Sidra Noach
David Jan Novotný
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541655/bmid_sidra-noach.jpg
4
85
85
Román českého autora odehrávající se v Praze během velkých záplav v roce 2002. Hraniční situace dává vyniknout jednotlivým charakterům. Znění tohoto textu vychází z díla Sidra Noach tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Euromedia Group – Knižní klub v Praze v roce 2010.
Přidat komentář
Tahle me bavila. Bala jsem se pripadnych vzpominek na holokaust a tak (tohle tema je pro me hodne tezke cist), ale tady byly jen drobne (byt ne nijak ojedinele) narazky. Hrdinove udalosti brali s takovym klidem, humorem, mozna diky vedomi, ze nad vsim stoji Buh. Drobne peripetie zivota, zadne dramaticke zvraty thrillerovych formatu. Moc fajn knizka. Zasmala jsem se, pobavila. A pritom to neni ad hoc sranda.
Knihu doporučuji do Čtenářské výzvy 2022 k tématu "Kniha, jejíž hlavní hrdina pije kávu". Hlavní hrdina, pražský žid Avi Kolman, miluje kávu "černou jako rakev, hořkou jako život a silnou jako malström".
Zatím nejhezčí překlep v knize jsem našla na s. 216: "... podobné podvodně bývaly v Evropě a po celém světě dávno před průmyslovou výrobou..."
David Jan Novotný píše živě a zajímavě. Ze začátku může být problém zorientovat se ve velkém množství postav (kromě hlavních postav deseti mužů tu vystupují celé jejich rodiny, rodina hostitelů i další členové pražské židovské obce) i ve střídání časových rovin. Když si na to ale zvyknete, začne se před vámi více různých příběhů odvíjet ve více barevnějších odstínech, než by umožnilo lineární vyprávění z perspektivy jednoho vypravěče. Myslím, že stojí za to spolu s autorem nahlédnout do životů pražských židů – a to jak těch současných, tak i minulých, kteří jsou v knize také přítomni. A v budoucnu si určitě ráda přečtu některou z dalších knih tohoto českého autora, kterého jsem dosud neznala.
"Když Petr Klimeš putoval z Čeladné nahoru po silnici a pak dál po lesní cestě na samotu bez vody a elektriky, kde se měl sejít s kamarády, vzpomínal na svou šumavskou pouť. Beskydy byly docela jiné, byl tu jiný vzduch, dokonce i práci zpívali jinak. Vzpomínal, jak kdysi, to ještě nechodil do školy, vyrazili na Říp. Pokud Petr Klimeš věděl, všichni jejich známí tam vodili své děti. Dost dlouho nechápal proč.
„Jsme čeští Židé, vyšlápnout na tuhle památnou horu, to je vlastně povinnost,“ vysvětloval Jindřich Klimeš. „Víte, co říkal Moše? Ukážu vám zemi oplývající medem a mlékem. A co říkal praotec Čech? Totéž. Můžete hádat, kdo od koho opisoval.“
„Snad nechceš říct, že praotec Čech znal Tóru?“ podivila se Judita Klimešová.
„On ne, ale Kosmas ji znal stoprocentně, protože o zemi vlhnoucí medem a mlékem píše. Pamatuj si, že dobré historky se vždycky kradly,“ prohlásil Jindřich Klimeš.
A tak Petr Klimeš šlapal následující neděli na památnou horu Říp, nohy ho bolely, ale nestěžoval si, nechtěl otce zarmoutit a ohradil se, kdykoliv matka navrhla, zda by si nechtěl odpočinout.
„Příště pojedeme k Lipanům,“ prohlásil Jindřich Klimeš, když se z vrcholku Řípu rozhlíželi po okolí. „A pak na Bílou horu.“
„Na Bílou horu? Ta je přece v Praze,“ podivila se Judita Klimešová.
„To je pravda, ale Říp, Lipany a Bílá hora jsou osou české historie,“ vysvětloval Jindřich Klimeš. „A kolem té osy se točí dějiny českých bratrovražd.“
„Jen blbneš klukovi hlavu,“ řekla starostlivě Judita Klimešová.
„Nesmysl,“ odmítl Jindřich Klimeš takovou výtku. „Každý národ se zrodil v krvi, s tím už nic nenaděláš.“
Tuto knihu doporučuji všemi deseti. Autor působí jako vtipálek, který má ke všem postavám takový až jízlivý vztah. Ale není tomu tak, podle mě. On na situaci, která skutečně připomínala náběh na Noemovu archu, vystavěl mikrosvět židovské komunity v Praze, která se musí stěhovat na Vinohrady (aby za nimi voda nemohla) a nesou si s sebou všechno - tíhu života, lásky, vztahy, knihy, tradici, ale i humor. Považuji tuto knihu za jeho nejlepší a nedivím se, že dostala Cenu Knižního klubu jako anonymní text.
