Siddhárthah: Indická báseň
Hermann Hesse
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/233874/bmid_siddharthah-indicka-basen-MOa-233874.jpg
5
952
952
Novela Siddhárta napsaná v letech 1919 až 1922 nese podtitul „indická báseň“. Vskutku básnickým jazykem se v ní vypráví příběh bráhmanského syna Siddhárthy, který hledá pravdu a smysl života. Hermann Hesse si při hledání cesty z myšlenkových a společenských krizí své doby i z krizí vlastních bere na pomoc myšlení Východu. Vedle čínské moudrosti jsou to především prvky hinduismu a zejména buddhismu, k němuž autor dlouhá léta inklinoval. Buddhismus však naprosto nebyl nějakým jeho „vyznáním“ a novela Siddhártha je dle Hesseho vyjádření výrazem osvobození od svázanosti indickým myšlením. V podstatě zde jde o velmi německé hledání svébytné osobní existence, vlastního já. Nikoli skrze nějakou nauku, ale osobním úsilím. Lidské moudrosti se nelze naučit pomocí doktríny, je nutno k ní dospět vlastním životem.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1935 , Družstevní práceOriginální název:
Siddhartha, 1922
více info...
Přidat komentář
Kniha hluboká a pravdivá. Ani sebeduchovnější nauka, zůstane-li při ní, nás nepromění v "osvícenou" bytost, neopíráme-li její obsahy o bezprostřední zkušenost. Kniha je sice z buddhistického prostředí, ale platí to stejně u všech náboženství. Bez osobního "setkání", bez osobní účasti na životě v sobě samém, jsou všechny cesty pouhými prašnými stezkami a k cíli nevedou. Jsou pohými metodami, a ne živým Duchem v nás všech.
neskutečně nadčasová kniha. Dokonalý pohled na různé formy lidského žití. V Siddharthovi je tolik myšlenek, tolik objasnění pravdy o životě...
Také jsem četla ve 20ti a velmi mne ovlivnila. Od té doby se k ní vracím... tak jako on i já vidím věci s přibývajícími lety jinak, to my všichni. Ale tato kniha mne nasměrovala k lepšímuuvědomnění si sebe i pro mne doopravdy podstatných hodnot. Jsem přesvědčena, že díky této knize vnímám lépe život.
Spíš *** a půl. Některé myšlenky za to stály, ale nesedí mi styl ani kultura, ze které kniha vychází (tedy spíš pro mě není ničím atraktivní).
Prijde mi zajimavy ucinek knih podle toho v jakem veku ji clovek cte a hlavne kolika zivotnimi zkusenostmi si za tu dobu projde. Je neco jineho cist myslenky jako mladik, tehdy jsou casto plane. Pokud ma ale odzito, musi byt nutne ohromeny, kolik je toho v knize svazano s relitou. Pokud by mely byt platne i myslenky v pozdejsich castech knihy, povazuji ji za velmi zdarileho pruvodce v procesu zrani. Dulezita byla zminka o realnosti veci ke kterym si vytvarime vztah! O dulezitosti do techto vztahu se zapojit a zaroven zustat neucastny. Proste skvele!
Bylo nám kolem dvaceti a tato kniha právě "letěla". Stejně jako o něco později Citadela. Na konci minulého režimu, hledali jsme v mizérii světa něco vyššího, duchovního. A Hesseho kniha byla jakýmsi ukazatelem, směrníkem na životní cestě. Mnozí z nás se tehdy obrátili k Bohu, vstupovali do náboženských hnutí a organizací. Mnozí v nich zůstali, jiní hledali dál. Někteří přestali věřit, někteří vírou přešli k víře jiné. Po třiceti letech jsem se spolu se Siddhártou znovu pokusil projít životem. Nikdy nebudu osvíceným a nirvána pro mne bude navždy jen hudební skupinou, ale věk, ta spousta prošlapaných bot a odhozených i nalezených myšlenek, mi dovoluje této úžasné knížečce porozumět zase o něco lépe.
