavé téma. Dobře se to četlo a že je to krapet idealizované se dá myslím odpustit. Minulost a hlavně dětství si často idealizujem všichni. Kniha má rozhodně co předat.
Pouze mě mrzí ten "useknutý" závěr...
Takhle vypadá kniha napsaná od člověka co něco zažil.
Čest urků kropená leckdy krví, mě osobně sympatické, avšak ne vždy, nutno dodat. Otevřené popisování pocitů autora či srovnávání klasické společnosti, to vše dokonale vtáhne. Kolyma vypráví příběhy, jeden za druhým jak dědeček na dřevěné lavici na zaráží, tak sedíte a jen čumíte.
Kniha je mimořádná a stojí za přečtení, páč tohle opravdu není často omývané téma a jako čtenář jsem rád, že se někdo z takové komunity našel, aby vyprávěl svůj příběh.
Již se těším na Volný pád i Dech tmy.
Velmi dobře hodnotím vypracování knihy.
Ale... už patřím k té starší generaci, takže si dovoluji poznámku, a neberte to prosím moc politicky. Sovět, Rus, Moldavec, Urka, Ukrajinec atd. atd., to jedno jest. Hlavně bojovat.
Jestli se dá něčemu říct "brutální jízda" tak je to tohle. V podstatě nekonečná spirála násilí, hnusu, zločinu ale zároveň obrovských hodnot, cti, tradice a i když to zní nepatřičně tak jakési "morální síly". Skvělé.
Tak já nevím , byla jsem zvědavá na jistě drsný život na Sibiři, ale toto nedávám.
Možná v dalším díle dojde autor sám k poznání,že romantizovat si život zločinců opravdu není úplně normální .
Pro mě je zločinec prostě zločinec i kdyby byl nalakovaný na růžovo.
Mám pocit,že si autor lže do kapsy ,ale možná se pletu. Kdyby to psal malý kluk,tak bych tomu možná i věřila. Možná se autor snaží vylíčit mentalitu dětské duše, obdiv k autoritám. Nevím
Chápu, že je přirozené chtít patřit do nějaké společnosti a jako malý kluk neumí rozlišit , co je správné a co špatné .
Kniha ale vyšla v roce 2011 ,to znamená,že autor už byl dospělý . Přesto mi líčení tradic a výchovy ve zločinecké společnosti nějak nesedí .
Kniha jako taková se čte docela dobře , i když pořád mám dojem,že si autor ze čtenářů dělá dobrý den.
Jestli doporučit , fakt nevím . V hlavě mi bliká světýlko,že na to ,abych v zločincích viděla romantické hrdiny , jsem už přece jen dost stará.
Myslím, že knihu, kde je násilie považované ako životný štýl som ešte nečítala.
Zaujímavé, šokujúce, rozporuplné, kruté, drsné, realistické, názorné...
Hlavná postava patrí do kasty sibírskych urkov, narodil sa, žil, rástol a rozvíjal sa v tejto komunite a v knihe podrobne opisuje svoju životnú filozofiu, svoj modus vivendi, dôvod bytia a existencie ako sibírskeho urka.
Márne som pri čítaní hľadala pomyselnú hranicu, ktorá rozdeľuje dobro a zlo, alebo ospravedlnenie spáchaných či nespáchaných činov.
Sibírska výchova je kniha, ktorú sa oplatí prečítať, na mňa zapôsobila veľmi rozporuplne, naučila ma pozerať na život z iného uhla pohľadu, ako je ten môj.
Po přečtení druhého dílu jsem se konečně dostal ke čtení dílu prvního. A je to čtení hodně zajímavé, ale z hlediska dávných zločineckých organizací ne až tak překvapivé. I u nás si mimo jiné zvyky zločinci kresbami na domy sdělovali informace o domácích. Tady je to ještě znásobené pravoslavnou vírou, což možná dodává celé věci poněkud paradoxní nádech. Knihu doporučuji.
Skvělé. O Urcích jsem vlastně ani nevěděla, četla jsem na doporučení kolegy a nebyla zklamaná. Drsné prostředí, drsní lidé, drsný život. Přesto jsem s hlavním hrdinou držela basu od začátku do konce. Určitě doporučím dál a v budoucnu budu číst znovu.
za mě parádně napsané. Docela zajímavé bylo srovnání knihy s filmem Sibiřská škola v hlavní roli s Johnem Malkovichem. Příběh se v některých věcech liší od knižní podoby ale podstata je stejná. Pro mě velice zajímave vizuelně vidět způsob života ve zločinecké komunite. John Malkovich v roli dědečka Kuzji byl výborný!!!
Za mě doporučuji, i když drobné rozčarování ze změny děje tam bylo.