Čekal jsem možná něco jako debatu u stolu, kde staří chasidé v černých čepicích a s pejzy sedí nad vínem a rozpráví o Bohu a biblickém významu věcí. Poetická představa.
Realita byla podstatně jiná. Zdařilejší, působivější a dokonce poetičtější. Kniha dává nahlédnout do života lidí dnešní doby, s dnešní mentalitou a problémy, kteří se narodili jako ŽIdé, což je fakt, s nímž se každý musí vyrovnat po svém. Je to krásně lidské, nemohl jsem si vybrat, který charakter mám nejraději a zůstal jsem nerozhodnut. Svět judaismu je krásný, vznešený, tajemný a neskutečně pestrobarevný, protože se zde mísí náboženství, kultura a národ v cíttění jednotlivců pokaždé v unikátním poměru. A jak říká Avi Kolman, už šedesát let tu ten svět neměl (rozuměno nemusel) být...
PS: Přečteno za dva dny, během nichž jsem nedělal prakticky nic jiného. Kniha ve mě vyvolala takovou pohodu, že jsem se často smál nahlas (dokonce v tramvaji) i vtipům, které by si to normálně nezasloužily. Děkuji za krásný zážitek.
Nečekaně příjemné překvapení! Nečekala jsem totiž, že kniha, jejíž úvodní citát zni: „Těm, kteří přežili, jejich dětem a dětem jejich dětí …“, jejíž kapitoly jsou uvedeny citáty z apokalyptické biblické potopy: „Tyto jsou příběhy Noachovy …“, a navíc jsou v ní diskutovány otázky víry, a ještě se na pozadí příběhu „prohání“ Prahou potopa skutečná (z r. 2002), … tak, že tahle knížka bude tak lehce čitelná, vůbec ne vážná, ale právě naopak … o všech těch katastrofách i zvláštních osudech (i o nich by se totiž dalo říct, apokalyptických, vzhledem k válečným událostem 20. století „vír událostí, který všechny vtáhl a nikoho nepustil“) všech jejích protagonistů, vypráví s nezaměnitelným židovským smyslem pro humor (který je sám o sobě hluboce zakořeněný v celé tradici judaismu :-) … faktickým, stoicky klidným až pragmatickým smyslem pro dramatičnost situace, a především pro nevyhnutelnost, s jeho neochvějnou jistotou „nějak bylo, nějak bude, … hlavně, že bude“ :-) …
„… zprávy o špatných událostech, přicházejí až po špatných událostech, a to se pak kdejaký mudrlant rozepisuje o tom, co se mělo dělat a kdo za to může, že se taková pohroma přece dala očekávat, což jsou úvahy asi tak jalový, jako že když padají trakaře, někdo má hřbet samou bouli …“
A tak celé to čtení, i když téma nebylo nijak veselé, ani nijak humorné, bylo zvláštně (přemýšlím, jak to napsat) neznepokojující? … v podstatě se totiž dost často při hláškách Avi Kolmanna, Ernesta Blocha, ale i ostatních, spíš smějete :-), a možná, že právě tím svým osobitým smyslem pro humor, všemu tomu vyprávění, paradoxně, přidávají právě na vážnosti …
„Pamatuješ si ještě ty verše, co vytesali do jednoho z kamenů Národního divadla?, zeptal se pan Bloch. „Bodejď,“ vypnul Ernie Bloch hrdě svá promáčená prsa a začal recitovat: „Na Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.“
„Tak, tak,“ poplácal pan Bloch syna po rameni, „není nad vlastenecké verše, akorát, že my jsme z mrtvých vstali docela jinde.“ Ernest se na otce podíval, ten se usmál, znovu ho poplácal po rameni, „a teď budeme muset vstát z mokrých,“ řekl zvesela, jako by se vůbec nic nedělo. … A pak šli dál a déšť je zmáčel, a ani jednomu z nich už to nevadilo.“
Avi Kolman se při téhle historce jen usmál a vzpomněl si, že když byl Ernie malý, říkával panu Blochovi, že z toho kluka něco bude, že to někam dotáhne, že je „chytrý jako opice“. A víte co, pan Bloch se toho náramně bál, „proboha, jen to ne, víš snad, kde žijeme, jak to někdo z nás někam dotáhne, už má problémy.“ … jenže, jak říká Avi Kolman, „člověk může mít problémy, i když to nikam nedotáhne.“ … tak to v životě prostě chodí :-) …
A tak „historky a průpovídky kolujou světem, jako krev v žilách“, a Avi Kolman spolu s ostatními sedí u stolu a vzpomíná, v rukou hrnek s kafem „černým jak rakev a hořkým jako život sám“ … a venku se mezitím rozlévá voda … „děs a běs, horší než cokoliv jiného … i když, ne horší než to bylo TAM, protože TAMTO peklo nerozpoutaly živly, … ale člověk!“
Tahle knížka pro mě byla opravdu nečekaným čtenářským zážitkem … doporučuji.
