Siddhártha
Hermann Hesse
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11241/bmid_siddhartha-KtR-11241.jpg
5
952
952
Povídka Siddhárta napsaná v letech 1919 až 1922 nese podtitul "indická báseň". Vskutku básnickým jazykem se v ní vypráví příběh bráhmanského syna Siddhárthy, který hledá pravdu a smysl života. Hermann Hesse (1877-1962) si při hledání cesty z myšlenkových a společenských krizí své doby i z krizí vlastních bere na pomoc myšlení Východu. Vedle čínské moudrosti jsou to především prvky hinduismu a zejména buddhismu, k němuž autor dlouhá léta inklinoval. Buddhismus však naprosto nebyl nějakým jeho "vyznáním" a povídka Siddhártha je dle Hesseho vyjádření výrazem osvobození od svázanosti indickým myšlením. V podstatě zde jde o velmi německé hledání svébytné osobní existence, vlastního já. Nikoli skrze nějakou nauku, ale osobním úsilím. Lidské moudrosti se nelze naučit pomocí doktriny, je nutno k ní dospět vlastním životem.... celý text
Přidat komentář
Mám na tuhle knížku hezké vzpomínky... v novém období mého života mi hodně přinesla...
Když jsem začínala nové období svého života, tak mi to hodně sedlo... jedna z mých nejoblíbenějších...
"Ty jsi Kamala, nikdo jiný, a uvnitř v tobě je klid a utočište do něhož můžeš v kteroukoliv hodinu vstoupit a být u sebe doma... Málo lidí to má, a přece by to mohli mít všichni!"
- Táto veta je jedna z najvýstižnejších a najpravdivejších viet. V knihe sa nachádza nekonečne veľa krásnych myšlienok a tak silno odporúčam, aby ste neváhali a dali sa do čítania tohto Hesseho skvostu.
O hľadaní seba samého, o prázdnote materiálneho sveta. Človek ale asi musí byť v správnom spirituálnom nastavení, aby ho kniha zasiahla naplno. V inom časopriestore si viem predstaviť aj najvyššie hodnotenie.
"Moudrost není sdělitelná. Moudrost, kterou se pokouší moudrý sdělit, zní vždy jako bláznovství."
Nebylo to o tom, o čem jsem si myslel, že to bude. Což je přesně to, o čem tahle útlá knížečka vypráví.
Toto je srdcovka, která se mně vryla přímo do duše a srdce. Snad jediná kniha u které jsem vypustil pár slz, prozatím. :)
Člověk pořád něco hledá, ale pak si uvědomí, že musí hledat uvnitř.
Tato kniha mi přinesla klid, obzvláště v této době, že vše je tak, jak má být. Učme se od ostatních, nechejme se vzájemně inspirovat, sledujme řeku a naslouchejme větru.
"Opak každé pravdy je stejně pravdivý."
(Tato citace mi připomněla nedávno komentovaný "pravdivý příběh")
Krásná indická báseň z pera německého spisovatele z počátku 20. století. Nejsem buddhistka, tak nevím, zdali dokážu posoudit míru věrohodností tohoto proslulého příběhu o Siddhárthovi. Zdali se jedná o čistý indický buddhismus nebo spíše mix s praktickým myšlením čínského zen-buddhismu, které se obejde bez meditací, nebo snad taoismus. Není to ale vlastně podstatné. Nehledala jsem příručku buddhismu. Jestli ještě vůbec něco hledám, tak inspiraci. Siddhárthu jsem poprvé četla ještě někdy na výšce, tedy ve věku, kdy jeden je na počátku své cesty a informace nasává jako houba. Při dnešním čtení byl prožitek silný jako tehdy, přece však zcela jiný. Zmoudření se zdá být nevyhnutelné, každý k němu však musí dospět sám. Zestárnout. I když někdy ani to nestačí.
Poeticky a neskonale moudře promlouvá Hermann Hesse ústy Siddhárthy. Indii sám navštívil pouze jednou, avšak dostatečně se "infikoval" zejména coby potomek indologa a křesťanské misionářky, čtenáře tak přesvědčivě vtáhne do života Siddhárty, syna Bráhmana, lesního mnicha-šramana, milovníka i převozníka. Skrze Siddhárthův život nám přibližuje dnes tak často připomínanou, byť pod vcelku suchopárným pojmem, "vědomou přítomnost", připomíná nám relativitu času, bytí a materiálních statků, povahu moudrosti a vědění, koloběh života, stěhování duší... či význam osobního prožitku. A také co je či není v životě důležité a jak moc. Siddhárthu jsem nečetla naposledy. Díky Elsinor 024, že mi jej právě teď svým komentářem připomněla....