Fascinující životní příběh. Téměř romantický popis brutálních zákonitostí ruského podsvětí a životního stylu, který je pro nás spořádané evropany naprosto šokující.
Asi žiju ve větší bublině, než jsem si myslela. Tato kniha pro mě znamenala prozření. Vůbec jsem netušila, že něco jako Podněsterská republika existuje. Fakt síla. Docela dobré pro připomenutí si, jak se máme skvěle.
Tak tohle byla pecka! Drsné prostředí komunity sibiřských "počestných zločinců" s vlastním pojetím dobra a zla vás nejdřív šokuje, ale po nějaké době se možná přistihnete, že se vám tenhle složitý a velice propracovaný systém se všemi svými pravidly, příkazy a zákazy, žebříčkem hodnot, přísnou hierarchií, důrazem na soudržnost a spolupráci, a hlavně vymahatelností práva vlastně docela zamlouvá :) Některé věci jsou zde sice skoro až pohádkově černobílé, ale co, vzpomínky málokdy bývají úplně objektivní...
Zato závěr (před poslední kapitolou) člověka nemilosrdně vrhne zpět do reality.
Určitě doporučuji tento bezpečný výlet do nebezpečných končin, kde se žilo třeba drsně, ale rozhodně opravdově a ani trochu virtuálně.
Jedna z nejzajímavějších knih, které jsem kdy četl. Škoda, že se nikde nedá sehnat pokračování. Některé příhody jsou značně zpohádkovatělé, což ostatně autor v rozhovorech přiznává, ale jako celek kniha působí fantasticky.
Štítky knihy
Rusko ruská literatura 80. léta 20. století 90. léta 20. století organizovaný zločin zločinecké bandyAutorovy další knížky
| 2011 |  Sibiřská výchova |
| 2013 | Volný pád |
| 2014 | Dech tmy |
| 2017 |  Spy Story Love Story |
(SPOILER) knížku jsem měla v plánu docela dlouho a nyní přišla pod ruku v knihovně. Měla jsem v ruce hned i druhý díl, ale tak nějak jsem po náhodném otevření a přečtení několika řádků usoudila, že to v mém aktuálním duševním rozpoložení nedám, že je to příliš drsné a uspokojila se se Sibiřskou výchovou.
A že to taky bylo husté čtení. Jak je psáno na začátku v anotaci - musíte se oprostit od všeho, co znáte. Běžné morálky. Tady je vše převráceno. Komunita urků, poctivých zločinců , kteří se zaříkají vírou a přitom přestupují spoustu přikázání hned z fleku (snad jen ty rodiče ctí poctivě). Křižují se krucifixy a v druhé ruce drží tokareva či rovnou AK 47.. řídí se přísnými pravidly, ale jak sám Nikolaj - Kolyma konstatuje, několik let po jeho dospívání, opsaném v knize, celý tento letitý systém troskotá.
Nikolaj nám bezelstně předkládá filozofii, ve které vyrůstal, přísnou "čest" a pravidla zločinců. Provázanost celé komunity a města, které rozdělené na jednotlivé čtvrti měli pod kontrolou různé zločinecké bandy a komunity.
Nedalo mi to, kroutila jsem hlavou a uvažovala, zda tam žili i běžní civilisté.
(možná ano, jen je Kolyma nepotkával ???)
Násilí a zas násilí. Adorace násilí, hledání pseudodůvodů k násilí. Ale všechno by tak nějak šlo.
Nestrašnější byla pasáž o pobytu Kolymy ve vězení pro mladistvé. To byl jeden neskutečný hnus. Nesnáším sexuální násilí, už vůbec ne na dětech, a tady ho bylo strašně moc. Pasáž s Marinou a to , co následovalo, mi způsobilo až fyzickou nevolnost. Zlaté přestřelky a podřezávání šlach. Celá sibiřská komunita toto velmi odsuzuje, jakékoliv sexuální násilí, prostituci, zneužívání postižených ( a to bylo na nich snad jediné pozitivní - každopádně bylo to trochu zvláštní, jak z postižených dělali až takové "nadlidi")
Docela hustá knížka, o které si dovolím tvrdit, že vám vyrazí dech. City bokem a jdeme do akce. Pokud jste zrovna přecitlivělí a úzkostní jako já, přeskočte pasáž z vězení pro mladistvé a přežijete příběh bez úhony. Jiný svět. Doporučuji.
P.S: a protože jsem měkouš na Volný pád (možná ale podstrčím manželovi), jdu rovnou na Dech tmy...
P.S.2 naprostá většina komentářů předemnou je skvělá a tak nějak vystihuje i mé pocity... třeba Rihatama...