„Nauč se smát, aniž bys plakal“ …říká se, že židovský humor chápou nejlépe Židé a Češi. Smyslem židovského humoru není jen pobavit a zpříjemnit posezení ve společnosti. Je rovněž reakcí, jak proměnit zoufalství v naději, pozorovat okolní svět se zdravou skepsí a odstupem a otupit ostří skutečnosti důvtipnou slovní hříčkou.“ (Neviditelný pes: https://neviditelnypes.lidovky.cz/zabava/chtip-zidovsky-humor-iii.A180802_220425_p_zabava_wag.
Knížka, která mi odkryla paralelní židovský svět Prahy, který jsme si do této chvíle plně neuvědomovala. Zaujaly mě židovské tradice, zaujal mě vracející se připomínky holocaustu. Zajímalo by mě, zda je to opravdu stále tak živé téma v denním životě (pražských) Židů. Ale i bez těchto aspektů se jedná o velmi dobře napsané osobní příběhy. Už teď se mi po protagonistech záčíná stýskat...
O judaismu toho moc nevím, protože se celý můj život vzájemně míjíme, nicméně po přečtení této skvěle napsané knihy jsem alespoň několik věcí pochopil. Třeba, že káva má být černá jako rakev a hořká jako život.
Zajímavě napsaná knížka, která vás vezme do autentického prostředí židů v na Starém městě v Praze. Čtenáč si nejdřív musí zvyknout na netradiční chronologii, kdy jsou mezi aktuální děj vloženy vzpomínky jednotlivých postav. Poté se kniha čte velice příjemně.
Mám ráda příběhy ze židovského prostředí, a tak mě snad až vystrašilo, že jsem se během těch prvních padesáti stránek prostě neuměla pro knihu náležitě nadchnout. Možná za to může sám Avi Kolman a to jeho odpovídání na otázku otázkou. Možná za to může to množství dialogů nebo samotná povodeň. Ale naštěstí se to po padesáti stránkách zlomilo … a pak to byla jízda! Jestli totiž něco opravdu miluju, tak židovský humor. A jestli jsem se nehlučně smála v situaci, kdy Ernest Bloch kupoval u Vietnamců světlé sandály s malým flekem, tak popis zkoušení pravých polovic kabátů propašovaných z Polska ve mě vyvolal hlasitou salvu smíchu. Ernest Bloch mi byl opravdu sympatický a nejenom proto, že si vzal za manželku Miriam z Brna. Způsob jakým ji nabídl sňatek a jakou oficiální žádost o ruku zaslal jejímu otci… to si prostě musíš přečíst! Ale i přes ten všechen líbezný humor je dobré citlivě vnímat všechny ty smutné zkušenosti a osobní tragédie všech zúčastněných. Přeživší šoa, potomci přeživších, období komunismu…. Některý věci je dobrý pořád připomínat. Aby se už nikdy nemohly opakovat. Protože… „Už šedesát let tu neměl být nikdo z nás…“
Tak tohle bylo překvapení! Českou literaturu prakticky nečtu a přiznám se, že se českým autorům spíš vyhýbám. Po zkušenosti se Žítkovskými bohyněmi a touto knihou se však začínám obávat, že možná dělám trochu chybu. Je to mé první seznámení s tímto autorem a ani jsem nevěděl, že za knihu získal nějaké ocenění. Zajímá mě však židovská tématika a tak když jsem knihu uviděl v antikvariátě a viděl její poměrně vysoké hodnocení, risknul jsem to a knihu koupil.
A vyplatilo se!
Ne, že by kniha byla kdo ví jak úžasná, ale skvěle se četla. Při čtení jsem měl pocit, že nečtu něco vymyšleného, ale něco co se skutečně stalo. Věrohodnost knihy byla vynikající. Děj se odehrává v Praze při stoleté povodni a prolíná se se skutečností tak věrohodně, že autora podezírám, že si to nevymyslel, ale inspiroval se osudy svých přátel.
V čem kniha exceluje je humor. Já se rád nechám rozesmát a rád se bavím, ale málokterá kniha mě skutečně rozesměje. Tady se to povedlo několikrát a dostal jsem pár záchvatů smíchu. Autor se přitom o humor nesnažil nějak křečovitě, ale jen využil toho co se nabízelo.
V příběhu se setkává skupina židovských mužů různého věku, kteří při povodni získají náhradní bydlení a jsou ubytováni společně v jednom bytě. Věkové složení je od úplných mladíků až po staré muže. Kniha se střídavě věnuje současnosti a vzpomínkám hlavních hrdinů. Vracíme se tak k době druhé světové války, holokaustu, minulému režimu a době porevoluční - podle toho kdo vzpomíná. Autorova práce s časem je výborná a sladění děje během potopy a návratů do minulosti vytváří příjemně melancholickou atmosféru. Kniha je tak humorná a smutná zároveň díky nešťastnému osudu českých židů.