Ne, že by v knize nebyly dobré myšlenky, ale většina z nich mi nepřišla nějak převratná. Bylo to hezké, ale... prostě to ve mně nic nezanechalo... Možná to zkusím ještě jednou až budu starší :D
Příběh o Siddhárthovi překrásně vyjadřuje, že nikdy nejsme natolik završení, abychom mohli sdělit druhým nějakou jedinou pravdu, jedinou moudrost. Sami jsme na klikatící se cestě a život nás naplňuje prožitky, jež druhým nemůžeme autenticky vlít do srdcí. Jejich cesta je jejich cesta, ale při našem nejplnějším vědomí je nám všem darován obraz ryzí, harmonické skutečnosti. Každému ale náleží vlastní vnitřní zrak.
Krásná kniha. Narozdíl od většiny ostatních duchovně založených knih, se mi líbila Siddhárthova opačná cesta, která vedla v počátku přes absolutní odříkání a duchovní život, přes světký hříšný život se všemi svými negativními důsledky až po opět klidný asketický duševně založený život po boku přítele a naslouchání řeky. Kniha je plná zajímavých postřehů a obvzláště se mi líbily důsledky, které na hlavním hrdinovi napáchal světský život, ten život, který my běžní smrtelníci víceméně vedeme - deprese, pocit nenaplnění a prázdnoty, život bez perspektivy, naplněný pouze krátkodobými cíly požitků..... krásně vysvětluje dnešní dobu plnou antidepresiv :-).
Malá kniha s veľkým príbehom, po ktorej síce nie som múdrejší, no nepochybne o niečo viac VIEM.
Zpočátku jsem si myslel, že to je o Siddhárthovi Gautamovi, který se stal Buddhou, ale jde o jeho jmenovce. Ten na své cestě za poznáním prochází všemi stádii v lidském životě od mládí a učení se od starších učitelů, přes askezi, život v blahobytu sansáry až po konečné procitnutí. Napsané je to jako dlouhá báseň v próze, lehce plynoucí věty provázejí čtenáře od začátku do konce a je jen na něm, jestli si z četby vezme něco pro sebe nebo ne. Kniha patří k tomu druhu duchovní literatury, který nepředkládá žádný návod, jen možnost. A dá se to celé brát i jako jen zajímavý příběh jednoho člověka.
Tahle kniha je naprosto dokonalá. Po přečtení jsem měla tak hrozně dobrou náladu. Neuvěřitelné, jak mě dokázala pozitivně nabít. Napsaná s úžasnou lehkostí. Cesta Siddhárty mi připomněla cestu alchymisty od Coelha. Ale Coelho mě rozhodně nedokázal tak moc nadchnout jako Hesse. Závěr byl jen dokonalou tečkou za skvělou knihou.
Siddhártha - dlho som ho obchádzala. Tušila som z neho mentorovanie....a tušenie nebolo správne.
Jednoduchý príbeh zakončený hutným myšlienkovým textom v ktorom som NAŠLA.
U mňa stojí Siddhártha na vrchole literárnych skvostov.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Stepní vlk |
| 2003 | Siddhártha |
| 2008 | Demian |
| 2005 | Narcis a Goldmund |
| 2012 | Hra se skleněnými perlami |
Kniha, která mě zasáhla přímo do srdce....nebo duše? Její obsah a duchovní rozměr se mnou natolik rezonuje, že kdybych si musel vybrat jednu knížku, kterou bych si mohl nechat u sebe na pustém ostrove, vezmu si jednoznačně Siddhárthu! Je to kniha, kterou můžete stále číst dokola a vždycky v ní najdete tolik nového a když ji umíte správně uchopit a prožít, vždy Vás dovede přímo k prožitku PRAVDY, Vědomí, Boha....je asi jedno jak to kdo nazve :)