"Siddhártha viděl opičí národ putující vysoko v lesní klenbě, vysoko ve větvoví, a slyšel divoký, chtivý ryk. Siddhártha viděl berana pronásledujícího ovci a pářícího se s ní. Viděl v rákosí jezera štiku lovící z večerního hladu. Všechno to zde věčně bylo a on to neviděl; nebyl při tom. Teď při tom byl, teď k tomu patřil."
Krásná knížka. Krásný příběh, krásné myšlenky, velké poselství. U věty: "Řeka ví vše." jsem si vzpomněla na Alchymistu a na výrok: "Poušť ví vše." Tak tady to Coelho opsal. Ale zatímco v Siddhártovi se dozvíme, proč řeka ví vše, a je to moudré a výstižné, v Alchymistovi se dozvíme - velké kulové. Pokud si chcete přečíst opravdu krásnou knížku o životní pouti a hledání cesty, sáhněte po Siddhártovi a Alchymistou si podložte stůl.
Ač svým rozsahem drobné, svým obsahem jedno z největších a nejhlubších děl o duchovním hledání člověka, jaká jsem kdy četl. Krásné, poetické, hluboce moudré, plné lásky a pochopení, křišťálově čisté, zářící a plné útěchy pro každého, kdo je na Cestě.
Jedna z nejmoudřejších knih, co jsem četla. I když jak říká hlavní hrdina: "Moudrost není sdělitelná. Moudrost, kterou se pokouší moudrý sdělit, zní vždy jako bláznovství."
Trochu jsem se obávala, aby v příběhu nebyl příliš opěvován Buddha. Není.
Naopak, Siddhártha v klidu i na konci příběhu s jeho učením v pár detailech nesouhlasí. Jde si svojí vlastní cestou. Nejdůležitější je svoboda. I ta pochybovat o slovech učenců a osvícených, pokud nám to tak připadá správné. Nikdo nemá patent na pravdu, ani svatý muž.
Hesse napsal tuto knihu v roce 1922, kdy byla Nielsi Bohrovi udělena Nobelova cena za fyziku. Niels Bohr prohlásil, že pravým opakem hluboké pravdy je opět hluboká pravda a Hessův Siddhárta došel v knize k témuž poznání jako kvantový fyzik.
A shodli se i v tom, že čas není skutečný.
"Slova nedělají dobře skrytému smyslu, všechno je pokaždé trochu jiné, když se to vysloví, trochu zfalšované, trochu bláznivé."
Hessovi příbuzní byli křesťanští misionáři v Indii. Jejich potomek zase přinesl z východní strany něco k nám :)
O poznání, lásce, cestě, hledání, nalézání, ztrácení, porozumění, smyslu, poznání, vědění, moudrosti... myšlenky filosofické, nikoli břitká esoterika.
Od Hesseho má nejoblíbenější. Je docela krátká - a přesto se do ní vešlo tolik nádherných myšlenek. Četla jsem ji už vícekrát a pokaždé mě v ní něco překvapí. Moc doporučuji. A myslím, že je to skvělé první setkání s tímto německým autorem. Po přečtení Siddhárthy jsem od něho četla další knihy, ale tahle mi přirostla k srdci nejvíce.
Tak tuhle knihu vřele doporučuji. Je krátká - o tom, jak člověk postupně dosahuje moudrosti. A čtivá jako pohádka.
Nemohla jsem se od téhle knížky odtrhnout. Začala naprosto skvostným básnickým jazykem, připomínajícím pohádku o krásném dobrém mladíkovi, kterého měl každý rád. Postupně poetičnosti ubývalo, ale už jí nebylo zapotřebí. Hledáme všichni. A dychtivě se podobně jako Góvinda snažíme dozvědět, co Siddhártha nakonec nalezne.
Tohle dílo jsem četla s vědomím, že autor se celoživotně potýkal s depresemi, a buddhismus byla jedna z jeho vlastních cest hledajícího. A zajímalo mě, k čemu autor tedy nakonec dospěje, jaké poselství nám touto knížkou předá.
Myslím, že to zvládl výborně.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Stepní vlk |
| 2003 | Siddhártha |
| 2008 | Demian |
| 2005 | Narcis a Goldmund |
| 2012 | Hra se skleněnými perlami |
Škoda, že jsem se k něčemu takovému nedostal už dřív. Měl jsem po dočtení pocit klidu a nadhledu.