Na začátku je kniha humorná díky svéráznosti hlavních postav a poté konfrontací různých generací v jednom bytě. Osudy hrdinů však nepůsobí vůbec vykonstruovaně a profesor Novotný nechává všemu volný průběh. Škoda jen toho konce, kniha nekončí žádnou pointou. Některé dějové linie se k tomu však úplně vybízely. Děj jakoby odezní do prázdna, které některé pocity ještě prohloubí. Po přečtení tak ve mně zůstal zvláštní pocit, že hlavní hrdinové žijí dál, ale už beze mě. Tak sbohem židovští přátelé, bude se mi po vás stýskat.
Koho židé nebo jejich kultura fascinují, klidně si může přidat pátou hvězdičku, komu jsou ukradení zas jednu odebrat. Kdo má však pocit, že se tohle téma nějak protlačuje, asi by knihu ani neměl číst. (I tyhle názory jsem totiž už slyšel.) Škoda jen, že na začátku chybí vysvětlení k některým náboženským termínům. Myslím, že vysvětlivky by knize prospěly hlavně pro čtenáře, kteří se v židovském náboženství vůbec neorientují. 85%
První představené postavy mají příběh hlubší, smutnoveselý. Postupně se zkracují příběhy a nad jemným humorem převládá groteska. Víc jsem se bavila (i usmívala) z počátku. Příjemná nenáročná knížka, z níž se přinejmenším k některým částem ráda vracím.
"Skvrny na duši nejde vyčistit bez porušení podstaty látky....."
úžasná kniha. Pravidelně se k ní vracím
Myslela jsem si, že by se mi ta kniha mohla líbit, a nespletla jsem se. Bylo to krásné čtení, tak laskavé, občas ironické, občas nostalgické a taky zábavné i trochu smutné zároveň. Je to knížka o návratech a hledání. Deset mužů spojuje nejen byt, v němž najdou dočasný azyl před povodní, ale i podobnost životních osudů a zkušeností. U pasáží s Avim jsem si nemohla nevzpomenout na Muže jménem Ove. Avi umí být otravný až nerudný, každého chytá za slovo (dialogy jsou kouzelné), ale současně je starostlivý a hodný. Pro mne knížka, která stojí za opakované čtení.
"... Je to jako se studnou, říkal si. Čím hlubší, tím čistší voda. Čím hlubší paměť, tím jasnější hlava. Zasypou vám Filištínští studny? Znovu je vyhrabete jako praotec Abraham. Nechat si zasypat paměť je daleko horší. Pamatovat si, ale nevzpomínat, to bylo jeho krédo."
„Jenomže někdy se to prostě tak sejde a začne se vzpomínat. Z hlubin paměti se vynoří dávno zapomenuté příběhy.“ Tento citát z knihy jako by byl motem celého příběhu. Na pozadí současných události – povodní v roce 2002, se prolínají vzpomínky tří generací, od druhé světové války až po současnost. Mám ráda knihy, ve kterých se dozvím něco málo o stylu života docela uzavřené skupiny lidí, kteří žijí mezi námi. Knihu jsem přečetla od roku 2013, kdy jsem si ji pořídila, již po druhé a myslím, že se k ni budu vracet.
Hodně zajímavá kniha bez začátku a bez konce. Většinou takové knihy moc nemusím, ale tahle mě "chytla" a do pozdních nočních hodin nepustila.
Prvních sto stránek jsem se docela i nudila, ale pak to přišlo....Asi neměl autor začínat stěhováním protivného Avi Kolmana - protivnost a rejpavost tohoto muže autor tak vystihnul, že mě opravdu začal štvát stejně jako ostatní postavy knihy :). A to dříve než je a vydrželo mi to až sem. Nejzajímavější mi přišla postava Leo Kleina a celkově je moc zajímavé skládání a přehupování se z jednoho na druhého se zajímavou provázaností. Musím uznat, že David Jan Novotný umí přeskakovat z jednoho na druhého ve stejném čase. My, co jsme byli v roce 2002 na kopci a v suchu nemůžeme vědět, co prožívali ti ostatní. Tato kniha je památkou na ten děsivý srpen.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2010 |  Sidra Noach |
| 2017 |  Dybuk a ďábel |
| 2013 | Gilgul |
| 2016 | Zpověď agenta StB |
| 2000 | Strážní andělé |
Ale no to teda!
(a za mě vede příběh Ernesta Blocha )
PS pro další vydání: Elo studoval obchodní právo, má titul inženýr a současně pracuje v právní firmě. To moc nejde dohromady...